Ohlédnutí a přání na cestu

Třicet let. Pamatuji si, jak jsem na druhém zářijovém intenzivním kurzu slavila své třicetiny. To znamená, že Institut ekumenických studií mne provázel víc než polovinu mého života. To je dlouhá doba. Studium dějin této iniciativy nechám jiným, těm, kdo od ní mají větší odstup. Já se tady s vděčností zastavím u lidí, kteří mi zejména v počátečních letech institutu byli oporou, pomocí a inspirací. Pokusím se ukázat, jaké vztahy daly našemu institutu jeho charakteristický ráz, alespoň podle toho, co dohlédnu ze své strany.

V první polovině devadesátých let minulého století, kam sahají počátky institutu, jsem nejprve farářovala v Berouně, pak rok učila na Husitské teologické fakultě a zároveň dálkově dělala doktorát na londýnské Heythrop College. Ráda vzpomínám na osvěžující schůzky s lidmi, kteří hledali, jak nově a spolu učit teologii tak, aby byla duchovně živá, sycená z hlubokých pramenů tradice a zároveň korespondující s novou epochou, kterou jsme ve společnosti po sametové revoluci prožívali. Tady jsem se poprvé potkala s Janem Sokolem, Tomášem Halíkem, Lenkou Karfíkovou, Ivanem Odilonem Štampachem, Liborem Ovečkou a Mirej Ryškovou, Jiřím Hanušem, Dušanem Hejbalem i početnou skupinou z podzemní církve shromážděnou kolem jejího biskupa Jana Konzala. S Pavlem Hradilkem a Janem Kofroněm, kteří z tohoto prostředí pocházeli, jsme se pak na sedm let stali nejbližšími spolupracovníky. Situace křesťanů v Čechách byla ovlivněna stále silnou autoritou těch, kdo se nenechali zahnat do kouta komunistickou kontrolou církví. Ale ta autorita se projevovala různě – někdy s sebou nesla velkou otevřenost, jindy snahu vrátit do veřejného prostoru zakonzervované podoby náboženského života tak, jak z něj byly před čtyřiceti lety vytlačeny. Jako by šlo škrtnout čas. Dalším problémem byla podivná snaha řady církevních představitelů, a to nejen těch, kteří si zadali s minulým režimem, převzít jeho moc nad věřícími. Přejali totalitní praktiky, založené na udržování atmosféry nedůvěry, kontrolování povolené ideologické linie a represích těch, kdo ji nedrželi. Zase tu byly pomluvy, zinscenované procesy, snad jen církevní vězení chyběla. Po smrti dvou děkanů, kteří se snažili o proměnu teologických fakult, Josefa Zvěřiny na katolické straně a Vladimíra Kubáče na husitské straně, se obdobné praktiky dostaly i tam. Obě fakulty propustily nové lidi, kteří tam byli po sametové revoluci přijati. Ale, paradoxně, alternativní prostředí tím vlastně posílilo. Když se dívám zpátky, jsem vděčná za přijetí, které jsem v té době, kdy bylo těžké žít ve vlastní církvi a nemožné pracovat na vlastní fakultě, v tomto prostředí zažila, za společnou tvořivou energii i praktičnost, s jakou se podařilo naše sdílené ideály převést do něčeho žitelného a hmatatelného. K tomu hodně přispěli také Radim Palouš, první rektor Univerzity Karlovy po sametové revoluci, který nám radil, že vzdělání musí být celistvým budováním lidství, Vladimír Roskovec se svými zkušenostmi z ministerstva školství a právník Antonín Havlík, u něhož se zdálo, že mu dobrou náladu nevezme žádný problém, se kterým jsme se setkali.

Na konci akademického roku 1993/1994 jsem byla mezi těmi, kterým byla bez udání důvodu ukončena pracovní smlouva na Husitské teologické fakultě. Za pomoci přátel z Anglie, zejména mých dvou učitelů, Joa Laishleyho SJ a Petra Vardyho, se na poslední chvíli podařilo získat stipendium na roční pobyt v Anglii, abych tam mohla pokročit na disertaci a zároveň se na dálku podílet na přípravách grémií, stanov a kurikul nového Institutu ekumenických studií v Praze, který jsem pak, po návratu, prvních šest let vedla. Podpora, které se mi dostalo na jezuitské Heythrop College, byla až nepředstavitelná. Bývalý principál Bruno Brinkmann SJ se se mnou scházel a radil mi ohledně grémií. Říkal: Musíte počítat s církevní opozicí, a jestli Vaše iniciativa má uspět, je třeba, aby byla dobře mezinárodně zakotvena a také, aby se za ni postavily významné křesťanské osobnosti v české společnosti. Jak jsem mu zpětně za tuto radu byla vděčná. Tehdejší principál Brendan Callaghan SJ byl ochoten nejen být v našem mezinárodním výboru, ale v počátcích nového institutu přijel do Prahy přednášet. Následovali mnozí další, učitelé i spolužáci a spolužačky z doktorandského programu a jejich přátelé, Philip Endean SJ, Michael Kirwan SJ, Stephen Buckland SJ, Helen Costigane SHCJ, Peter Tyler, Ian Coleman, Tim Noble SJ, Elija Timmermann OSB i se svým opatem Stephanem z benediktinského kláštera v Meschede, Victoria Harrison, Joanne Heppenstall, Frank Turner SJ, Stephen Plant, a to jsem určitě ještě na někoho zapomněla. Přijížděli jako dobrovolníci učit na intenzivní letní kurzy, zimní kurzy, veřejné přednášky, semináře pro studenty a veřejnost. I cestu si hradili sami, protože náš institut těžko hledal finance. Helenina kongregace rok přispívala na můj plat. Další velkou podporu jsme získali z jezuitské letní školy Living Theology: nejen že tam byla řada našich studentů na stipendiu, ale uspořádala se tam sbírka, ze které jsme mohli rok v Praze působit. Velmi pomáhali také moji anglikánští a reformovaní přátelé – William Petersen, který tehdy stál v čele amerického episkopálního semináře v Rochesteru, mé blízké spolužačky z Ekumenického institutu světové rady církví v Bossey, Sally Theakston a Elza Kuyk, principál anglikánské Ridley Hall a později biskup Graham Cray, díky němuž jsme získali informace o ekumenickém uspořádání Cambridgské teologické federace a který nabídl několik stipendií našim studentům, nebo Metodistická organizace podílející se na mezináboženském projektu Grassroots v anglickém Lutonu, kam naši studenti jezdili na praxi a odkud k nám opět cestovali další lidé přednášet nebo pobývat s našimi studenty na zimních kurzech. Tahle obrovská vlna solidarity a podpory nám nejen umožnila přežít těžké první roky, ale udělala z našeho institutu místo setkávání, mezinárodní, ekumenickou a zčásti i mezináboženskou laboratoř teologického a duchovního života.

Škola nemá smysl bez studentů a učitelů. V roce 1995, ještě když jsem byla v Londýně, proběhly v Praze první přijímací zkoušky – pokud si to správně pamatuji, v komisi byli vedle Pavla Hradilka Lenka Karfíková, Pavel Zach a Jan Jandourek. Vrátila jsem se a začínal první intenzivní kurz, na kterém jsem se potkala se známými i neznámými tvářemi mých nových kolegů a kolegyň a s neuvěřitelně rozmanitou a motivovanou skupinou studentů. Vzali na sebe to riziko, že za velké množství práce možná nedostanou žádný diplom, protože naše studium ještě nemělo akreditaci. Měli za sebou zázemí různých oborů i tradic. Četli, diskutovali, hledali spolu s námi nové intelektuální i duchovní podoby našeho spolu-bytí. Bydleli jsme na faře ve Zdobnici, učili částečně na zahradě, kde zároveň Petr Kozlík zavěsil horolezecké lano, abychom se o přestávce mohli protáhnout. S Pavlem Zachem a Honzou Jandourkem jsme se museli prosmát všemi absurdními příhodami, které jsme si nestačili říct během našich bohosloveckých studií, protože jsme se neznali. Znovu jsme se potkávali s Václavem Venturou, se kterým jsme předtím učili na Husitské teologické fakultě, i s mým pravoslavným kolegou Mojmírem Žalčíkem, dokud neemigroval, s Rudolfem Valentou, mým kolegou ze Zbraslavské náboženské obce, který za sebou měl studium liturgiky na Semináři sv. Vladimíra v New Yorku a překládal tehdy krásnou knížku Kallista Warea Cestou orthodoxie. U Lenky Karfíkové to vypadalo, že se s erudicí, kterou známe z jejích pozdějších knih, patrně již narodila. Její přednášky, tehdy ze systematické teologie, byly strhující. Jiří Hanuš k nám jezdil pravidelně přednášet z Brna, domů se vracel nočním vlakem, ale nikdy nedal znát, kolik síly ho tato dobrodružství stála. Studenti i my, kolegové, jsme milovali hloubku a vtip jeho hodin. Řada učitelů navíc zpočátku pracovala dobrovolnicky. Občanské sdružení, které institut zakládalo a bylo za něj odpovědné, stejně jako tiskárna, kde se vyráběla skripta, sídlily doma u Pavla Hradilka v Černošicích. Kancelář institutu byla nějaký čas u nás doma v obýváku. A když si vzpomenu na režim, který jsme tehdy studentům nastavili, na intenzitu zářijových kurzů i výuky v semestru, na nároky, které jsme na ně měli, jsem vděčná za tu nesamozřejmost, že s řadou z nich nás dodnes pojí přátelské vztahy.

Od počátku výuky se k nám připojili i evangeličtí učitelé různých generací Petr Sláma, Pavel Filipi, Josef Smolík. Od počátku nás zvali pod svou fakultní střechu. A vydrželi s námi, i když jsme původně jejich nabídku odmítali s tím, že by nás to konfesijně vymezovalo. Škola se rozběhla, překonala první roky překážek a její program nakonec na Evangelické teologické fakultě zakotvil. Vděčně vzpomínám na rady tehdejšího děkana Petra Pokorného, abychom si zachovali právní subjektivitu, protože nikdy nevíme, kdy ji budeme potřebovat, na otevřenost Pavla Filipiho, který mne přijal na svůj Ekumenický institut a nikdy mne nenutil, abych šla v ekumenické teologii v jeho stopách. Dal mi prostor. Otevřel mi dveře do evropské asociace Societas Oecumenica. A snášel i můj někdy brutální humor, jehož pomocí jsem se vyrovnávala se specifiky nového prostředí. Tady jsem měla velkou oporu i v jeho manželce, se kterou jsme se sice nesetkávaly často, ale když jsme se viděly, věděly jsme, že se někdy potřebujeme smát podobným věcem. Na evangelické fakultě jsem mohla zažít ještě generaci Jana Hellera, Jakuba Trojana, Ladislava Hejdánka, Milana Balabána. Vidět, jak se sbor učitelů snažil vyrovnat s různými vztahy k předchozímu režimu tak, aby nezničilo to prostředí, které bylo všem drahé. Viděla jsem, jak se moji kolegové dovedou třeba pohádat, když se řekne jméno Josef Lukl Hromádka, a druhý den spolu opět kolegiálně mluvit a jednat. Bylo tu možné zažít do velké míry zdařilé prolínání generací, něco, co se na ostatních dvou teologických fakultách téměř nevyskytovalo. Pro Institut ekumenických studií tak fakulta představovala stabilní domovskou základnu a inspiraci pro doby našich vlastních proměn.

Jsem vděčná za to, že institut dál pokračuje, za to, že k nám stále nacházejí cestu tak zajímaví studenti a studentky i že se generačně obměňuje skupina vyučujících. Do dalších let bych institutu přála, aby byl i nadále tvořivým prostředím, kde je možné se setkat s teologií i s praxí, které voní. Aby dokázal reagovat na proměny doby a lidí, kteří jej tvoří, a aby uměl zvát ke spolupráci také ty, kteří se cítí na své teologické cestě osamělí. Přála bych mu, aby jeho studující i vyučující uměli být prostředkovateli smíření v polarizovaném církevním prostředí i ve společnosti, která je stále více rozdělená. Aby hořeli touhou po tom typu poznání, které činí lidi svobodnějšími, uzdravuje a zaceluje rány, a umožňuje spolu-být. Tak, a je čas předat slovo…