Smysl podzemí po deseti letech

(2001)

Jan Konzal zemřel před čtyřmi roky, 16. 11. 2021

1. Motivace těch, kdo stále ještě „vyčnívají z řady“ pacifikovaných konzumentů matky církve

Bývalé podzemí nemá naději na jakýkoli úspěch. Přesto se nevzdáváme, protože v české církvi zůstává nevyřešeno několik důležitých věcí:

Role objektu a subjektu církve

Statut pokřtěného: Kdo je boží lid? Podhradí, anebo liturgický subjekt (princip subsidiarity)?

Statut žen: Kdo jsou v katolické církvi ženy? Katolický sexismus; rovné mezi rovnějšími; člověk stvořený jako muž a žena.

Statut manželů jako věřících druhé třídy proti tzv. „duchovním povoláním“ (ačkoli brzy může ze scény zmizet i samotné manželství).

Pojetí církve

Model postfeudální obranné tvrze, anebo model komuniální, tedy ekleziologie druhého Vatikána? (Ta je přijímána nepřívětivě; potřebuje něco jako „zkušební provoz“.)

Role učitelského úřadu a autority, pojem poslušnosti.

Pojem svobody (také svědomí, bádání a vyznávání).

2. Moje role a historické souvislosti, proč jsem, jaký jsem:

Před čtyřiceti lety jsem dokončil vysokou školu a do roka jsem byl zatčen a uvězněn za náboženskou aktivitu – prý podvracení republiky. Před téměř 33 lety jsem se oženil a pracoval jsem v civilním zaměstnání: napřed z trestu jako dělník manuálně a po pražském jaru i ve svém oboru jako vysokoškolák. Tehdy jsem byl nakrátko rehabilitován a rok na to znovu prohlášen vinným jako podvratník socialismu. Dvakrát jsem dostal výpověď ze zaměstnání právě z důvodu uvěznění.

Před zhruba 30 lety jsem byl svěcen na řeckokatolického kněze za zcela klasických předpokladů, ovšem vzhledem ke státu tajně. Přestože nechyběly záruky legitimity, skoro rok jsem si dal na rozmyšlenou, zda takovou nabídku přijmu. Dostával jsem pak úkoly v Čechách i na Slovensku, mezi mládeží, řeholnicemi, manželi řeckého i římského ritu.

Před zhruba dvaceti lety jsem se stal biskupem římské církve, abych zastoupil jiného tajného biskupa, kterého udali StB rivalizující katolíci. Dosáhli toho, že byl skutečně na několik let uvězněn (předtím se komunistům celá léta nedařilo jej odsoudit). O mém svěcení vědělo po dalších deset let méně než deset lidí – jen kanoničtí svědkové a ti, kdo z nějakých vážných důvodů potřebovali právě biskupskou službu.

Jako biskup jsem dělal, co se mi zdálo nutné: spojoval jsem intenzivní kněžskou službu s civilním zaměstnáním. Po celých dvacet pět let v mém výzkumném ústavu nikdo nevěděl, že jsem knězem, natož biskupem. Vlastnoručně jsem opravoval kostely a stavěl obydlí pro svoji rodinu i své přátele. Hledal jsem podmínky, za kterých lze kněze civilně zaměstnávat, aby se uživili vlastníma rukama, a přesto pracovali pro církev. Snažil jsem se o teologickou výchovu laiků v kurzech bytové univerzity, hledal vyvážení zátěže kněží pracujících pro rodinu i pro církev, pokusil se zachránit některá manželství.

Když padla železná opona, padlo i mnoho mých iluzí o mých církvích, římskokatolické a řeckokatolické. Církve u nás začaly bojovat o místo na slunci a pak i o svá domnělá nebo skutečná práva, ovšem nechtěly se už znát ke svým včerejším programům (odluka, poslední koncil, ekumena). Vzdal jsem se dobrovolně kanonických práv biskupa pro foro externo (reprezentace, účast na zasedáních biskupského sboru) a ponechal si povinnost formovat, rozvazovat a léčit, hledat atypická, ale legitimní řešení, sloužit svátostně.

Před osmi lety mi bylo oznámeno prý z Říma, jak budu za to všechno církevně potrestán konkrétními postihy. Tehdy stále ještě měla o moje služby zájem i ČBK, ovšem jako o laika. Svěřili mi formaci trvalých jáhnů v Praze (dva dvouleté kurzy) a v Českých Budějovicích (jeden dvouletý kurz). Pracoval jsem pochopitelně zdarma.

3. K čemu podzemí

Ihned po revoluci jsme vyšli z podzemí a dali se plně k dispozici veřejné správě církve. Měli o nás zájem jen dva roky, pak jsme byli najednou na zákrok Mons. Zlatnianského, podsekretáře kard. Ratzingera, prohlášeni za nadbytečné, což nám dodnes nebyl nikdo ochoten ani schopen vysvětlit.

Naše církev je právě taková, jací jsou lidé v ní (někteří hrdinové, jiní zbabělci, někteří pravdomluvní, jiní bezostyšní lháři, někteří kariéristé, jiní zachránci nezachranitelných). Církevní politika mi připadá neúnosně naivní a „světsky“ neodpovědná: zajišťování míst pro kamarádíčky, ignorování názorů lidu v podhradí, intriky, arogance, ignorování církevního práva, když se to hodí. Stále stoupá počet těch, kdo ještě nechtějí z církve odejít, ale nemohou s ní souhlasit; hledám pro ně a s nimi řešení jejich krizí.

Hledáme model soužití, kde se může realizovat koinonia, leiturgia, martyria a diakonia jako na počátku, a přece tak, aby to byla pravda dnes.

K našemu potrestání: Rozsudek – zákaz výkonu svátostné služby – byl tajný, nikdy nám nebyl doručen (směli jsme si jej jen přečíst, já např. jen v latině), neobsahoval žádný kanonicky relevantní důvod. Došlo k němu bez soudu a bez možnosti obhajoby (návštěvy v Římě nepřijaty, spisy tam zaslané se ztratily).

Já sám patřím k těm, kdo od ČBK ani od Říma nic dalšího nepožadují, máme dost životní náplně a máme fungující svědomí. Někteří ovšem nesou velmi těžce, že po létech odvážné a nebezpečné služby jsou prostě jen zostuzeni a vyhnáni.

Proto bývalá podzemní struktura jmenovala v polovině devadesátých let mluvčí biskupů, kteří měli vyjednávat nějakou úpravu schůdnou pro obě strany. Patřil jsem vždy mezi tyto mluvčí a jsem dostatečně informován z první ruky. Materiály byly v r. 1995 znovu zaslány do Říma i ČBK – sám jsem je nesl nunciovi a na sekretariát ČBK. Na obou místech vzkázali, že mne nepřijmou. Předal jsem materiály běžnou prokazatelnou cestou.

Z Říma přišla po zhruba dvou letech stručná odpověď, že ČBK si navržené řešení nepřeje a Vatikán už prý rozhodl v roce 1992. ČBK neodpověděla dodnes, soukromě mi bylo sděleno, že „Řím si to nepřeje“.

Osm let po vynesení jmenovitých rozsudků nad jednotlivými činiteli bývalého podzemí přijel sekretář Mons. Bertone, aby před shromážděním několika podzemních biskupů a skoro dvou desítek kněží podzemí přednesl stanovisko svaté stolice. Stanovisko nunciovi opět předem připravila ČBK. Pak římský legát vyslechl naše oponentské příspěvky a prohlásil, že se musí věc znovu důkladně přešetřit, že byl informován odlišně. Atmosféra na nunciatuře byla vstřícná a přátelská, nechyběl ani dík svatého Otce za naši práci. Vyjádřil jsem za ostatní lítost, že se v kongregaci kardinála Ratzingera definitivně rozhodlo dřív, než se věc přešetřila. ČBK o našem jednání publikovala jakoby oficiální zprávu, odpovídající reálnému průběhu jen vzdáleně. Uveřejnila ji dokonce dřív, než jednání skončilo, ač tam neměla ani jediného zástupce – zřejmě ji nezajímala realita, ale prosazení vlastního zájmu.

Byl jsem pozván do náboženské redakce Českého rozhlasu, kde se mnou bylo natočeno krátké stanovisko, opatrně kladné a rozhodně vstřícné. Není mi známo, že by bylo odvysíláno.

Na žádost sekretáře kongregace Bertoneho jsme znovu shromáždili a nechali svědky ověřit všechna data o jednotlivcích ve smyslu platného CIC. Původní protokoly zhruba 300 lidí se prý v Římě ztratily. Na oficiální schůzce mluvčích se zástupcem předsedy ČBK jsme je oficiálně předali k projednání ČBK. Konference dodnes oficiálně neodpověděla, ač už to projednala. Soukromě vyjádřila nezájem cokoli ze svých předchozích prohlášení a opatření měnit.

Řekl jsem, že nežádám žádné úpravy stavu, práce máme dost i bez výhod instituce.

Biskup Fridolin vybudoval české Emauzy s několika azylovými domy. V Praze máme obec asi 60 katolíků, kde

- zkoušíme model autority, která nemusí být neomylná a nemusí mít vždycky poslední slovo, zato musí nést břemena druhých (obec je řízena radou, kterou volí plénum, zástupce v ní má i mládež)

- snažíme se aktivně spoluvytvářet eucharistickou a smiřující liturgii všemi přítomnými

- pěstujeme vědomí sounáležitosti k druhým (základ koinonie) jako součást slavení neděle (společné jídlo, sport, výlet, přednáška)

- hledáme způsob ekumenické otevřenosti v církvi, která je u nás v Čechách velmi xenofobní

Vedle života obce pokračujeme každý jednotlivě ve svých církevních angažmá jako laici. Nejčastěji jde o vedení oddílů mládeže, výuku náboženství, práce v redakcích.

V polovině devadesátých let se podařilo otevřít Institut pro vysokoškolské ekumenické vzdělávání laiků v teologické teorii i praxi. Ten je dnes je součástí Karlovy univerzity a poskytuje bakalářský gradus. Jde o laiky, kteří chtějí zůstat v civilních zaměstnáních a nebudou zaměstnanci církví. Na institutu učí pedagogové ze čtyř křesťanských církví. Studenti, většinou vysokoškoláci, pocházejí rovněž z několika církví. Nejde nám o konverze, ale snažíme se porozumět různosti autenticky křesťanských tradic a z této různosti získávat pomocí dialogu větší teologicky i lidsky fundovaný nadhled.