Co se mi "zapsalo pod kůži"

Když se srpen překlopí do září a ranní teploty klesají k desíti stupňům, mívám při probouzení nejasný pocit, že jsem ve Strašicích na kurzu Institutu ekumenických studií. Ještě dnes po dvou letech. Je zajímavé, jak se vám něco, co děláte pravidelně po více let, dostane pod kůži. Zde je několik vzpomínek na to, co se mi „zapsalo pod kůži,“ když jsem mezi lety 2016 a 2024 koordinoval bakalářský studijní program Teologie křesťanských tradic (pár myšlenek více teoretického rázu o vzdělávání na IES a Jaboku jsme s Martinem Vaňáčem a Ondřejem Fischerem publikovali jinde).

V počátcích mi bylo velkou oporou mít za zády svou předchůdkyni Ivanu Macháčkovou, ochotnou poradit a vypomoct. Ještě předtím, při výběrovém řízení (v komisi zasedli třeba Jiří Hanuš a Petr Sláma), jsem hovořil o záměru sladit činnost institutu s fakultou všude tam, kde to bude dávat smysl, ušetří to námahu se zdvojováním agendy a budou z toho těžit obě strany. O to jsem se snažil a leccos se snad podařilo, zejména ve studijní agendě. Nejbližším spolupracovníkem mi byl v této oblasti proděkan pro studium Ladislav Beneš, jehož konstruktivního přístupu si velmi cením. Běžnou se také stala spolupráce se studentským farářem: od pionýrských začátků s Janem Štefanem – vzpomínám na jeho předsedání při liturgii i veselé družení při pojídání buřtů u táboráku na kurzu – až po dnešní pestrou součinnost s Janou Hofmanovou, která se podílí na liturgiích institutu; naopak studenti TKT se přirozeně účastní výletů a dalších celofakultních akcí, které Jana organizuje. Občas se ale přece objeví pozoruhodné neporozumění, jako když knihovna fakulty vytrvale vypisuje otevírací hodiny tak, že ve středu odpoledne je zavřeno.

Kurz ve Strašicích jsem převzal ještě jako dvouturnusový, což odpovídalo někdejšímu rozložení studia do čtyř ročníků a také vyššímu počtu studentů. Když nás potom při prvním turnusu bylo pět členů týmu na šest studentů, přikročili jsme v dalším roce ke spojení všech ročníků do jednoho běhu, což se ukázalo jako dostatečné. Kurzy se podařilo uskutečnit i v krizových covidových letech 2020–2022; vytvořili jsme si interní pravidla provozu, ke kterým patřilo zdržet se mísení s domorodci v hospodě, v reakci na to pak vznikla myšlenka samozásobení nápoji (tzv. bar Peklo). Je potřeba pochválit provozovatele objektu Stará škola, že se kvalita budovy za osm let v některých ohledech zvýšila (přívod pitné vody, řešení odpadních vod, internetové připojení).

V roce 2017 jsme zkusili uspořádat kurz v klášteře komunity Chemin Neuf v Tuchoměřicích. Z hlediska kvality ubytování a učeben byl objekt vyhovující, pro naše účely však příliš rozlehlý a poměrně drahý. V dalším roce jsem sondoval možnost uspořádat kurz na univerzitní chatě Patejdlovka v Krkonoších a získat od univerzity finanční podporu. Výbor IES nicméně soudil, že kurzy se mají konat ve Strašicích. Proto jsem se alespoň snažil zcivilizovat tamní ubytovací podmínky (s velkou pomocí některých studentů, z nichž je třeba jmenovat aspoň Marka Vašíčka). Podvakrát se také podařilo uspět s projektovou žádostí u Nadačního fondu Věry Třebické-Řivnáčové, díky němuž studenti hradili nižší poplatek; ostatně také tímto se IES přiblížil podmínkám, za kterých se koná sesterský fakultní kurz v Chotěboři.

Další oblastí činnosti IES je pořádání víkendových seminářů pro zájemce o teologii. Seminářům (a v menší míře také večerním diskusím na zářijových kurzech) vděčím za to, že jsem se osobně setkal s řadou vzácných lidí. Namátkou jmenuji aspoň některé: Daniel Pastirčák, Martin Šimsa, Martin Maier, Israel Yuval, Lejla Demiri, Lenka Ridzoňová či Lucie Vopálenská. Myslím, že jsem byl schopen docenit tato setkání víc, než když jsem měl obdobné příležitosti jako student. Patří se dodat, že rozhodující podíl na konání některých seminářů měli Martin Vaňáč a Mikuláš Vymětal. Na podnět Kristiny Stránské jsme při seminářích zavedli páteční sdílené večeře bring-and-share. Konečně je potřeba s vděčností uvést, že z projektu UNCE prof. Ivany Noble se nám dostalo finanční podpory, díky níž zpestřili semináře zahraniční hosté; také jsme mohli aspoň do jisté míry splatit dluh škole Jabok, která po desetiletí nezištně zapůjčovala pro semináře své prostory s veškerým servisem, který k tomu patří (kdo by pomyslel na to, že někdo musí donést na WC toaletní papír!).

Po nějakou dobu pracovali pro obor TKT pomvědi¹ „zapůjčení“ Ekumenickým institutem. Kristina Stránská, jedna z nich, byla u zrodu nových webových stránek IES. Samotná práce na webu byla do velké míry realizována dobrovolnicky tehdejším studentem Vítem Luštincem a jeho týmem; aspoň část prací šlo uhradit ze sbírky, do které opět přispěli především absolventi a studenti. Když už jsem v děkování, sluší se vzpomenout také na ty, kteří pomáhali s propagací studia; jmenovitě chci zmínit Marka Bártu, který připravoval grafické návrhy materiálů. Nakonec – ale vlastně prvořadě – vyjadřuji vděčnost přátelům IES, kteří v mnoha případech po léta finančně podporují činnost pracovníků kanceláře, tedy ředitele a sekretářky.

Co ještě mě během osmi let na IES těšilo a rmoutilo? Radost jsem měl z toho, že se studenti TKT zapojovali do archeologických expedic pořádaných fakultou, a někteří dokonce vyrazili na zahraniční studijní pobyty. Zájem o teologii také někteří vyjadřovali pokračujícím magisterským nebo doktorským studiem. Těšilo mě, když se mnou studenti sdíleli svou radost ze studia, a když se třeba po letech opět ke studiu vraceli. Smutek přinesl odchod některých lidí spojených s institutem. Oldřicha Petrlíka, Jana Dlaska, a vlastně i Jana Konzala jsem znal zprostředkovaně, ale s Martinem Gruberem jsme vedli nejeden angažovaný rozhovor a s Karlem Beinsteinem jsme se sešli už rok před tím, než si váhavě podal přihlášku, aby pak náhle zemřel krátce před dokončením studia.

Na institutu je jedna nenápadná osoba, díky které jsem se vždy těšil na fakultu do kanceláře. Je to Iva (Ivana) Bezděková. Moc dobře se s ní pije káva, pojídá něco sladkého – protože ke kafi je dobrý něco sladkýho – a hovoří o všem možném, co dělá život životem: od prospěchu studentů přes srovnání liturgie církví katolické a bratrské až po cestování.

Jsem rád, že mi bylo po první studentské zkušenosti na IES dopřáno podílet se na vytváření podmínek pro studium druhých, a tím snad i trochu splatit, co jsem díky institutu dostal. Zůstávám s ním spojený různými nitkami. Filipu Outratovi přeju v jeho působení Boží požehnání.