Augustin Bea (1881–1968)

Augustin Bea se narodil v Riedböhringen (dnes městská část Blumbergu v Baden-Württembergu) 28. května 1881. Po studiu na gymnáziu v Kostnici a Rastattu začal v roce 1900 studovat katolickou teologii ve Freiburgu im Breisgau. V roce 1902 vstoupil do jezuitského noviciátu v Holandsku, protože v Německu to nebylo možné. Filozofii a teologii studoval v letech 1904– 1913 ve Valkenburgu, kde si koncem 19. století vybudovali němečtí jezuité svoji rezidenci po vypovězení z Německa v důsledku Kulturkampfu. Po kněžském svěcení (1912) studoval východní řeči na univerzitě v Berlíně (1913). Během I. světové války v letech 1914–1917 vedl jezuitský dům v Cáchách, který se stal základnou pro jezuity sloužící ve válce. V letech 1917–1921 byl profesorem Starého zákona ve Valkenburgu. Roku 1921 mu bylo svěřeno vedení nově zřízené hornoněmecké jezuitské provincie se sídlem v Mnichově.

V roce 1924 se na žádost generálního představeného Vladimira Ledochowskeho přestěhoval do Říma, kde se stal představeným mezinárodní koleje sv. Roberta Bellarmina, přednášel exegezi Starého zákona na Papežském biblickém institutu (od 1928 profesorem, v letech 1930–1949 byl rektorem) a byl poradcem Papežské biblické komise (od 1931). Podílel se na reformách studií za papeže Pia XI. (1922–1939), který měl k jezuitům důvěru, což posílilo roli jezuitů v církvi a ve vzdělávání.

Úzká spolupráce jezuitů s papežstvím pokračovala i za Pia XII. (1939–1958), který využíval Beu jako poradce pro biblické otázky již od 20. let. Bea byl konzervativní, ale jako biblista se vyvíjel a postupně uznával oprávněnost některých nových metod výkladu. Spolu se sekretářem Papežské biblické komise a belgickým dominikánem Jacques-Marie Vostem přispěl ke vzniku encykliky Divino afflante spiritu (1943), která je považována za magnu chartu moderního biblického studia a konec temného období katolické exegeze. Po II. světové válce se Bea stal zpovědníkem papeže Pia XII. a členem neformální skupiny německých jezuitů, se kterými papež konzultoval důležité otázky. Od roku 1949 byl Bea poradcem Svatého Oficia, nejvyššího úřadu pro záležitosti víry (předchůdce dnešního Dikasteria pro nauku víry). Jeho postavení a blízkost k papeži mu umožňovaly zasahovat do některých případů, obcházet standardní kuriální postupy a obracet se přímo na papeže (např. v otázce svěcení původně luterských duchovních, kteří přešli do katolické církve).

Beovo ekumenické angažmá začalo v roce 1951, když ekumenicky orientovaný paderbornský arcibiskup Lorenz Jaeger potřeboval nového důvěryhodného prostředníka u Svatého Oficia. Tradičně orientovaný Bea podporoval odborné teologické diskuse mezi teology různých konfesí, ale byl skeptický k ekumenické práci s širokou veřejností, jako byly např. aktivity hnutí Una Sancta. Byla mu bližší práce teologů v tzv. Jaeger-Stählin kruhu a zřízení Institutu Johanna Adama Möhlera v Paderbornu (1957). Kriticky se stavěl k působení Willebrandsovy Katolické konference pro ekumenické otázky, později její aktivity v římské kurii hájil a s Willebrandsem spolupracoval.

Po svolání II. vatikánského koncilu papežem Janem XXIII. (1958–1963) vyzval Bea arcibiskupa Jaegera, aby německá biskupská konference předložila návrh na zřízení Sekretariátu pro podporu jednoty křesťanů. Po svém jmenování kardinálem v prosinci 1959 využil svého postavení a na jaře 1960 předložil přímo papeži žádost podepsanou Jaegerem. Sekretariát byl zřízen a Bea se stal jeho předsedou. Zasadil se o to, aby měl nový úřad dostatečnou autonomii a nebyl podřízen Sv. Oficiu. Později se jeho zásluhou stal trvalým orgánem římské kurie (dnes Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů).

Původní tradiční ekumenický postoj kardinála Bey se změnil díky kontaktu se odbornými poradci a členy sekretariátu a jeho ekumenické práci a kontaktům. Významně přispěl ke změně postoje katolické církve k ekumenismu, zformulovaném v koncilním dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio (1964).

Byl oceněn 9 čestnými doktoráty. Zemřel 16. listopadu v Římě. Je pohřben v Riedböhringen.