Křesťané v demokratické společnosti

Písemná verze přednášky, která zazněla na 60. víkendovém semináři pro zájemce o teologii „Křesťané a společnost. 30 let Institutu ekumenických studií“, který pořádaly Institut ekumenických studií v Praze, Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická a Ekumenický institut Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy 21. – 22. listopadu 2025 na Jaboku.

Vyrostl jsem v Jednotě českobratrské, dnes Církvi bratrské. Tam mi bylo vštěpováno, že víra je záležitost povýtce osobní. Pán Ježíš je můj osobní spasitel, vyznávalo se, „můj Ježíš mé jest žití“, zpívalo se. Svět, ten ve zlém leží, poskvrnění jeho zlem se vyhýbejme. S lidmi nevěřícími ovšem komunikujeme, jinak to nejde, ale využijme toho k tomu, abychom jim o Pánu Ježíši jako osobním spasiteli svědčili. Stojí sice v Bibli, že Bůh miloval svět, ale to je jeho věc, ne naše. Politika jako oddechové konverzační téma mezi sestrami a bratry se tolerovala, takže jako dítě jsem se dověděl, že Stalin je šelma, stejně jako byl Hitler, a ty hrozné šelmy se podle Danielova proroctví perou a žerou, teprve příchod Syna člověka tomu učiní přítrž. Než se tak stane, byl jsem jako jinoch nabádán, hleďme se do něčeho politického nezaplést, však praví apoštol „Žádný, kdož rytěřuje, neplete se v obecné živnosti, aby se svému hejtmanu líbil“ (2Tm 2,4). Hleďme se líbit Pánu Ježíši, našemu hejtmanu, a nezapleťme se do nějaké politické šlamastyky.

Jako puberťák a postpuberťák jsem pochopitelně rebeloval proti tomu, v čem jsem vyrostl. Tolerantní rodiče, sami už trochu unavení exkluzivitou své církve, mi nebránili v objevování prostředí Českobratrské církve evangelické, kde si mé sympatie získala Nová orientace. Tato skupinka mladých farářů a laiků se snažila v návaznosti na J. L. Hromádku prosadit v církvi „odpovědnost za svět“. To bylo pro mne něco nového, docela jiného než izolacionismus pietisticko-probuzenecké zbožnosti. Výzva k starosti o svět na mne silně zapůsobila, zvláště když se k ní hlásili a svými postoji ji vykládali tak skvělí lidé jako Šimsa, Kocáb, Trojan, Dus. Ti dali „odpovědnosti za svět“ i trochu jiný výklad, než jaký předváděl Hromádka, jenž se tou dobou angažoval hlavně za světový mír. Nová orientace tím rozuměla odpovědnost za společnost, v níž je nám dáno žít, za poměry ve státě, jehož jsme občany.

Dost dlouho mi trvalo, než jsem za studií na teologické fakultě zjistil, že sloganu „odpovědnost za svět“ by Ježíšovi učedníci nerozuměli a apoštol Pavel také ne. Něco takového by křesťany prvních generací až do r. 313 nemohlo ani napadnout. Určitě se jeden každý cítil před Bohem odpovědný za své skutky i slova, též odpovědný za to, zda se křesťané uvnitř svého společenství nekoušou a nežerou (Ga 5,15). S kým ale a kde právě se koušou a koho žerou římské legie, to nebyl jejich problém.

Pomalu jsem objevoval, že odtaženost od světských záležitostí, vyjádřená písní „ať svět se boří, nám srdce hoří“, není specifikum mé mateřské Církve bratrské, nýbrž do extrému dotažený novozákonní náhled na svět a na křesťanovo místo v něm. Však v Janově evangeliu (mně nejmilejším) je svět temná entita, plná nenávisti vůči světlu světa: „Jestliže vás svět nenávidí, víte, že mne prvé než vás v nenávisti měl“ (J 15,18). Svět není Ježíšův oblíbenec, ale protivník. Rané křesťanství žádnou odpovědnost za svět neznalo a znát nemohlo.

Po roce 313 to najednou bylo jinak. Státní struktury už nešly po krku těm církevním a začala tzv. konstantinovská éra, hledání – většinou úspěšné – nějakého modu vivendi, až i kooperace mezi oltářem a trůnem. Církev se za dobré vládnutí vladařů modlí a spravedlivému vládnutí žehná. Za církev je odpovědná církev, za svět světská moc.

Po dlouhá staletí křesťané slýchali a pod kůži jim vlezlo, že vládnoucí struktury jsou od Boha. Na tom se unisono shodují i všechny protestantské konfese 16. století a vždycky se dovolávají apoštolské pareneze (Ř 13,1) “Každá duše vrchnostem poddána buď, neboť není vrchnosti, jedině od Boha, a kteréž vrchnosti jsou, od Boha zřízené jsou“. Je to text nejasný, slovem „vrchnosti“ je tu přeloženo původní řecké slovo „éxúsiai“, což by mohlo znamenat nějaké neviditelné mocnosti mezi nebem a zemí; ty ale žádný trestající meč spravedlnosti nenesou a žádnou „taxis“ nevykazují. Nicméně vžil se výklad, že éxúsiai jsou ti, kdo vládnou, přikazují a trestají, přičemž svoji mocenskou funkci mají od Boha.

Bratrská konfese z  r. 1535 jasně říká, že „vrchnosti náměstkové Boží jsou, což i pohanským vrchnostem Písmo dává“. Vládnoucí moc je prostě z Boží milosti, to máme v krvi, katolíci i protestanti, a těžko se toho zbavujeme. Ale zbavovat se toho musíme, neboť konstantinovská éra skončila a prazdrojem vládnoucí moci už není theos, ale démos.

O tom, kdo bude panovník, rozhodujeme spolu s jinými voliči i my křesťané, tím pádem spolurozhodujeme i o tom, jak se bude zacházet s oním příslovečným mečem, jenž býval vyhrazen vrchnosti, tedy s legitimním násilím. Jsme odpovědni i za to, kam pošleme naše legie, pozemní i vzdušné, bude-li aktivován čl. 5 Severoatlantické smlouvy.

Podřízenost vrchnosti, jak ji formuloval Pavel v Listu Římanům, se stala anachronismem. Chceme-li alespoň něco z tohoto apoštolského nabádání zachránit jako poselství pro nás platné, pak snad můžeme podržet sloveso hypotassein, tj. podřídit se, ne však vrchnosti, nýbrž výsledkům voleb. „Když jsou volby, každá duše ať jde volit “, tak by se dala převést do dnešních poměrů apoštolova pareneze.

Z odpovědnosti za úsek světa v našem dosahu se nelze vyvléct, neboť i kdybychom nikoho nevolili, náš hlas může propadnout ve prospěch někoho pro nás nepřijatelného. Proto raději k volbám chodíme, ačkoli víme, že na volebních výsledcích založená demokracie je riskantní podnik, velmi nebezpečný, neboť samožerný. Svobodnými volbami lze nakonec zrušit samy volby, však demokratickou procedurou se dostali k vládě v ČSR komunisté a 15 let před tím v Německu nacionální socialisté. Přitom ale nezbývá, než demokracii držet a hájit až do hrdel ztracení jako ten nejméně špatný režim ze všech ostatních.

Demokracie vyžaduje i jiné občanské ctnosti, než na kterých stály monarchie. Poslušnost, kterou vzorně předváděli Broučci, několik desetiletí formativní literatura evangelických dítek, přestává být v demokratickém státě ctností číslo jedna.

Autor Broučků, kalvinistický farář Jan Karafiát, vyzýval k poslušnosti nejen příkazů Pána našeho a zákona Božího, ale i politického uspořádání a zákonů c. k. mocnářství, neboť to vše je Boží řád, jemuž se věrný křesťan musí podřídit. Svět jako takový je řízen Boží prozřetelností, proto i poslušně zmrzneme, je-li to Boží vůle. Anebo poslušně bojujeme za císaře Pána, jako ten kanonýr Jabůrek v kdysi slavné písni, co u kanónu stál a pořád ládoval, až do roztrhání těla.

V demokratické republice – Karafiát se jejího vzniku dožil, ale šťastný v ní nebyl – se ctností číslo jedna stává nikoli poslušnost, nýbrž samostatné, kritické myšlení, které slepě neposlouchá, ale naslouchá.

To proto, že (cituji Václava Bělohradského) „jádrem demokracie nejsou volby, ale svobodný veřejný prostor, v němž si lidé formují názory a ty se stávají většinovými. Kvalita našich názorů závisí na kvalitě veřejného prostoru a na občanské společnosti, která musí být především společenstvím svobodné řeči, sdílených příběhů a zkušeností, plurality jazyků, v níž se mísí kultura elit a mas v jednu“.

Ideál demokracie jako polydialogu, rozhovoru všech se všemi, plně dosažitelný není, neboť ne všichni o rozhovor stojí a ne všichni umějí či chtějí dialog vést. Přesto ale tento ideál ze zřetele pustit nesmíme, chceme-li být demokraty, neboť dílnou demokracie je svobodný veřejný prostor.

Aktuální vsuvka: V odstřelovacím hledáčku nastupující mocenské garnitury jsou Česká televize a Český rozhlas, veřejnoprávní média. Pomalu a jistě, nejdříve přes finanční zaopatření ze státního rozpočtu, mají být podřizovány vládnoucí moci, která už teď hojně používá média vlastněná zbohatlými soukromníky. Také navztekaná agitace budoucí vlády proti tzv. politickým neziskovkám má vsugerovat veřejnosti, že neziskovky jsou fuj, zatímco na slunci je místo pouze pro ziskovky. Hleďme, ať ve veřejném prostoru neumlkne varování, že likvidace nevládních organizací a médií veřejné služby je atentátem na demokracii samu.

Četbou Bible jsme ponoukáni k novým výkladům jejího poselství, ale nikde tam nenajdeme žádné instrukce, jak s demokracií zacházet, jak a kdy a jestli vůbec demonstrovat na náměstích a v neposlední řadě koho volit. Na politice, na tom neutuchajícím zápolivém jednání o podobu i obsah správy veřejných věcí, se musíme dohadovat všichni se všemi, hledat průměty různých představ a programů, vystavit je soupeření a přitom dbát, aby to všechno něco stavělo, nejen bořilo. Jaké strany a hnutí podporovat a jakými prostředky to dělat, na tom se těžko nějak ekumenicky shodneme, a když, tak ne na dlouho. Dění ve veřejném prostoru bývá hektické, těžko ho stíháme, proto i aktuální politické myšlenky a postoje jsou z povahy věci vždycky spíše záležitostí autorskou než kolektivní. I papežské encykliky jsou hodně autorské, a když jsou chvíli aktuální, rychle zastarávají. Při svých rozhodováních, komu ve volbách svěřit moc a jak působit na žádoucí proměnu mravů v demokratické společnosti, je křesťan odkázán ponejvíce sám na sebe, na své svědomí, své porozumění evangeliu a na svůj politický vkus. Svědectví Písem svatých a učení církve si musí do svých volebních preferencí zapracovat na svou odpovědnost každý sám.

Ani osobní polické postoje uznávaných církevních představitelů nejsou spolehlivým kompasem při plavbě mezi úskalími politiky. Není to tak dávno, co jsme v jedné politické lapálii zaznamenali nesoulad mezi dvěma českými kardinály. To bylo, když prezident Zeman 28. října 2016 vyznamenával úřadujícího primase českého kardinála Duku Řádem bílého lva. Měl být tehdy vyznamenán i pan Jiří Brady, přeživší holokaustu. Jeho synovec Daniel Herman, tou dobou ministr kultury, shodou okolností krátce předtím přijal na svém pracovišti tibetského dalajlámu. To Zemana vytočilo, neboť se obával, že to naruší jeho přátelské vztahy s komunistickými čínskými pohlaváry. Potrestal proto Hermana tím, že dal jeho strýce na poslední chvíli, když už ten vzácný starý muž přiletěl na pozvání Hradu z Kanady do Prahy, ze seznamu vyznamenaných vyškrtnout. Kardinál Vlk o tom tehdy na svých stránkách napsal toto: „Když celá záležitost vyhřezla různými lživými prohlášeními ze strany Hradu, a já jsem byl dobře informován o jejím průběhu, musím se rozhodně postavit na stranu těch, kdo odsuzují takovéto kšeftaření s významnými symboly naší státnosti … Alespoň tímto vyjádřením se připojuji ke všem akcím, které se na protest proti nehoráznému a ponižujícímu jednání prezidenta Zemana konají… zaslouží si protest zdravě uvažujících občanů neúčastí na udělování státních vyznamenání“. Vlka poslechli biskupové Malý a Holub a šli mezi lidi na Staroměstské náměstí, kde démos vyjadřoval solidaritu s Jiřím Bradym, zatímco ostatní biskupové šli na Hrad. Z toho plyne poučení, že kdo chce být v politických otázkách loajální k viditelné církvi, musí počítat s tím, že jeho loajalita bude vždycky volbou mezi odlišnými, až antagonistickými názory uvnitř téže církve.

Je-li jádrem demokracie veřejný prostor, jsou jejím ochranným obalem instituce a procedury, volby především. Za komunistů jsem nikdy nevolil, neboť to nebyly volby, nýbrž rituál podrobenosti. Jen my starší si pamatujeme, jak ty tzv. volby probíhaly. Byla jedna jediná kandidátka, sestavená výborem Národní fronty, tj. v praxi KSČ. Voliči obdrželi lístek se jmény, na jejichž výběr neměli žádný vliv, až ve volební místnosti a očekávalo se, že jej neprodleně vhodí do volební urny. Někde neměli ani plentu, kde by volič mohl alespoň přeškrtnout nějaké jméno, a pokud měli, sotva kdo měl chuť jí využít a upozornit tak na sebe jako na podvratného živla. Navržení kandidáti bývali zvoleni minimálně 99% hlasů. Nevoliči byli pečlivě identifikováni a neúčast zaznamenána v tzv. kádrových materiálech absentéra. Jednou při výslechu na StB mi soudruzi neúčast na volbách připomněli jako přitěžující okolnost, ale postihnout mě nemohli – trestný čin to nebyl a klesnout kariérně hlouběji než do kotelny, to nešlo.

V r. 1986 vyzval synodní senior Českobratrské církve evangelické, výtečný biblista- novozákoník, svým pastýřským listem evangelíky, aby šli volit, neboť volby v socialismu jsou prý něco kvalitativně jiného než volby v buržoazní společnosti, u nás je to plebiscit pro režim, v němž žijeme. A my že musíme říci k socialismu jedno velké, zásadní ano, abychom pak mohli třeba něco drobně kritizovat. Pro nás jiná alternativa než socialismus není, říkal. A jiný vzácný bratr, také kdysi člen synodní rady, sice trapnost a ponížení spojené s volbami vnímal, jak mi přiznal v osobním rozhovoru, ale „to my musíme podstoupit, neb je to trest za naše hříchy a za hříchy otců – tak toto ponížení z ruky Boží přijměme a nešprajcujme se“.

Strašně mě tehdy rozčilovaly všechny tyhle zoufalé pokusy nějak teologicky okecat obyčejný strach a vyčuranost. Po letech si však více všímám toho, že neúčast na tzv. volbách nějak teologicky přesvědčivě zdůvodnit bylo rovněž obtížné, ne-li nemožné. Bylo ohromnou rozkoší potkat někoho, kdo taky nebyl volit, ale nejít tam bylo rozhodnutí na vlastní triko, osobně a osobitě zdůvodněné. J. S. Trojan, po r. 1989 děkan teologické fakulty, za normalizace minimálně jednou volit šel. Pak už ne, což zdůvodnil slovy „už ze sebe šaška dělat nebudu“. Prof. Komárková jim řekla, když k ní s urnou přišli až domů, „alespoň starým lidem už byste měli dát pokoj“. Kdo nešel volit, manifestoval svůj osobní postoj – zde stojím a nemohu jinak. Biblí se při tom ale ohánět nešlo, protože tam o volbách kandidátů Národní fronty za vlády komunistů není ani slovo. Je tam sice jasný pokyn, že se nemáme klanět falešným bohům, ale jestli takovou poklonou je či není účast na komunisty inscenovaném rituálu zvaném volby, to si musel rozhodnout každý sám.

Z novozákonního kánonu však můžeme vytěžit ledacos i pro naše vztahování se ke společnosti v demokratickém státě, např. pokyn „Všeho zkuste, co dobrého, toho se držte“ (1Te 5,21). Je tam v řečtině sloveso „dokimadzein“, tj. zkoumat, prubovat. Prubujme své kandidáty do voleb, abychom se pak mohli držet toho svého. Přiznávám se, že při parlamentních volbách programy stran a hnutí detailně nečtu, svěřuji se od voleb v r. 2017 tzv. volební kalkulačce – jistě víte, co to je. Byl jsem překvapen, že moje postoje a úmysly se shodovaly nejvíc s Piráty, ač mě tehdy štvali svou klackovitou agresivitou, když si za heslo zvolili pokřik „Pusťte nás na ně“. Ale volil jsem je a volím pořád, i když už dospěli a chovají se jako seriózní politická strana, čímž mi konvenují ještě víc než v r. 2017. Jako druzí mi pravidelně vycházejí lidovci.

Reformační princip „sola scriptura“, tedy řídit se pouze Písmem svatým, je pro politické rozhodování nepoužitelný. Z něčeho ovšem vycházet musíme, referencí nám budiž Písmo svaté, i když to nemůže být reference jediná.

Již jsem zmínil, že List Římanům 13 bychom museli hodně výkladově ohnout, abychom tam našli inspiraci pro naše chování v pluralitní demokracii. Oproti tomu se mi zdá, že jako poselství pro dnešní dobu lze bez velkého násilí lze vykládat verše 1Tm 2,1- 4. V překladu téměř doslovném tam čteme: Vyzývám vás ze všeho nejprve k činění proseb, přímluv a vděčných díků (eucharistia) za všechny lidi, za panovníky (hyper basileon), za všechny, kdo jsou v nadřízeném postavení, abychom (hina) nerušený a klidný život vedli ve vší zbožnosti a počestnosti (semnotés). To je dobré a příjemné před spasitelem naším Bohem, který chce všechny lidi učinit spasenými a přivést k seznámení s pravdou.

Nejprve jsou jako předmět našich proseb a díků zmíněni všichni lidé, pak teprve mocnáři. Politika je jen „skromnější část života duchovního“ (T. G. Masaryk), a pokud nejsme profesionálními politiky, věnujme se především „politice nepolitické“. Mnozí se tomuto slovními spojení vysmívali a vysmívají dodnes jako nesmyslnému vynálezu amatérského politika Václava Havla, ale vynalezl ho K. H. Borovský a používal T. G. Masaryk. Nepolitická politika je označení pro drobnou práci všedního dne na kultivaci veřejného prostoru v našem dosahu.

Máme se přimlouvat za lidi vůbec a též máme provozovat „eucharistii“, děkování za to, že něco se povedlo nebo že to není ještě horší. Nespokojenost je správná, nikdy to v politice, správě věcí obecních, není takové, jaké by to mělo být. Přesto je ale třeba všímat si, že se všem lidem, politiky v to počítaje, ledacos daří. Děkujme za vše dobré, čeho se nám skrze jiné lidi dostává.

Pak jsou tu basileové, králové a jiní lidé v nadřízeném postavení.

My si své basileje na dobu určitou volíme. Při volbách je pro nás to nejdůležitější, jaký mají navržení kandidáti program a jaké je jejich stranické zázemí. Hodně dejme na jejich životopis, vyžadujme bezúhonnost. Problém s jedinci ale je, že nikdo není svatý, i když na billboardech všichni vypadají jako svaté obrázky. To je velký malér dnešní demokracie, že prim hraje vizuál, do značné míry jsou volby soupeřením PR agentur.

A ještě větší nesnáz je, že politik čistý a ušlechtilý ještě neznamená schopný. Musí být lev, ale musí být i liška, jak věděl už Machiavelli. Lidé čistých úmyslů bez další výbavy mohou skončit zle, ba i mnoho zlého způsobit. Politika (ta politická či poslanecká, jak ji nazval TGM) je odborné řemeslo. V profesionální politice nestačí jen být odolný vůči tlakům a korupci, je tu třeba i jistého nadání pro politiku a polického vzdělání. V. I. Lenin se mýlil, když říkal, že naučit se řídit stát může každá ženská od plotny. Osidlo politických funkcí tkví v tom, že politik musí chtít dělat politiku, cítit se pro ni dělaný, politika ho takříkajíc musí bavit – ale jen do té míry, aby ho politická hra nezačala bavit natolik, že se stane závislým, stane se gamblerem. Mnohý příklad známe. Na úrovni komunální to moc nehrozí, ale čím vyšší patro politického rozhodování, tím je nebezpečí gamblerismu větší.

V citovaném textu se objevuje účelová spojka hina(aby): Modlitby za lidi i za všechny potentáty a papaláše vznášíme zcela zištně za tím účelem, abychom z toho něco měli, abychom my mohli nějak slušně žít. Politika ve státních strukturách je jen předběžné opatření pro aktivity významnější a ještě důsažnější, tedy pro politiku nepolitickou.

Účelem politiky je náš život ve zbožnosti a počestnosti. Termín semnotés si vykládám jako vážnost, úctu, jíž se nám dostává od jiných lidí. Máme vytvářet dobré důvody, aby si nás křesťanů společnost vážila. A to se také děje, křesťané mají kredit díky tomu, co dělají pro druhé ve všemožných institucích (v Charitě, Adře, Diakonii, v hospicích, sociálních službách, v církevních školách, ale i jinde) jako jedinci, kteří toho hodně umějí a přitom se nevytahují, jsou pravdomluvní a nadprůměrně laskaví, raději křivdu trpí, než by ji někomu působili, a raději si zpívají, než by nadávali. Demokracie je sázka na to, že lidé – sotva vždycky a sotva všichni, ale přece jen většinou ano – dokáží rozeznat, co je dobré, a ocenit to. Tento sociální optimismus sdílel i Ježíš, když vyzval své posluchače „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí vaše skutky dobré a chválí z toho Otce vašeho, kterýž jest v nebesích“ (Mt 5,16).

Jsme zodpovědni za to, aby ve veřejném prostoru, který sdílíme i my křesťané, svítilo světlo a konaly se v něm skutky dobré.