Je možné ještě zachránit křesťanský obsah Vánoc?

Vánoce vznikly v Římě ve 4. stol. jako další křestní termín, když dosavadní slavnost křtu – Velikonoce – přestávala v době masívního růstu církve stačit. Římský biskup Lev I. zvaný Veliký (5. stol.) v kázání v tento den řekl: „Narozeniny hlavy jsou i narozeninami těla“. Je to tedy svátek církve, Kristova těla.

Slavíme inkarnaci, boží vtělení. Bůh se tak stává s lidmi zcela solidární, svůj „osud“, dá-li se u něj o něčem takovém mluvit, propojil s osudem lidí. Je to úplně naopak, než třeba u faraónů, kteří se jako lidé stávali bohy.

Ještě před římskými Vánocemi se na Východě slavila Epifanie, zjevení Ježíšova božství, později tematizovaná křtem Páně či svatbou v Káni. Stejně jako Vánoce i Epifanie byla dnem křtu. Ještě ve starověku Řím převzal Epifanii a Východ převzal Vánoce.

Západní Epifanie je charakterizována tematikou mágů, kteří se přicházejí poklonit Ježíši. (Na Východě je toto téma součástí Vánoc.) Je tak naznačena univerzalita spásy – Ježíš přišel pro všechny.

Dnešní podoba Vánoc byla mnohokrát přeznačena a mám obavy, že křesťanský obsah Vánoc bude brzy ztracen, pokud se tak již nestalo… Lidé jsou v zajetí diktátu obchodníků, kteří slaví žně. „Vánoce sfoukneme do půlhoďky“ se dočteme v reklamě. Trochu za to může reformace, která odmítla Mikuláše, který nosil dětem malé dárky, a dárky začal nosit na Vánoce „Ježíšek“.

„Svátkem rodiny“ namísto svátku církve se Vánoce staly až v 19. století v Anglii a USA díky povídce Charlese Dickense Vánoční koleda. Takové pojetí se může jevit lepší, než „svátky obchodu“, ale s obsahem Vánoc se stejně míjí. Navíc vyvolává traumata u těch, kteří rodinu nemají.

Co s tím? „Pokřesťanštit“ všechny „tradice“ s Vánoci spojené je obtížné. Jan Sokol mi jednou řekl, že folklór je pro evangelizaci nepoužitelný. Pokud nám o Vánoce půjde, bude třeba se s těmi bramborovými saláty, stromky, koledami atd. rozejít a nechat tyto zvyky folkloristům.

Nabízí se využít půlnoční čas, kdy stále desítky procent obyvatel vyhledávají bohoslužbu. Křesťané v daném místě by se měli spojit a vytvořit takovou bohoslužbu ekumenicky. S ohledem na účastníky to nebude bohoslužba eucharistická.¹ Tu mohou jednotlivé denominace slavit ve dne. Je vhodné zapojit do přípravy i realizace co nejvíce lidí. Žijí u nás statisíce Ukrajinců, ať už pravoslavných či řeckokatolíků. Ačkoli užívají juliánský kalendář, Vánoce teď slaví s námi, podle gregoriánského. Máme zde statisíce Rómů, pro něž je většinou typická přirozená muzikalita.

Když Jakub Jan Ryba skládal před více než 200 lety „Hej, mistře“, také se snažil, aby se mohlo přidat co nejvíce třeba jen průměrných zpěváků. Dnes máme daleko větší možnosti zapojení „laiků“ než v rámci tridentské mše. Přípravy se může ujmout kdokoli, účast ordinovaných služebníků je vítaná, ale není nutná. Stejně tak není nutné, aby se slavnost odehrávala v sakrálních prostorách.

V přelomovém roce 1989 jsme měli na přípravu podobné liturgie pouhých 14 dnů. Slavnost byla akcí Občanského fóra a proběhla v sále hotelu. Sám fakt, že se na pódiu sešli křesťané z různých církví, zapůsobil. Svědectví místního muže (všichni ho znali jako pijana vysedávajícího denně v hospodě), který se stal křesťanem a přestal pít, působilo autenticky. Tohle setkání bylo začátkem každoměsíčních ekumenických seminářů, které se konaly následujících 10 let. Řada jejich účastníků uvěřila.

Jinou zkušenost mám se slavením dětské liturgie. Cítili jsme se přesyceni živými betlémy a podobným folklórem. Pomocí kostýmů dětí jsme chtěli demonstrovat univerzalitu spásy. Rodiče spolupracovali, a tak přišli zástupci různých ras, národů, povolání i náboženství – jako zahradnice, malířka, pirát, Angličan, muslim, muslimka, žid, terorista, černoška, Číňanka, kuchařka, lékařka, voják, fotografka, princezna, indiánka, šašek, pastýřka, pastýř. Přišel mezi ně anděl (matka šestinedělního děťátka), zazpíval „Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus, Pán“ a dal všem dětem děťátko pochovat.

Vymyslet a realizovat takovou slavnost zabere čas, možná na úkor pečení cukroví, ale za pokus to stojí.