Vztah křesťanů a společnosti v době novozákonní – svědectví biblických textů

Písemná verze přednášky, která zazněla na 60. víkendovém semináři pro zájemce o teologii „Křesťané a společnost. 30 let Institutu ekumenických studií“, který pořádaly Institut ekumenických studií v Praze, Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická a Ekumenický institut Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy 21. – 22. listopadu 2025 na Jaboku.

Pohled Nového zákona na antickou společnost lze sice souhrnně označit za kritický, ale realita byla mnohem složitější, což platí stejně např. i o Ježíšově vztahu k farizejům a farizejích v jeho době obecně. Nepůjde nám o společnost židovskou, jejíž součástí Ježíš a okruh jeho apoštolů (Dvanácti) a všech dalších přívrženců byli součástí. Přes kritické vymezování vůči židovskému establishmentu a nepravostem všeho druhu, legalizmu a nejrůznější dezinterpretace Zákona šlo Ježíšovi i jeho učedníkům o radikální reformu židovství ve smyslu nové Boží nabídky v osobě Ježíšově, blízkosti Božího království a naplnění příslibů.

Situace prvotní církve v rámci antické (pohanské) společnosti byla do značné míry odlišná. Jakýmsi „předvojem“ bylo helénistické Židovstvo v diaspoře, které také žilo svým způsobem na „okraji“ antické společnosti, i když diferencovaně – i podle svého společenského statusu. Jiná byla situace Filóna Alexandrijského a jeho rodiny (stačí připomenout jeho synovce Tiberia Alexandra, jenž se stal i prokurátorem provincie Judsko a Samařsko a přidal se na stranu Římanů) nebo posléze Josepha Flavia. Někteří se plně integrovali a do značné míry popřeli svou židovskou identitu, někteří se snažili při zachování vlastní náboženské identity najít adekvátní možnosti zapojení do společnosti, jiní za ni bojovali proti většinové společnosti různým způsobem (stačí připomenout 3 židovské války, přičemž ta druhá vletech 115-117 se odehrála v Egyptě). Židovské obce v rámci římské říše měly statut jakýchsi „polovičních“ občanských komunit (politeuma, nikoliv polis), římského občanství dosáhl málokdo z Židů. Nicméně Židé byli svým způsobem respektováni i zároveň nenáviděni. První rozsáhlý pogrom se odehrál již v 1. stol. n. l. v Alexandrii za Caliguly (39/40 n. l.), jak to popisuje Filón Alexandrijský. Židé se od dob Caesarových těšili jistým privilegiím v rámci římské říše (sabatu, samosprávě, odváděním peněz do Jeruzaléma, neúčasti na pohanských kultech, nesloužili v armádě), což trvalo až do r. 74. Na konci 1. století už byli křesťané vnímáni odděleně a nemuseli platit tzv. fiscus iudaicus.

Poměrně dlouho byli křesťané v 1. století vnímáni jako odnož židovství (židovská sekta). Zdá se, že zpočátku žili v jistém spojení s židovskými obcemi v diaspoře (viz konflikt v Antiochii, o němž mluví Pavel v Gal) a sdíleli jejich osud. Z líčení Pavlových útrap v 2Kor 11 plyne, že i on, ač se obracel na pohany, byl vnímán svými židovskými současníky jako Žid, a proto podroben židovským synagogálním trestům (musel tedy působit v rámci židovských obcí). K radikálnějšímu rozchodu minimálně v Judsku, ale nejspíš i v říši, se židovstvím došlo po vypuknutí židovské války v roce 66. Ke konci 1. století už byli křesťané v rámci říše chápáni samostatně a považování za „bezbožné“, ateisty, židovská privilegia (religio licita) se na ně už nevztahovala (viz dopis Plinia ml. císaři Trajánovi z roku 112., prefektem Bithynie 111-113). První masivnější pronásledování, avšak lokálního charakteru, je doloženo u Tacita (konec 1. stol.), a to z roku 64 v Římě za Nerona.

Křesťané na rozdíl od Židů zahájili „masivní“ a dlouhodobou misijní činnost, a to městskou. Tento typ misie se rozvinul v Antiochii a šířil se misionáři (apoštoly a kazateli) dál. Pokud jde o Pavla, tak k tomu přispěl jeho rozchod s Petrem, Barnabášem a antiochijskou obcí.

Pavel a jeho doba (40. a 50. léta)

Pavel vyrostl v helenistické kultuře, i když filtrované přes synagogu (Tarsos). Jeho postoj k pohanské společnosti byl tradičně židovsky kritický z hlediska mravnosti a zbožnosti. Na druhé straně, aby jeho misie k pohanům byla úspěšná, musel mít s nimi nějakou společnou platformu (viz Flp 4,8 – bonum commune). Klasickou ukázkou kritického postoje je Řím 1,18-32 nebo 1 Tes 5,3-9. Zároveň však nabádá své adresáty, aby se chovali tak, aby ve většinové společnosti obstáli (1 Tes 4,11-12; Flp 4,5). Pavlova kritika vůči pohanskému způsobu života, pohanské morálce (zejména sexuální) a modloslužbě má za cíl především povzbudit čerstvé konvertity, aby nepodléhali takovým způsobům života (jenž byl všeobecně rozšířen), tedy Pavel sleduje cíl parenetický, ale také zároveň jim chce ukázat velikost Boží milosti, tedy dar svobody od hříchu (cíl naukový). I Pavlovi bylo zřejmé, že nově pokřtění jsou svým způsobem zakotveni ve společnosti (socializováni v tehdejší kultuře) a nelze je z ní zcela vytrhnout, protože v ní musejí žít (viz 1 Kor 5, 9-12, zejména: 9-10. „Napsal jsem vám v listě, abyste neměli nic společného se smilníky; ale nemyslel jsem tím všecky smilníky tohoto světa nebo lakomce, lupiče a modláře, protože to byste museli ze světa utéci.”). Pavlovi šlo o to, aby křesťanská obec-církev vytvářela alternativní svatý prostor, v němž platí bratrská láska, respekt, ohled jednoho na druhého, rovnost (Flp 2,1-4; Gal 3,26-28; 5,1-6,10; Řím 12 – zejména 12,1n: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“). Tento přístup je třeba aplikovat i na postavení žen a otroků (viz Flm i aktivní účast žen na misii, rovnoprávnost v manželských vztazích). Rodney Stark se domnívá, že právě aktivní účast žen na činnosti prvotní církve byla přitažlivá, takže rychleji konvertovaly ženy a skrze ně pak muži (sekundární konverze), zejména pak v 2. století. Významnou roli, jak ostatně plyne i ze Sk, mohli sehrát, či opravdu pro konverzi k církvi měli, tzv. bohabojní.

Vztah ke státu v Řím 13,1-7:

„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, 2takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. 3Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. 4Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. 5Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. 6Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. 7Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.“

I přes svůj velmi kritický vztah k pohanské společnosti a její morálce nabádá Pavel k respektování zákonů společnosti

Pavlovi následovníci (60. až 80. léta)

Kol a Ef, 1 Petr – domácí řády svědčí o snaze vytvářet alternativní prostor, ale zároveň se integrovat do společnosti, sdílet s ní to, co je slučitelné s křesťanským životním stylem. To znamenalo i patriarchální řád společnosti i otroctví jako integrální součást života.

1 Petr 2,11-18

„11Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, 12a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu 'v den navštívení'. 13Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci, 14ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. 15Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí. 16Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží. 17Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte. 18Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým.“

Státní zřízení, vláda, už není chápáno jako Boží zřízení, nýbrž lidské, křesťané se mu mají podřizovat s ohledem na Pána, tedy kvůli tomu, aby Boží věc nebyla znehodnocena jednáním křesťanů proti (legitimní) autoritě. Zrovna tak služebníci/otroci se mají podřizovat pánům, a to ze stejného důvodu. Respektování nadřízených (dobré jednání) má být prostředkem apoštolátu.

Pastorální epištoly jdou v tomto ohledu ještě dál, jak ukazuje 1 Tim 2,1-4: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, 2za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. 3To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, 4aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ Respekt k většinové společnosti a vládě má sloužit k zajištění pokojného života pro křesťany a k vydávání svědectví, resp. k apoštolátu. Za vládu je třeba se dokonce modlit.

Stejně tak chování otroků má respektovat řád společnosti, aby křesťanská nauka (evangelium) nebylo znevažováno (1 Tim 6,1n): „Všichni, kdo nesou jho otroctví, ať mají své pány v náležité úctě, aby Boží jméno ani naše učení neupadly do špatné pověsti. 2Ti, kdo mají věřící pány, ať k nim nemají menší úctu proto, že jsou jejich bratří, nýbrž ať jsou jim poddáni o to raději, že mohou sloužit věřícím a milovaným. Tomu všemu uč a to přikazuj.“ I příkazy pro vdovy (1 Tim 5) se shodují s požadavky tehdejší společnosti a s ideálem manželského života. To platí i o nároku na představeného (episkopa a diákona – univirus).

Konec 1. století

Na konci 1. století, jak o tom svědčí i list Plinia Ml. Trajánovi, dochází k ostrakizaci a marginalizaci křesťanů, k jejich udávání soudům a individuálnímu pronásledování. Důvodem, resp. záminkou, je jejich přesvědčení (víra), jež je označeno za superstitio /pověru, která na říši svolává hněv bohů, stává se tedy kriminálním činem (Suetonius i Tacitus).

O konfliktu se státem svědčí především List Židům a Zjevení Janovo. V Listu Židům se mluví v 10. kapitole o nucení křesťanů zapřít víru a o útrapách (Žid 10,29.32-34): „29Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti.” … „32Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; 33někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. 34Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé.”

90. léta: Zjevení Janovo

Zjevení Janovo reaguje nejspíš na konfrontaci křesťanů s většinovou společností v Malé Asii kolem poloviny posledního desetiletí 1. století (na konci vlády císaře Domitiana). Zde již není o integraci do většinové společnosti ani jedna pozitivní zmínka. Stát (Řím) je chápán jako protibožská síla, která bude zničena (zejm. kap. 18).

"Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy. 5Neboť jeho hříchy se navršily až k nebi a Bůh nezapomněl na jeho viny. 6Odplaťte po zásluze té nevěstce, dvojnásob jí odplaťte za její činy! V poháru, který připravovala, připravte pro ni dvojnásob; 7kolik si užila slávy a hýření, tolik jí dejte teď trýzně a žalu. Protože si namlouvá: Trůním jako královna, vdovou nejsem a neokusím smutku – 8proto v jediném dni dopadnou na ni pohromy: smrt i žal a hlad, a bude zničena ohněm. Neboť mocný je Hospodin, Bůh, který ji odsoudil." (Zj 18,4-8)

Na druhé straně se autor Lk a Sk (80. a 90. léta) snaží dokázat, že křesťanství je vůči státu loajální, že nepředstavuje hrozbu, nýbrž přínos, že je to státu mnohem otevřenější „pokračování“ židovství, pravé židovství. Posmívání Ježíše přesouvá autor od Piláta k Herodovi Antipovi, Pavel je pronásledován hlavně Židy, ale brán vážně městskými úřady/úředníky, respektován prokurátorem Portiem Festem, volně hlásá evangelium v Římě, i když je v domácím vězení, je římským občanem.

Ze všech těchto textů plyne, že vztah křesťanů ke státu a společnosti v 1. století se vyvíjel, byl podmíněn lokálními podmínkami a událostmi. Křesťané tvořili marginální skupinu, na konci 1. století jich mohlo být podle kvalifikovaného odhadu asi 10.000, zatímco např. Židů žilo v římské říši v té době 5-7 milionů, z toho převážná většina v diaspoře (v Palestině asi 1 milion). Ke konci 1. století začali být křesťané vnímáni jako samostatná náboženská skupina a jako takoví vystavováni lokálním nevolím římských úředníků. Byli ostrakizováni, marginalizováni, pomlouváni, udáváni, někdy i popraveni (Zj 2,13 – Antipas). O skutečně masivním pronásledování křesťanů lze hovořit až ve 3. a na počátku 4. století do Konstantinova ediktu.

Je evidentní, že s tím, jak se měnilo pojetí eschatologie ve smyslu 2. příchodu Kristova (paruzie), muselo docházet k proměnám začlenění do společnosti. Křesťané nežili a nemohli žít mimo společnost, v nejstarších dobách se však orientovali především na vytváření alternativního prostředí pro život z víry (podobně jako Židé), který přinášel leccos nového (Theissen to nazývá „Liebespatriarchalismus“). Tím, že neusilovali o změnu struktur ani mocenské pozice, nýbrž snažili se – se všemi problémy a možnými excesy – žít adekvátním způsobem života, jak to plynulo z jejich vztahu k Bohu skrze Krista, prospívat druhým (milovat i nepřátele), nasazovat svůj život pro druhé, zůstat věrnými svému přesvědčení i za cenu útrap až smrti, nakonec získali ve společnosti vliv. Vytvářeli alternativní prostor, který byl zřejmě přitažlivý, a to nejen pro nižší, ale posléze i pro vyšší vrstvy společnosti. Jejich apoštolát byl vedle hlásaného slova postaven na apoštolátu života. A to od samého počátku.