Společné vyznání víry v Niceji

Jedním z hlavních motivů návštěvy papeže Lva XIV. v Turecku byla připomínka 1700. výročí 1. ekumenického koncilu v Niceji. V pátek 28. listopadu 2025 se papež společně s ekumenickým patriarchou Bartolomějem, s řadou představitelů východních církví a také se zástupci západních křesťanských společenství sešli na břehu jezera Iznik, ve stejnojmenném městě, u archeologických vykopávek kostela sv. Neofyta. Po projevech a modlitbách společně v angličtině recitovali Nicejsko-cařihradské vyznání víry. Jedná se o výrazné symbolické gesto vyjadřující společnou víru.

Událost jsem shlédnul ze záznamu v TV Noe. Překvapilo mě, že komentátor a překladatel (zřejmě Petr Smolka) začal recitovat vyznání víry v češtině, při kterém bez váhání použil znění, které je běžné v katolických kostelech. To se však liší od vyznání, které bylo společně recitováno minimálně ve třech věcech:

1) Řecké znění je formulované v plurálu, nikoliv v singuláru, tj. „věříme“.

2) Vynechaná jsou slova o Kristu „Bůh z Boha“, která sice původní Nicejské vyznání obsahovalo, ale znění schválené na koncilu v Konstantinopoli (381) je vynechalo.

3) Vynechané je též tzv. Filioque, tedy na Západě později vložený doplněk do pasáže o Duchu svatém, že vychází z Otce „i Syna“ (=latinsky Filioque).

Jsou to sice detaily, ale poměrně důležité, neboť především doplněk Filioque do koncily schváleného vyznání víry byl jednou z příčin sporů mezi křesťanským Východem a Západem. V materiálech pro letošní lednový Týden modliteb za jednotu křesťanů bylo použito původní znění kréda. V úvodu byly tyto rozdíly vysvětleny i s odkazem na ekumenické dokumenty, konkrétně text Komise pro víru a řád Světové rady církví z roku 1981 a text Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů z roku 1995. Otázkou je, zda to někdo zaznamenal a zda to bylo připomenuto.

V nedávno vydaném apoštolském listu In unitate fiedi papež Lev XIV. mimo jiné uvedl: „Musíme proto opustit teologické spory, které ztratily svůj raison d’être, abychom mohli rozvíjet společné porozumění a ještě více společnou modlitbu k Duchu svatému, aby nás všechny shromáždil v jedné víře a jedné lásce.“ Ve stejném listu cituje část vyznání víry o Duchu svatém bez Filioque a v připojené poznámce pod čarou uvádí, že se jedná o pozdější doplněk: „Do latinského vyznání víry jej vložil papež Benedikt VIII. v roce 1014 a je předmětem dialogu mezi pravoslavnou a katolickou církví.“ Také letos vydaný dokument Mezinárodní teologické komise k výročí nicejského koncilu připomněl, že Filioque není součástí původního textu vyznání víry, je i nadále předmětem nedorozumění a pokračujícího dialogu.

Znovu opakuji, že se jedná o detail, který však ukazuje naši ochotu k případným změnám, nejenom ve vstřícnosti k druhým, ale především s ohledem k historické pravdě. Setrvačné pokračování v zavedených formulacích, tradicích a schématech sice může být snadnější a pohodlnější, ale jsme vyzývání ke změně smýšlení: „Opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení,“ je uvedeno v koncilním dekretu o ekumenismu z roku 1964. Pro zajímavost dodávám, že ve společném prohlášení zástupců Světového luterského svazu a pravoslavné církve z roku 2024 je navrženo používání Nicejsko-cařihradského vyznání víry bez Filioque.