Křesťanství a věda: pár poznámek

(absolvent IES 1998 – 2005)

Písemná verze přednášky, která zazněla na 60. víkendovém semináři pro zájemce o teologii „Křesťané a společnost. 30 let Institutu ekumenických studií“, který pořádaly Institut ekumenických studií v Praze, Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická a Ekumenický institut Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy 21. – 22. listopadu 2025 na Jaboku.

Nejprve bych chtěl poděkovat Filipovi za pozvání promluvit zde na téma "Křesťanství a věda". Můj příspěvek bude mít tři části. Jelikož mne toto téma provází takřka celý život, chtěl bych začít několika autobiografickými poznámkami. Poté bych chtěl nabídnout několik postřehů na téma vztahu teologie a přírodních věd (záměrně neříkám „teologie a vědy“, protože teologie je samozřejmě také věda, dokonce – jak by řekl Tomáš Akvinský – věda posvátná, scientia sacra). Tento krátký referát bych pak chtěl zakončit několika velmi osobními poznámkami o vědecké práce a její roli v celku našeho života a osobnostního růstu – neboli toho, čemu říkáme „duchovní život“ nebo „spiritualita“.

V IES jsem začal studovat v roce 1998 – studoval jsem zároveň chemii na VŠCHT – ale studium jsem oficiálně zakončil bakalářskou zkouškou až po sedmi letech, v roce 2005, kdy už jsem byl na doktorátu z chemie v německém Erlangen (trvalo mi hrozně dlouho, než jsem sepsal bakalářskou práci, ale nakonec všechno dobře dopadlo). Abych zde dnes své studium na IES mohl doložit vědeckými důkazy, podařilo se mi najít několik fotografií, možná na nich některé osoby i po letech poznáte.

To, že jsem začal studovat vedle chemie i teologii nebyla samozřejmě náhoda. Ve věku 15–16 let jsem konvertoval a začal chodit do kostela. Každá konverze je samozřejmě složitý a mnohovrstevnatý proces, který se těžko popisuje, ale zmíním alespoň jeden aspekt. Od počátku byla pro mne intelektuální stránka víry velmi důležitá a v tomto kontextu na mne tehdy velmi mocně zapůsobilo, když jsem si uvědomil, že křesťanská víra nemusí být v rozporu s vědeckým pohledem na svět. Pamatuji si, že když jsem se tehdy mého tatínka, který byl gymnaziálních profesorem chemie a biologie, zeptal, jak je to s otázkou stvoření a evoluce, tak mi – ač rodiče nechodili do kostela – ukázal knížku francouzského jezuity a paleontologa Pierra Teilharda de Chardin „Vesmír a lidstvo“ a vysvětlil, že evoluce a stvoření se nevylučují. Zrovna tak na mne zapůsobilo, když jsem se dozvěděl, že můj učitel matematiky, mladý a velmi sympatický člověk, chodí do kostela a mně tak došlo, že víra nemusí být pouze něco pro staré nebo nevzdělané lidi. A vzpomínám si, že velmi důležitým momentem pak byla i četba knihy britského filozofa Anthony Kennyho o Tomáši Akvinském, kde jsem narazil na argument pro existenci Boha jako prvotní příčiny všeho, co existuje, což mne intelektuálně přesvědčilo nejen tehdy, ale považuji tento argument za naprosto platný i dnes: Bůh jako svým způsobem odpověď na metafyzickou otázku „Jak to že vůbec existuje něco a ne nic?“

Tohle intelektuální zaobírání vírou mělo u mne navíc od začátku silný apologetický náboj – snahu obhájit si víru před sebou a vlastními pochybnostmi i před druhými. Ono to nebylo tak, že bych neustále sám od sebe o víře hned mluvil, ale to, že jsem po maturitě nešel ihned na vysokou školu a místo toho absolvoval civilní službu v Římskokatolické farnosti v Rumburku, samozřejmě vyvolávalo u mnohých otázky a tak se stávalo, že spousta hovorů se známými se nevyhnula otázkám víry a teologie, což mělo občas celkem komické rysy. Vzpomínám si, například, jak jsem potkal známého na maturitním plese a on se jako obvykle se mnou dlouho bavil a pak, když se objevily dvě sympatické dívky, tak nás společně představil slovy: „Ahoj, já jsem Tomáš a studuju medicínu a tohle je Radim – a Radim … je podivín.“

Už jsem zmínil, že pro mne bylo – a dodneška je – naprosto zásadní přesvědčení, že mezi vírou nebo teologií a přírodními vědami nemůže být nějaký zásadní rozpor. To, že mezi teologií a přírodními vědami nemůže být žádný rozpor, má v zásadě dva principiální důvody. Zaprvé, teologie i přírodní vědy mluví o skutečnosti – o tom, co je; pokud o ní obě mluví správně a pravdivě, pak mezi nimi nemůže být rozpor. Zadruhé – a to je mnohem důležitější – teologie i přírodní vědy sice obě mluví o skutečnosti – o tom, co je, ale každá o tom mluví jiným způsobem. Trochu technickým jazykem můžeme říct, že jejich epistemologie – tedy způsoby, jak se dobíráme poznání – jsou v přírodních vědách a teologii rozdílné. Filosofie nás učí – a zde hlavně Wittgenstein – že hranice našeho myšlení jsou dány hranicemi našeho jazyka, přičemž náš jazyk může fungovat různými způsoby. Některé způsoby fungování jazyka – tak jak ho používáme v přírodních vědách – jsou převážně deskriptivní, popisné; např. věta „Tato molekula má maximum absorpce světla při 520 nm“ znamená, že víme, jak tuto molekulu a její vlastnosti kontrolovat a manipulovat (např. jak ji přivést elektromagnetickým zářením do excitovaného stavu, ve kterém bude mít jinou reaktivitu). Ale občas náš jazyk funguje i jinými způsoby: např. když říkáme věty jako „Miluji tě“ nebo „Důvěřuji ti“ – pak náš jazyk sice stále ještě může být označen jako informativní (tedy není bez smysluplného významu), ale oproti onomu deskriptivnímu jazyku, kde šlo o kontrolu a možnost manipulace, zde naopak vyjadřujeme – když říkáme věty jako „Miluji tě“ nebo „Důvěřuji ti“ – že jsme součástí nějakého vztahu – bez potřeby a možnosti kontroly a manipulace. Bůh je v křesťanské teologii neuchopitelné Tajemství, a když o něm mluvíme, tak se vlastně snažíme vyslovit nevyslovitelné. My nevíme, co nebo kdo Bůh přesně je, pouze víme, že Bůh je. Tomáš Akvinský říká: „[Ani] zjevením milosti v tomto životě nepoznáváme to, čím Bůh je, a jsme s ním sjednoceni jako s neznámým (ignoto).“ (Summa Theologiae I, q. 12, a. 13, ad 1.) Všechny dogmatické výpovědi a všechny články víry jsou tedy – pokud je chápeme správně – výpovědi tohoto druhého druhu. Jsou informativní ­ – říkají nám, např., že Kristus vstal z mrtvých, ale nejsou deskriptivní – neříkají, jak přesně se to stalo a jakým způsobem se skutečnost Kristova zmrtvýchvstání bude realizovat v našem životě. Jinými slovy, stát se křesťanem a nechat se formovat poselstvím evangelia neznamená snažit se za každou cenu napasovat do nějakého předem daného mustru, ale spíše se vydat na celoživotní cestu hledání, hledání naší jedinečné a neopakovatelné identity – toho co mystici jako Thomas Merton nazývají „true self“ – v procesu, který je často překvapivý a těžko předvídatelný, protože ten proces nemáme pod kontrolou my, ale Bůh sám. My víme, že to nakonec dobře dopadne, ale jak přesně – to nevíme. Slovy Prvního listu Janova: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; ale ještě nevyšlo najevo, co budeme!“ (1 Jan 3,2).

Teologie se může občas poučit od přírodních věd (např. v otázkách biologie, antropologie apod.), ale epistemologie a modely pravdy jsou v přírodních vědách a v teologii rozdílné. Teologie nikdy nebude správně fungovat, pokud ji budeme chápat – po příkladu přírodních věd – jako snahu o jakési všeobsažné vysvětlení, umožňující kontrolu a manipulaci; snažit se vysvětlovat, kontrolovat a manipulovat Boží Tajemství by bylo absurdní. Dobrá teologie bude mít vedle katafatického (pozitivního) rozměru vždy i výrazný apofatický (negativní) rozměr. Dobrá teologie bude vždy fungovat tak trochu jako psychoterapie, proces, který nás osvobozuje od falešných iluzí o sobě, o světě a o Bohu, a otevírá nás proměně – proměně, která ale vždy přichází od Boha jako nezasloužený dar, kterým sami nemůžeme libovolně nakládat a nemáme ho pod kontrolou. Veškerá dobrá teologie, veškeré články víry jsou sice důležité, ale zároveň jsou v posledku sekundární, jsou pouze katalyzátorem (abych použil chemickou terminologii), katalyzátorem procesu naší proměny, procesu, jehož primární hnací silou je Bůh, který se dotýká našeho srdce, ať už si toho jsme vědomi nebo ne.

Dovolte mi na závěr dvě velmi osobní poznámky o vědecké práci a její roli v životě, potažmo v duchovním životě.

Zaprvé, vědecká práce je sice důležitá, ale je to pořád jenom práce jako každá jiná – a je tedy pouze prostředkem a ne cílem. Když někdo začne považovat vědeckou práci za to nejpodstatnější v životě, tak to většinou nedopadne dobře. Měl jsem kdysi kolegu, vynikajícího vědce, který mi jednou řekl, že už deset let nečetl žádný román – a neříkal to s lítostí, ale s určitým pocitem hrdosti, jako by říkal: „Hele, já fakt hodně pracuju, a proto jsem tak dobrej.“ Německý teolog Karl Rahner takový typ vědce kdysi přirovnal k člověku, který jede autem a neustále přidává plyn, ale ve skutečnosti už zapomněl, kam vlastně jede – Němci pro to mají nádherné slovní spojení: „Fachidiot“.

Jeden z mých oblíbených citátů je „Scientia longa, vita brevis“ (Hippokrates) – „Věda je dlouhá, ale život je krátký“. Vědecká práce není cílem sama o sobě, ale prostředkem. Cílem nejsou znalosti, ale to, že rosteme celkově ve svém lidství, ve vztazích, že se stáváme stále více tím, čím máme být – cílem nejsou znalosti (scientia), ale to, co nazýváme moudrost (sapientia). Současná vědecká práce je navíc hodně kompetitivní, žijeme v kultuře „publish or perish – publikuj nebo zemři“, neustále soutěžíme o granty a jsme často nuceni se tak porovnávat s jinými. Křesťanství ale hlásá, že to nejdůležitější – Boží láska a milost – jsou nevyčerpatelné a všeobjímající – o Boží lásku a milost nemusíme soupeřit. Bůh je trpělivý, Bůh v nás pracuje pomalu – a to nejdůležitější – ona životní moudrost (sapientia) není něco, co musíme sami vyprodukovat, ale je spíš něčím, co v nás – díky Bohu – roste samo a my se tomuto procesu můžeme pouze s důvěrou otevřít. A budeme přitom potřebovat především trpělivost – a jak říká Karl Rahner – i trpělivost s tím, že ještě nemáme trpělivost.

Na závěr bych chtěl zmínit, že v určitém smyslu přece jen existuje určitá podobnost mezi dobrou vědeckou prací a zdravou spiritualitou. Vzpomenu si na to vždycky, když vejdu do studentské laboratoře u nás na univerzitě v Ulmu, kde studenti absolvují praktika z fyzikální chemie. Nad každým laboratorním stolem tam je velký nápis, který mne fascinuje tím, že má na jednu stranu pravdu, ale zároveň je to pěkná blbost: „If you don´t know what you are doing, don´t do it! – Pokud nevíš, co děláš, tak to nedělej.“ Ano, já chápu, že studentům je potřeba nejprve vštípit správné zásady bezpečnosti práce v laboratoři, aby při experimentování nezranili sebe nebo druhé. Ale pokud by zůstalo pouze u tohoto, pak by studenti nikdy nezačali dělat vědu! Albert Einstein (který se mimochodem narodil v Ulmu) prý kdysi prohlásil: „If we knew what we were doing, we wouldn’t call it research. – Kdybychom věděli, co děláme, tak bychom to nenazývali vědeckým výzkumem.“ Slovo výzkum/research pochází od slova zkoumat/hledat, a nedává moc smysl hledat a zkoumat něco, co už předem víme, kde to je nebo jak to je. Věda je objevování něčeho nového! „If you don´t know what you are doing, don´t do it! – Pokud nevíš, co děláš, tak to nedělej.“ Tohle není dobrý návod pro vědeckou práci – a není to ani dobrý návod pro duchovní život. Bůh je neuchopitelné Tajemství, a když se Bůh dotýká našeho srdce, tak to nás i lidi kolem nás může občas zaskočit. Bůh nás totiž – tak jako Abraháma – často vede po neznámých cestách, poza naší komfortní zónu, vede nás tam, kde musíme opustit naše domnělé jistoty, abychom objevili něco nového a nechali se proměnit. A tak když se na tuto cestu vydáváme – např. když se necháváme křtít, když se ženíme či vdáváme, anebo obecně když každý den ráno vstaneme a snažíme se prostě s nadějí a upřímností žít z víry – tak nás nemusí znervózňovat, že ve skutečnosti nevíme, co děláme – protože stačí, že víme, že to má smysl a máme naději, že to nakonec – díky Bohu – všechno dobře dopadne. A už vůbec nám nemusí vadit, když přitom pro naše okolí budeme občas vypadat jako podivíni!