„Toho já znám ze Škodovky!“

(Malá meditace nad osobností Dominika Duky)

„Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou…, neboť mým soudcem je Pán; nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde.“ Tahle věta apoštola Pavla se mi vracela, když jsem četl nenávistné komentáře, které se hned v prvních hodinách po smrti Dominika Duky vyrojily na webu, bohužel často od lidí, o nichž vím, že si zakládají na své slušnosti, vzdělanosti a morálnosti. Zřejmě už neplatí, že při smrti druhého člověka, třeba i velkého nepřítele, na chvíli zmlkneme před mystériem a upozadíme na chvíli konflikty tohoto času. Nepíšu tento text proto, abych bratra Dominika hájil. Ale jako člověk, který také už musí počítat s tím, že mu brzy Hospodin tváří v tvář položí několik nepříjemných otázek, bych rád poprosil o porozumění a shovívavost pro sebe i pro něj a pro další, kteří jsme žili své životy, jak jsme uměli. Aspoň to, že jsme se upřímně snažili sloužit Bohu a lidem, nám snad nikdo nebude upírat.

S Dominikem Dukou jsem se zřejmě setkal jen jedinkrát v životě – po skončení slavnosti profesorského jmenování v Karolinu mi přišel blahopřát a k přání přidal tašku tuším s vínem a dárkovou publikací pražského arcibiskupství. Kdyby nebylo průběžných útoků na něj v médiích a v jistých katolických kruzích, asi bych o jeho činnosti po r. 1989 ani moc nevěděl…

Napíšu hned to nejhorší, co o Dominiku Dukovi (a o sobě) mohu napsat: Byl to hříšný člověk, zcela odkázaný na odpuštění Boží. Ale také: Zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.

Především bych chtěl připomenout, že my, kteří jsme prožili velkou část našeho života v reálsocialistické společnosti, máme život rozlomený v půli, a osvědčit jsme se museli takříkajíc ve dvou životech. Velmi mnozí, kdo se dobře osvědčili za komunistické vlády, se vůbec neosvědčili ve svém druhém životě, někteří jako by ztratili morální ostražitost a zapletli se i do dosti primitivní majetkové a jiné kriminality. Asi nikdo nezpochybňuje Dudkův život před r. 1989; nad tím druhým, polistopadovým, jsem míval rozpaky, především nad jeho blízkostí mocným tohoto světa či našeho malého českého koutku. Když jsem četl Dukovy paměti, cítil jsem zřetelný zlom: Myslím, že jako biskup a arcibiskup udělal asi v jednáních se státem tu práci, kterou bylo třeba vykonat a kterou asi nikdo jiný srovnatelně vykonat nemohl, ale měl jsem pocit, že ho na to vlastně byla škoda. To neříkám jen na jeho adresu, ale i na adresu nás ostatních křesťanů jako otázku, zda nás obnova našeho veřejného působení neodvedla od věcí, které bylo třeba vykonat primárně i za cenu, že instituční oblast zůstane zanedbána. Jeden můj známý, nonkonformní katolický kněz, označil brzy po listopadu současné období jako „normalizaci v církvi“. Myslím, že jsme měli zůstat v mnohém ohledu nenormální… Mezitím se v církvích rozvinula kaplanská a jiná služba mimo „normální“ tradiční struktury, tam myslím žije „podzemní církev“ užitečně i dnes, ale někteří lidé se zkušeností z netradičních forem pastorace byli staženi do té tradiční a nevím, zda byl užitek srovnatelný.

Útoky na Duku přicházely víceméně jen z jedné poloviny rozdělené společnosti. Tohle rozdělení myslím mnozí vnímají naivně, jako rozdělení světla a tmy, dobra a zla, Prahy (lásky) a venkova (nenávisti). My, co jsme ještě museli absolvovat různá ideologická školení, to ale tak nevnímáme – marxismus převzal z klasické anglické politické ekonomie vědění, že vznešené morální a jiné ideje obvykle jen maskují skryté ekonomické (a s nimi spojené politické) zájmy. Současnou západní společnost charakterizuje konflikt globálního a národního kapitálu, čemuž odpovídá i rozdělení společnosti na velkoměstské elity (a jejich zapadlé stoupence až po šumavské vísky) a zbytek obyvatelstva. Tomu odpovídají i ideje, které jistě mnozí hájí upřímně, nevědouce ani, čemu slouží. Nesděluji nějaký objev, to je sociologická banalita, ale zřejmě mnohým stále skrytá, případně vnímaná jako souboj mezi dobrem a zlem či mezi demokracií a čímsi zlým. V téhle situaci by samozřejmě mnozí byli bývali rádi, kdyby se církevní představitelé přiklonili na tu, nebo na onu stranu; druhá strana ovšem bude nespokojená, ne-li přímo naštvaná. Neupírám té „velkoměstské" půli, že je vcelku asi vzdělanější a morálnější, ale tak nějak mi tento spor souzní se sporem biblických farizejů a lidu země a v této interpretaci je mi ovšem bližší ten am ha-árec, lid země, jímž správný farizej důvodně pohrdá. Ve sporu mezi polovzdělanci a nevzdělanci nějak cítím (s Ratzingerem a dalšími) povinnost většího ohledu na ty pohrdané, kteří konec konců právě teď na mě dřou někde v továrně a v říjnu zase nesprávně volili… Církev nemůže být jen církví těch, kdo jsou dobří a stojí na správné straně.

Jak zmíněné dilema vyřešit, nevím, apolitický být nechci, ale v pastoraci apolitický (vzhledem k aktuálním otázkám) jsem, protože po otevření politických témat okamžitě vzplanou vášně. Jde o to, aby jednota v Kristu unesla i naše politické rozdíly, ale momentálně tíhnou obě skupiny křesťanstva více ke svým politickým druhům z globalistického či národního spektra než ke svým bratřím a sestrám v Kristu.

V kritice Dominika Duky občas někdo vytáhl téma „kulturních válek“. I zde bych poprosil za sebe a asi i za něj o shovívavost: Pro nás to nejsou jen dva konkurenční přístupy ke světu, ale v jednom jsme vyrostli a připadá nám normální, zatímco druhý je důsledkem postupného přehodnocování mnohých hodnot. Zažil jsem to v devadesátých letech jako vyučující filosofie na gymnáziu: Do sborovny vešel matematik, donedávna komunista, a oznamoval, že rádio zrovna hlásilo, že Evropská unie chce oddávat chlapa s chlapem. Všichni (a skoro nikdo nebyl křesťan a určitě nikdo fundamentalista) strnuli a hleděli na mě s výrazem: Vidíš a do takové Evropy vy nás chcete vést. Nehodnotím tu vůbec dané opatření EU, jen chci, aby bylo zřejmé, že dnes se od nás čeká, že budeme považovat za správné něco, co ještě před třiceti lety připadalo naprosté většině lidí absurdní. Sociologické výzkumy ukazují, že akceptace „nových evropských hodnot“ je tím větší, čím je nižší věk, tak nás starší prosím nechte dožít se starými představami. I my jsme už dětmi kulturní revoluce šedesátých let, jejímž je tohle vyústěním, ale pamatujeme ještě dobu, kdy vdané ženy chodily v šátcích, rodiny byly většinou úplné, galantnost k ženě nebyla obtěžováním, a kdo se vyhýbal práci, byl v obecném opovržení. Přehodnotili jsme toho za svůj život už dost.

U velkých osobností, kterou Duka jistě byl i pro většinu svých odpůrců, se obvykle hledá nějaký dlouhodobější odkaz. Já bych v situaci, ve které se společnost v době psaní tohoto textu nachází, dal přednost jednomu krátkodobějšímu odkazu – jedná se o citát ze zřejmě posledního Dukova rozhovoru:

„Když se podíváme, jak dopadly volby, tak mě především teda ne nepotěší, ale skutečně mě hluboce zneklidňuje, že celá řada našich bratří a sester nedokáže přijmout prohru. Namísto toho, aby reflektovali její příčiny, zahajují útok – a v tom útoku už neplatí ani Desatero.“

Je snadné sama sebe ztotožnit s demokracií a vlastní porážku vnímat jako porážku demokracie. Jenže cesta vpřed vede přes sebereflexi. Dominik Duka dělal jistě chyby a z některých se můžeme obecněji poučit, ale akutnější je zamyslet se nad vlastními chybami a poučit se z nich. Aby příští volby mohly být soubojem pozitivních programů, a ne strašením těmi druhými.

A jeden charakteristický obrázek k textu, možná jako dlouhodobější odkaz: Když Dominik Duka vystoupil v r. 1990 na veřejnost, zvolal překvapeně jeden můj známý: „Ale toho já znám od nás ze Škodovky!“ Pracujme pro církev, jejíž biskupové budou známi ze Škodovky a jiných takových míst!