Vzpomínky na Jaroslava Duku

Koncem 70. let jsme sháněli pro naše teologické kurzy starozákoníka. Josef Zvěřina mi doporučil, abych se obrátil na Jaroslava Duku. Ten sice bydlel v Plzni, ale čas od času jezdil do Prahy učit dominikánský dorost. Ochotně moji žádost přijal a v termínech, kdy byl v Praze, učil i nás. Vzdělaný třicátník jen o málo starší než my studenti. V noci se vracel do Plzně, ráno nastupoval do Škodovky, kde pracoval. Moc se ten den nevyspal. Do odjezdu nočního vlaku měl většinou dost času (vlaků tehdy jezdilo daleko méně než dnes), tak jsme chodili pěšky z centra přes železniční most na Smíchovské nádraží, odkud jsme oba jeli domů. Hovory o všem možném, hlavně o roli církve a její budoucnosti byly pro mne povzbuzením.

Jaroslav Duka se účastnil i koordinačního setkání našich učitelů (mj. se Zvěřinou, Mádrem, Liškou), kde se domlouvala studijní kurikula, návaznosti jednotlivých oborů atd. Jaroslava Duku jsem navštívil také doma v Revoluční 50. Provedl mě jednopatrovým domkem, který byl využíván i k dominikánské formaci. Překvapilo mě, že v suterénu domku byla zřízena komplet vybavená kaple – jako bychom byli v nějakém kostelíčku. Měli jsme v tomto ohledu oproti dominikánům daleko přísnější pravidla. Např. kalich byl částí sady nádobí uloženého ve skřínce, používání hostií bylo zakázáno atd. Salesiáni, které jsem poznal, měli na dolní Ohři v Hostěnicích také vybavenou kapli, ale vcházelo se do ní tajným vchodem skrze skříň v předsíni. Jaroslav Duka se ale nebál, kaple v jeho domě byla zcela přístupná. Dlouho ovšem na svobodě nevydržel. V r. 1981 byl zatčen a odsouzen. Kurs, který u nás vedl, nemohl dokončit.

Po r. 1989 se jakožto předseda Konference vyšších řeholních představených zúčastňoval jednání biskupské konference. Působil jako svěží vítr ve stojatých fokolarínských vodách. Od r. 1998 již s hlasovacím právem coby hradecký biskup. Jeho postoj k Ecclesia silentii byl a zůstal vstřícný. Podzemní kněží mohli být v jeho diecézi veřejně činní, podobně jako v časech biskupa Otčenáška. Ordináře ES Jana Blahu povolal Duka do Hradce Králové a umožnil mu působit o víkendech v katedrále, požehnal kapli v Emauzském domě v Rychnově nad Kněžnou, který vedl biskup Fridolín Zahradník atd. Jako pražský arcibiskup ignoroval vatikánské snahy dokončit „konečné řešení“ ES a nikterak ji neomezoval.

V r. 2010, když se stal pražským arcibiskupem, jsme jej pozvali na Evangelickou teologickou fakultu na zahájení akademického roku studia teologie křesťanských tradic. Hned jak vešel do posluchárny a uviděl biskupa Jana Konzala, šel jej pozdravit. Mluvil k věci, rozumně. V dalších letech jsem již pozvání raději nezkoušel. Ne, že by arcibiskup nebyl ochotný, ale neprošlo by to u kolegů…

Mé hodnocení Jaroslava Duky je víceméně pozitivní, v posledních letech jsem se s ním nesetkával. Většina současných kritiků soudí, že se před 10–15 lety výrazně proměnil. Nemyslím si, že to bylo tak výrazné. Již počátkem 90. let vycházelo najevo, že jeho ideálem společenského uspořádání jsou katolické vojenské diktatury jako Salazarova v Portugalsku, Francova ve Španělsku, Pinochetova v Chile… Podíl na tom zřejmě nese vzor jeho otce Františka, důstojníka protektorátního vojska. František Duka prokázal hrdinství, když s celou svou jednotkou přešel na stranu spojenců. V Anglii se pak stal zbrojířem československé 311. bombardovací perutě RAF. Díky tomu se dostal v 50. letech do vězení.

Jaroslav Duka dokázal vyjít s každým. Viděl v každém to lepší a negativní stránky osobností vytěsňoval. Nedovedl si zřejmě představit, že by spolubydlící v jeho klášteře byli schopni takových deliktů, jaké se děly v 90. letech. Účinně nezasáhl. (Výsledkem bylo, že v polovině 90. let během jednoho roku odešlo od dominikánů 11 řeholníků. Většinou nemohli poměry vydržet, někteří ale byli prostě nezralí jedinci, kteří se nikdy neměli řeholníky stát. Nábor nových členů řádu byl v porevolučních letech příliš překotný a na kvalitu se tolik nehledělo.)

Učebnicovým příkladem jsou dobré vztahy nejen s Václavem Havlem, ale i s Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Blízkost s Václavem Klausem na jedné straně pomohla rychle vyřešit spory týkající se katedrály a připravit odluku církve od státu, na druhé straně připomínalo Dukovo jednání spíše praxi sbližování trůnu a oltáře. Žertem jsme si tenkrát říkali, že by se Duka s Klausem mohli navzájem zastupovat…

Protože Duka viděl v každém to lepší, nevadil mu ani tajemník Milan Badal, který své oblíbence zaměstnával na arcibiskupství, ačkoli k tomu neměli kompetence. Nevadili mu ani Ronald Němec či Romuald Štěpán Rob, právníci, kteří se domnívají, že pastorační problémy lze řešit žalobami…

I když byl Jaroslav Duka silnou, racionální osobností, nebyl vůči svému nejbližšímu okolí zcela imunní. Byl možná více imunní, než řada jiných osobností v politice i v církvi, ale přesto se nechal ovlivnit k některým iracionálním krokům. Přejme si, aby se novým pražským arcibiskupem nestal člověk, který se po tom třese a leští ve Vatikánu a na nunciatuře kliky, ale osobnost, která to pojme jako službu. Nebude to mít úplně lehké. Na arcibiskupství bude třeba začít výměnou některých lidí Dukovy éry.