Církev a následování?

Zamyšlení nad článkem M. Mrázka (Getsemany 3/96)

Článek o trvalém napětí mezi životem i (aktivním) v Církvi a následováním Krista mě překvapil. Mile i nemile. Mile svou vysokou literární úrovní, nemile především subjektivistickým názorem, prezentovaným jako závazná norma pro všechny křesťany. Výborné a podnětné jsou především autorovy řečnické otázky, formulované na základě citace z díla Aurelia Augustina.  Jejich největší pozitivum je právě v tom, že po nich nenásledují odpovědi ve stylu Akvinátových questií. Tím by došlo ke zbanalizování a zmrtvení článku.

Autor ovšem už dál z patristiky nevychází. Tím skutečným podnětem, ze kterého text vyrůstá, je citát protestantského teologa a mučedníka Dietricha Bonhoeffera, který rozlišuje mezi .církví laciné a církví drahé milosti".  Bonhoeffera je samozřejmě možné brát bez výhrad jako křesťanskou osobnost, ale ne vždy jako autoritu v otázkách víry. (Stejně jako katolická církev přijímá Origena, přiznávajíc mu přídomek Veliký, aniž by však přijala jako závazné všechny jeho skutky a především spisy.) Bonhoefferovo rozdělení církví je nepochybně pozoruhodné, svůdné, ale přirozeně samo o sobě neudržitelné. Kajícnická praxe je v různých církvích (sborech) různá, ale je třeba si uvědomit, že zároveň s ospravedlněním (zahlazením) hříchu je ospravedlněn (očištěn) i hříšník. Není pochyby, že bez účinné lítosti není člověk očištěn ani po formálně bezchybně vykonané zpovědi, ale odkud asi autor ví, že v církvích .laciné milosti" (které má na mysli?) se penitenti svých hříchů zbavit nechtějí a nelitují jich? To totiž vůbec nezávisí na mírné či přísné kajícnické praxi, ale na osobním přístupu jednotlivce.

Pochybuji, že existuje církev (o sektách nemluvě), která by křesťana nabádala:

„Žij, jak žije svět." A stejně pochybuji, že by některá doporučovala splynutí se světem - zaprvé je to okázale nebiblické a za druhé je to nemyslitelné.  Autor dále slýchá v církvi (pravděpodobně myslí svou), že .křesťan má být normální, a ne svatý". Když pominu otázku normálnosti a nenormálnosti v rámci křesťanství, musím konstatovat, že se slovu „svatý" přisuzuje v článku jiný význam, než ve skutečnosti má. Ten hlavní smysl, hebrejský, který přešel do helénistické teologie Pavla z Tarsu je: zasvěcený, oddělený ke službě Bohu, nedotknutelný, „tabu". Správná verze „slýchané" věty zní:

„Křesťan má být normální, protože svatý už je, tj. stal se jím v okamžiku, kdy byl pokřtěn." Myslí-li však autor slovem „svatý" dokonalost a vypjatou zbožnost - což zřejmě ano - pak je otázka, podle jakého klíče chce právě on tuto „svatost" posuzovat.

V článku je ironizován strach před „tmářským moralismem", který církve „laciné milosti" kompenzují nezdravou tolerancí. Já nepopírám, že přílišná shovívavost s hříchem je dvousečnou zbraní a může způsobit velké škody, ale takřka novaciánský přístup, který autor prezentuje, je mnohem nebezpečnější a skrývá se za ním osten pokrytecké morálky na jedné straně a na straně druhé chorobná fanatická askeze, doprovázená hříchem duchovní pýchy, hříchem nejstrašnějším.

Předposlední odstavec je směsicí dvou protichůdných názorů. Brilantní, ač výrazně subjektivistický článek najednou ve svém vrcholu ztrácí, rozmělňuje svůj hrot. Při četbě věty: „Jistě není možné udělat hranici mezi příslušníky církve laciné milosti, jdoucích k zatracení, a křesťany té církve pravé", mi přejel mráz po zádech. Na této strašné větě (strašné ve více směrech) je nejstrašnější slovní spojení „jistě není možné". Protože tady si musíme položit otázku poslední a nejdůležitější: Oč tedy autorovi v článku jde? Celým článkem se táhne vědomí, že jsou církve dobré a špatné, jejichž členové jdou k zatracení (sic!), ale v závěru už není takové dělené možné. Jsou jen dvě vysvětlení. První je méně logické: „Autor neměl na počátku ještě jasnou představu, jaký vyvodí závěr." Tomu však odporuje celková literární skladba promyšleného článku. Pak už zbývá jen vysvětlení druhé: „Autor se pokusil zmírnit agresivní tón článku, ačkoliv neadresnost tuto agresivitu omlouvala a legalizovala." Ovšem přijmeme-li toto vysvětlení, pak zároveň s ním uznáváme, že autor dobře ví, kde udělat dělící čáru. A to je podezřelé.  Přesto však nemohu článek Miloše Mrázka hodnotit negativně. Naopak si myslím, že ukázal, jak on vidí svůj život v Církvi a s Církví. Totiž jako důsledné „imitatio Christi", které však sebou nese duchovní úskalí již zmiňovaná.  A takto maximalisticky prožitý život bude úspěšný jen tehdy, když bude zahleděn do dokonalého Boha bez kritického pošilhávání po chybujících bližních.