Liturgie jako vyznání víry

Jobst Schöne, biskup samostatné evangelicko-luterské církve

Úvodem: Historická šarvátka

Začneme událostí jedné strašné bitky. Udála se v březnu r. 1615. Stala se v Berlíně. V této bitce se bili luteráni a kalvinisté. Vyvolala ji obrazoborecká bouře v tehdejším dómu, ne dnešním, ale starém dómu, který byl v r. 1747 zbořen. (Co dnes stojí jako Berlínský dóm, je z doby císaře Viléma II.) Bitku zosnoval bratr kurfiřta Sigismunda, muž jménem Jan Jiří. A proč to všecko? Protože před rokem byl kostel odňat luteránům a byl přiznán reformovaným kalvinistům. Těch byla v Berlíně jen hrstka, v podstatě jen u dvora, jinak nikde. Ale tito lidé od dvora a dvorský kazatel reformovaného původu byli upřednostňováni.

Kalvinisté tehdy odstranili z Berlínského dómu všechny cenné umělecké ozdoby, kříže s přibitou postavou Ježíše vytrhali, obrazy rozbili a trosky naházeli do řeky. Zničili křtitelnice, odstranili oltáře a nechali chrám holý a prázdný až na jediný prostý stůl v prostoru chóru. Tomu se veřejným vzbouřením bránili berlíňané, kteří tehdy byli většinou luteránského smýšlení - ti také byli tehdy ještě zbožní. Padly dokonce výstřely. Obydlí reformovaného dvorního kazatele bylo demolováno a on se musel v noční košili uchýlit pod střechu do bezpečí.

Směřuje se k vyhlazení luterského učení

Pěsti a obušky ovšem nejsou - jak jsme se o tom všichni v uplynulých 372 letech poučili - prostředkem pro rozhodnutí teologických sporů. Dovedeme pochopit roztrpčení Berlíňanů, neboť oni instinktivně cítili, že se zde nejedná jen o umělecká díla a vnější věci a že není jen nevychovanost dupat na Lucase Cranacha. Dupalo se po něčem mnohem větším. Lidé měli tehdy pro to cit. Mluvím o r. 1615. Že měli pravdu, ukázalo se již brzy: v r. 1616 a 1617 následovalo omezení církevních slavností. V r. 1624 následoval zákaz exorcismu, vymítání ďábla při svatém křtu, jak jej nacházíme v Lutherově knížečce o křtu. Kurfiřt vydal zákaz učení luteránskému profesorovi na Zemské universitě ve Frankfurtu nad Odrou (Berlín tehdy ještě universitu neměl). Zakázal navštěvování university ve Wittenbergu, protože by se zde studenti mohli stát příliš luteránskými. Následovalo zavedení kalvinistické večeře Páně a zapuzení luteránských pastorů, kteří proti tomu protestovali. Jedním z těch, kdo musel své místo v Berlíně opustit, byl Paul Gerhardt, který je nám všem znám svými nádhernými chorály. Nakonec dal kurfiřst vyškrtnout Konkordanční formuli, poslední velké dílo luteránského vyznání, ze sbírky vyznavačských spisů o vyznání ve své zemi. Ne neprávem se tedy konstatovalo: .Nejde o nic menšího, než předpovídané vyhlazení luterského učení." Do dříve přísně luteránské církve se dral krok za krokem kalvinismus. Pietismus se uchytil, následovalo osvícenství a v r. 1817/1830 byla zavedena pruská Unie a luteránská církev tím byla stejně jako luterské vyznání pohřbena. Začátek toho konce - byl spor o liturgii. Vzpomeňme si ještě jednou na zvyklosti při večeři Páně, zpívané úseky bohoslužby, obrazy, kříže, svíčky, křtitelnice, oltáře, svátky a jiné. Cítilo se přesně, že tyto zdánlivě vnější věci jsou přece jen v hluboké vnitřní souvislosti s učením, vyznáním, s porozuměním Zjevení a Svatému písmu, v němž nás zjevení Boha dosahuje.

Jak se modlíme, tak věříme.

Je stará zásada, kterou naše luteránská církev nevynašla, nýbrž ji převzala a přivlastnila si ji. Tato zásada zní latinsky: .Lex orandi, lex credendi", volně přeložena: Jak je utvářena bohoslužba, tak se utváří i vyznání víry. Nebo: Jak se modlíme, tak věříme. To platí také obráceně: Jak věříme, tak se modlíme. Jak vypadá vyznání víry, bude vypadat i podoba bohoslužby. Tím se dostáváme k našemu tématu.

Co se představuje jako liturgie, jako vnější pochopitelné provedení bohoslužby, to se musí také prokázat jako správné ve věci vyznání a teologicky a naopak. Výpověď vyznání není jen věcí učebnic a studentských škamen, také není jen pro samo vyučování a kázání, i když tam jistě patří, nýbrž musí nacházet svůj odraz v celku, také v liturgickém provedení bohoslužby a všem, co k němu patří. Vyhroceně řečeno: Z liturgie můžeme vyčíst, vidět, slyšet, tušit a poznat, nakolik to církev myslí vážně se svým vyznáním. Liturgie je praktické provedení, je převedené vyznání, je modlené, slavené, představované vyznání.

„Volnost v prostředcích"

Luterské vyznání ovšem zná určitou míru svobody liturgie. A to je správné. Svaté Písmo nám nestanoví určité formy. Vyznání mluví o adiaphoře, o „prostředcích", a myslí tím široké části toho, co bychom k liturgii připojili, tedy chrám Páně s jeho zařízením, obrazy, svátky, řády čtení, obřady, výzdobou kostela. Zde nám říká vyznání: takové věci nejsou Bohem přikázány, pevně určeny ve všech částech, ale také nejsou zakázány. A tedy je v nich volnost. Nesmíme z toho dělat žádné Boží přikázání v tom smyslu, že by bylo nutné k dosažení blaženosti. Není bezpodmínečně nutné se vyjadřovat v určitých formách zbožnosti nebo liturgie, jak to chceme nazývat, nesmíme ji nuceně zavádět, nesmíme především je-li v nich skryto falešné učení, ty věci přejímat, abychom tím předstírali jednotu, která neexistuje. Na druhé straně má - zde cituji vyznání - .obec Boží každého místa a času právo a moc tyto věci měnit, ubírat a přidávat, jak je to považováno za nejprospěšnější, nejžádoucnější a nejlepší".

Brát ohled na kulturu, řeč, pocity. . .

Co to znamená? To znamená: Z bohatého dědictví křesťanství smíme v liturgii čerpat volně a široce. Můžeme vyškrtnout, ale můžeme také přidat. Nejsme vázáni úzkými předpisy. Jen: Co zde děláme a jak se tím řídíme při bohoslužebných řádech, výzdobě kostela a podobně, to se musí dát měřit Písmem a vyznáním. Musí to být v souladu. Církev nese zodpovědnost za liturgii, která je v jejím prostoru praktikována. Liturgické formuláře nejsou na stejné úrovni jako výpověď vyznání. Nejsou zahrnuty do vyznavačského závazku, který farář na sebe bere při svaté ordinaci. Ne, liturgie má být a je změnitelná, musí brát ohled na řeč, formu vyjádření, kulturu, zvyk, pocity současné doby, prostředí, v nichž se vykonává. Nemusí vypadat v Africe stejně jako ve Východní Asii a v Americe jako v Evropě. To můžeme ukázat rychle a jasně na dvou příkladech. Dříve, než jsem vstoupil do sálu, pozorovali jsme s farářem Diestelmannem onen pozoruhodný obraz s mnohými červenými kolmými čarami. Řekl jsem: To je asi čínské, ne proto, že je to tak těžce pochopitelné formou vyjádření, ale proto, že obraz má tolik červené barvy. Proč? Když jsem byl v Americe, kde jsou i čínské obce, to znamená čínské luterské obce přistěhovalých Číňanů, kteří se mezitím stali luterskými křesťany, poučil jsem se, že podle čínského vnímání je červená barva barvou radosti, bílá barva barvou smutku. Když tam někoho nesou do hrobu, jde se v bílém. Žádná nevěsta by nikdy nešla v bílém. V Číně by to vypadalo, jako kdyby šla na pohřeb. Kostely luterských křesťanů čínského původu pochopitelně nemají bílé svíčky na oltáři, nýbrž červené. Zpěvníky jsou všechny svázány do červené. Stěny kostela jsou vymalovány červeně atd. Je to zcela v pořádku, že zde církev souhlasí s cítěním a tradicí a pocity lidí, kteří pocházejí z určitého okruhu kultury. To je pozitivní příklad.

Jako negativní příklad bych uvedl: Když naši misionáři v minulém století s velkým nadšením a prostotou šli do Afriky a stavěli tu kostely, které vyhlížely jako malé novogotické kostely na lüneburských vřesovištích, pak dělali chybu. Jak by křesťané černé pleti měli také rozumět, že kostel musí vypadat tak, jako na lüneburských vřesovištích. Dnes staví misionáři kostely tvaru kraalu, které jsou odkoukány od stavebních forem Afričanů, jak ti staví své chatrče. Tak se to musí dělat.

. . .ale v souladu s učením víry

Musí se tedy brát ohled na řeč, kulturu a mravy lidí. Tudíž se může k těmto věcem přistupovat naprosto rozdílně. Jen: musí být shoda s výpovědí víry, učení a vyznání - to mohou být i červené svíčky v čínských kostelech. Z toho, jak to v církvi vypadá, se pak stává zřejmým, jak to v ní stojí s přiznáním se k Trojjedinému Bohu, k člověčenství Boha, k ospravedlnění toliko vírou v Krista, zda obec to myslí vážně se Svatým písmem jako se slovem samého Boha, zda to myslí vážně se skutečnou přítomností těla a krve našeho Pána ve svátosti, zda to vážně míní se svatým křtem jako skutečnou lázní znovuzrození atd. . . Jinak vyjádřeno: V co věříme, to vyznáváme, to se musí přiměřeně vyjádřit ve formách a způsobu, jak konáme bohoslužbu. V evangelickém křesťanství převládá velmi často názor, jakoby pro evangelické křesťany byla prostota principem utváření bohoslužby. Prostota budiž příkazem. Vše se musí dít jednoduše. Jen málokteří přemýšlejí o tom, zda to je vlastně správné či nikoli a odkud tato teze pochází. Martin Luther ji v žádném případě nestanovil. Vůbec nepochází z prostoru luterské reformace, nýbrž se tu hlásí docela jiný duch. Je to duch kalvinismu - to se dá dokázat.

Kalvín, duchovní otec reformovaných, určil základní zásadu: Konečné, pozemské, pomíjející nemůže být nikdy nádobou pro nekonečné, nadzemské a nepomíjivé. Pro latiníky se to dá vyjádřit stručně, totiž: Finitum non capax infiniti. Bůh je příliš vysoko, příliš vznešený, příliš majestátní, příliš oddělený od všeho pozemského a tudíž hříšného, než aby se snížil tak daleko. To zní, jak všichni pozorujeme, zbožně, ale je to falešné. Luther tomu vášnivě odporoval a řekl, že pravý opak je pravdou. Bůh se snížil, stal se člověkem, přišel do našeho světa, stal se pro nás - jak říká apoštol Pavel - hříchem. Hlouběji již nelze do lidského bytí vejít. A proto si nemáš svého Boha představovat jako tak vznešeného, tak majestátního, tak přemocného, že by k tobě nemohl přijít. Tak Luther. Naproti tomu Kalvín nikdy docela nepochopil, co vlastně znamená to, že se Bůh stal člověkem. Právě tento protiklad, který jsem zaznamenal, určuje vztah k liturgii. Protože Bůh pro Kalvína je a zůstává tak vzdálený, tak nepřístupný, tak vyvýšený:

neexistuje pro něj to, že by se Bůh mohl svázat s něčím pozemským. Proto Kalvín zduchovňuje svátosti: Pro něj jsou to znamení pro jednání Boží, které eventuelně může probíhat paralelně s jednáním církve při spravování svátostí, ale v nejlepším případě jen souběžně. Také Duch Boží může pronikat úplně nezávisle. Kalvinismus tudíž vyhošťuje z bohoslužby vše, co chce vyjádřit takovou blízkost, takovou přítomnost Boha.

Osa zrušena, a tím vše zničeno

Člověk musí jednou navštívit katedrálu v Ženevě a prohlédnout si tuto velkolepou gotickou stavbu středověku. O portálu nebudeme mluvit, ten byl na ni přilepen později a vypadá ošklivě, ale vejdeme-li dovnitř do kostela, vidíme velikou předsíňovou stavbu asi z té doby, v níž je také postaven náš kostel. A pak zpozorujeme, že v tomto kostele něco nesouhlasí. Celá osa kostela, celá budova ústí k místu, které zůstalo prázdné. Tam by měl stát oltář, ale stojí tam jen lavice. Také na vysokém chóru stojí jen lavice, které jsou všechny obráceny k jednomu sloupu, na který je připojena malá kazatelna. Pod sloupem stojí černě prostřený stůl, na němž leží pár starých zpěvníků, a vedle stojí stolice, která je zvláště uctívána. Na té totiž sedával Kalvín. To je vše. Jinak jsou v kostele jen lavice. Kdo má cit pro architekturu, pro stavbu, která je budována ze středu, která představuje plášť pro něco budovaného zevnitř ven, jak pravý kostel musí být stavěn, ten to zpozoruje naráz. Je to kazatelský kostel Kalvínův. Nechal všechno vyklidit: oltář, obrazy, ozdoby, svíčky, všechno zmizelo. Jen černě prostřený stůl, kazatelna, lavice a Kalvínova židle. Můžeme pokračovat a říci: Pojedete-li jednou do Holandska nebo tam, kde stojí pravé reformované kostely, můžete zažít, jak se stalo i mně, že kostelník jde kostelem s kloboukem a cigaretou - samozřejmě s hořící cigaretou - neboť pro reformované je to přirozeně jen zcela světský prostor. Proč by si tam člověk nezapálil cigaretu? Proto dokonce najdeme na rohu lavice popelník. Je to už jako malý zázrak, jsou-li tam vůbec varhany, neboť důsledně vzato tam nepatří také žádné varhany. Varhany se nazývaly .papežský kolovrátek". V reformované církvi se také nezpívaly žádné chorály, jen žalmy. Je samozřejmě biblické zpívat žalmy. Nemáme nic proti zpívání žalmů, naopak, ale aby se směly zpívat jen žalmy a nic jiného, je zredukováno reformovanou církví.

Luther v tradici staré církve

Naproti tomu Luther jednou řekl, kdyby někdo přišel z .velšska" - tím myslel Francii nebo Španělsko, v každém případě jiný, románský, kulturní okruh - kdo naší německé řeči nerozumí, a šel by ve Wittenbergu na naše bohoslužby, měl by dojem, že jsme ještě papežští. Ano, nerozumí naší řeči ani kázání. Může se jen dívat, co se odehrává před očima. Zpozoruje, že ještě plně vězíme v tradici staré církve. To Luther nemyslel vůbec negativně. Nebyl názoru, že by muselo být všecko zrušeno a všecko změněno, liturgické bohatství bylo faktem. Tak tomu vskutku bylo u luteránů.

Aby to bylo ozřejměno ještě více : Kde to nutnost vyžaduje, můžeme ovšem vystačit s prostými formami. Můžeme, kde to je nutné, křtít z polévkové mísy, můžeme se zříci oltáře u lože nemocného, můžeme podávat svátost z kuchyňského nádobí, když nic jiného nemáme. Ale kde se toto stane základem, pravidlem i tam, kde by to mohlo být konáno jinak, kde by byl prostor a odpovídající náčiní by bylo po ruce, tam vládne jiný, falešný duch. To není duch Svatého písma, je to duch Kalvínův. Smím připomenout, jak tzv. staroluterská církev v minulém století, na začátku, před něco více než 150 lety, měla v Prusku své těžkosti se státem. Deset let byla tato církev doslova v ilegalitě, členové obce se museli scházet na tajných místech - vždy ve strachu z policejních špiclů -, kde mohli být zatčeni, zajištěni a vsazeni do vězení. Tehdy se museli shromažďovat pod širým nebem v noci nebo večer hluboko v lese. A v archivu naší církve, který byl bohužel za války zničen, byl uchován celý poklad z té doby, ze dřeva vyřezané náčiní pro večeři Páně, které bylo v této nouzové situaci používáno, bylo v té době vyřezáno nějakým mistrem truhlářským. Neměli už nic jiného, nemohli si dovolit zlato ani stříbro. Toto nářadí se později pro účely církve nepoužívalo. Bylo to ale něco velmi cenného, ne zlato, ne stříbro, ale byl to svědek svědčící o radosti z čistého slova a svátosti. Věci si ponechaly cennost oné doby.

.Nositel" záchrany a spásy

To bychom mohli vysvětlovat na všech jednotlivostech v Božím domě, na tom, jak se zachází s Písmem svatým, již na tom, jak je předčítáno. Ono samo je slovem Boha. Jde o sjednocení záchrany a věčného života, které se tu děje slovem a svátostí. Proto máme respekt a hlubokou úctu před .nositelem" této záchrany a spásy, před nádobou, kterou máme před sebou. Dalo by se to ukázat na písních, hudbě, nástrojích, oltáři, kazatelně, křtitelnici a kříži. Karel Barth, velký reformovaný teolog, který žil ve 20. století v Basileji, přišel do úřadovny jednoho bavorského faráře, kde ten kříž měl stát, a řekl tomu faráři: .Odneste tu modlu! Sem patří dóza na tabák." Typický a důsledně reformovaný postoj. Jako u všech věcí, jak přiznáváme, může i u liturgie dojít k zneužití. Liturgie může být přetěžována, může to, čemu je obsahem a výrazovým prostředkem, sama překrýt. Je to zlé, je-li tomu tak. Mám doma dcerku, které je teď deset let. Před třemi, čtyřmi lety sama vynalezla pohádku, a to krásnou. Vyprávěla nám historii dětí, které šly do lesa hledat poklad a pokaždé nějakou skříňku jako pro poklad našly. Otevřely ji, ale vždycky byly překvapeny: Opět uvnitř není nic. To se mi stává často, když se někde slaví liturgie bez vyznání toho, co nám Bůh ve slově a svátosti věnuje. Je to jako s otevřenou skříňkou s pokladem: .opět není nic uvnitř". Nebylo nám tím pomoženo, je to zneužití. Ve vývoji a historii církve byly časy - kdo by to chtěl zapírat - kdy se něco takového stávalo. Dnes jsme ovšem sotva v takovém nebezpečí. Spíše nám hrozí jiné, totiž ochuzení a zakrnění nejdříve liturgie a potom nevyhnutelně za čas i obsahu víry. Neboť člověk - tak, jak jej Bůh stvořil - nepřijímá svaté boží slovo jen sluchem, nýbrž také všemi smysly, citem a vnímáním stejně tak jako myšlením - nebo to prostě nedělá. .Ochutnávejte a dívejte se, jak laskavý je Bůh," říká nám Písmo svaté (Žalm 34,9). .Pojď a uvidíš," říká Filip Nátanovi. A ten, kdo viděl zjevení, nám líčí, co viděl: lesk a nádheru nebeské bohoslužby, před níž naše pozemská bohoslužba - a jakkoli slavnostní - je stále jen matným odleskem. Ale ona má přece být odleskem! A tak král Šalomoun se příhodně modlí při vysvěcení chrámu: .Hleď, nebesa všech nebes tě nemohou pojmout, jak by to mohl učinit tento dům, který jsem ti vystavěl?" Vysvěcuje přesto tento dům, protože se Bohu líbí být v něm přítomen. On není vzdálen, on vstupuje právě do tohoto světa, do naší doby, do našeho života; a my nemůžeme na to odpovědět jinak, než jak to učinila ona žena, která se stala průkopnicí veškeré křesťanské liturgie. Setkáváme se s ní v evangeliu. Myslím onu Marii z Bethanie, která cenný, vonný olej vyplýtvala na Pána. Cenný! Tři sta stříbrných grošů podle evangelia. Stříbrný groš byl denní mzdou - to jest plat na tři čtvrtě roku. A byla za tuto marnotratnost, za tuto liturgii, za tento výraz své víry a své lásky k Spasiteli sama Pánem vzata do ochrany: .Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co učinila." Kdo v kostele pěstuje svatou liturgii, činí to, co učinila ona žena.

Přeložila Vlasta Komárková