Poslední křesťan M. C. Putna

Vydali Herrmann a synové další hezký svazeček: Martin C. Putna: My poslední křesťané. Hněvivé eseje a vlídné kritiky. (Praha 1994, 264 str., s doslovem Z. Neubauera). Jedná se o soubor kratších textů MCP, zčásti již dříve zveřejněných, zčásti nových. Autor se představuje ze dvou stran: První polovina knížky obsahuje texty věnované církvi, kultuře, filozofii dějin; druhou polovinu rozsahu tvoří literární kritiky, převážně věnované mladým autorům.

Přes pestrost forem a šíři záběru nemám z knihy dojem koláže. Výrazná osobnost autora, systematického bohéma a věřícího rouhače, schematizátora a otřásatele dobře zaběhlých schémat, jaksi dokáže přemostit odlišnosti.

MCP je systematik. Hledá souvislosti, vytváří řád, třídí, zařazuje, konstruuje

schémata a zákonitosti. Nelze mu sice upřít úctu ke konkrétnímu

faktu, jeho myšlení se však pohybuje ve světě epoch, směrů a komplexních tendencí. A vášnivě rád nám tento LOGOS vyjevuje a vypráví. Navzdory postmodernímu metavyprávění o tom, že metavyprávění již neexistuje. Což je mi velmi sympatické.

Právě pro tuto jeho vlastnost ovšem nemohu zcela přijmout diagnózu prof.  Neubauera z doslovu, podle níž je MCP prorokem. Je-li prorok, není jistě klasický prorok typu Eliáše nebo Jana Křtitele: je spíše prorok pozdní, je zjevovatel typu Daniela nebo apokryfního Henocha. A hrozí mu stejné nebezpečí jako jim: Podaří-li se Henochovi sepsat taxativní výčet andělů zavržených i řádných včetně jejich funkcí, stanou se z nositelů strašlivých tajemství subalterní úředníci božského byrokratického aparátu. Podaří-li se Putnovi vypočítat dráhu kyvadla dějin, stanou se dějiny sbírkou poučných a kratochvilných příkladů, úhledně kolem této dráhy poskládaných. Lovit duši kosmu síťkou na motýly. Přesto není bez zajímavosti a beze smyslu taková snaha o konstrukci dějin - víme-li, že .to je jen takový příběh, který Vám vypráví Martin Putna" (str. 170).

Mimochodem, lákavý příběh o budoucím sňatku tvůrčí avantgardnosti a tradičního řádu, který MCP vypráví pod titulem .pomoderna", stojí za zapamatování. Zda toto svatební oznámení není předčasné, nevím.  MCP je věřícím kritikem své církve. V čase, kdy se v kruzích osvícených opět považuje za zásluhu do církve odvážně kopat, kdy se mezi katolíky stále ještě považuje za křesťanské církev slepě adorovat, je toto vpravdě záslužné i křesťanské. Klíčový text zde nese název Antikrist aneb Studie mariologická.  Měl by si ho, myslím, přečíst a promyslet každý vzdělaný katolík. Klade se zde vážná a závažná otázka: Je-li Maria jmenována jako první, obracejí-li se modlitby a pobožnosti především k ní, věří-li se o ní, že jen ona sama drží těžkou ruku Ježíšova hněvu nad světem, je-li tedy ona .dobrá" a Ježíš ten .zlý" - stojí pak před námi ještě kristovská a Krista přibližující postava, anebo již Antikrist pod maskou Velké Matky? Nemyslím, že by právě tento esej byl .nekritický a jednostranný", jak naznačuje prof. Neubauer: zajisté se zde hovoří hlasem velikým a bezmála prorockým; zajisté se neuvádějí všechny možnosti a okolnosti; zajisté odpradávna existuje mezi křesťany představa Krista Vládce, Soudce, Pána konce času - avšak právě tento apokalyptický Soudce je současně i Beránek obětovaný, Zachránce, Světlo nového Jeruzaléma, a jen on sám nás může spasit, nikoli Maria nebo kdokoli jiný z lidí.

MCP je vlídný přítel nebo hněvivý sok. Sám to nahlíží, staví tak ostatně knihu samu (viz podtitul). Jeho texty jsou příkladem angažované tvorby.

To se někdy nerado odpouští, zvláště ne pisatelům s vědeckou ambicí. Ale správně vidíme jen skrze lásku. Putna .své" autory zná, často je provází neskrývanou sympatií, a je to pěkné - i když někdy možná v tomto rozpoložení zamění silná slova za sílu myšlenek (z Komárkovy rozsáhlé prózy znám sice pouze ukázku, ta mne však zdaleka nepřesvědčila tak jako Martina C.). Putna své autory zná, a oni jsou mu blízcí: osobně, poetikou, účinkováním v časopise Souvislosti. . . Poslední část knihy, literární kritiky a eseje, má tak význam větší, než bychom u souboru několika malých textů očekávali: nám současníkům i budoucím literárním historikům se zde představuje proud, směr, skupina českých básníků. Toto je manifest.  MCP je komediant. Konstatuji na okraj, pro spravedlnost. I když teoreticky zdůvodňuje text vázaný bezprostředně na autora (str. 168), neubrání se pokušení být autorem vázaným na své texty. A jeho osoba pak zaclání jeho myšlenkám. V krásné závěrečné vizi obrovské Savonarolovy hranice, na níž spálíme své cetky a tretky včetně literární produkce (str. 248), se MCP sice nebrání přihodit na hranici všechno, co kdy napsal; ve vší skromnosti by se však poté spokojil s rolí Savonaroly, který hranici zapálí a učí davy zpívat Dies irae. Nebere jaksi v potaz, že Savonarolou smí být jen ten, kdo nemá, co by na hranici přihodil, kromě sama sebe. A tak MCP věří, že by toto zažehnutí ohně bylo to nejužitečnější, co kdy v životě udělal.  Martine, já si to nemyslím.

Na závěr sluší hodnocení. Mám dvojí. Mezi texty napsanými v naší katolické církvi jsou Poslední křesťané knihou roku, cum grano salis, samozřejmě. A mezi texty Martina C. Putny jsou, doufám, branou k tvůrčí zralosti. Kéž takových knih vychází více.