Trvalý význam Druhého vatikánského koncilu

1. Základní teologická interpretace

Podle teze Karla Rahnera si církev na koncilu poprvé uvědomila, že je světovou církví a jako taková jednala. Takováto teze zní triumfalisticky - světová církev zní podobně jako světová mocnost. Míněn je ale pravý opak. Tezi jde o sebelikvidaci církve jako evropské instituce, kterou bylo jen jako takovou možno exportovat do .misijních oblastí". Teze vyjadřuje nejprve banální pozadí, že se církev mezi vatikánskými koncily skutečně dalekosáhle stala světovou církví. Na Prvním vatikánském koncilu byly mimoevropské a mimoamerické církve zastoupeny ještě jako .misijní území", tedy euroamerickými .misijními biskupy". .Misijní biskupové" byli sice sídelními biskupy jako všichni ostatní sídelní biskupové, nebyli tedy jen titulárními biskupy jako světící biskupové a vedoucí úředníci římské kurie vysvěcení na biskupy. Biskupství zřízená v misijních zemích však měla ještě dlouhou dobu zvláštní status, konkrétně: Podléhala zvláštní jurisdikci, tedy dozoru římské Kongregace pro šíření víry, dokud nemohla plně z vlastní síly řídit své záležitosti, především dokud neměla dostatek domorodého kléru. Druhého vatikánského koncilu se účastnili biskupové církví Afriky, Asie a Latinské Ameriky, které se mezi tím staly samostatnými - masivně posilněni již za Pia XI., a pak opět ve znamení dekolonizace po 2. světové válce. Samozřejmě byli ještě v početní menšině, a často byli ještě příliš evropští, totiž vzdělaní v Římě. Tendence však již byla nezvratná - a jak si vzpomeneme, byli mezi nimi i první kardinálové jmenovaní Janem XXIII. Nové církevní právo z r.1983 vzalo vážně tuto novou situaci a zrušilo zvláštní jurisdikci Kongregace pro šíření víry, přejmenované na Kongregaci pro evangelizaci národů. Je nyní příslušná pro svůj obor jako jiné kongregace a nic víc; .misijní biskupství" jsou samostatné místní církve jako všechna ostatní biskupství.

Vnějšímu faktu posílené přítomnosti mladých církví odpovídala - dokonce i nezávisle na ní - od počátku tendence učinit koncil konečným bodem euroamerické formy křesťanství, přinejmenším zrušit její fakticky exkluzivní nárok. Náznaky této tendence známe: mateřština v liturgii, záhy se ozývající kritika novoscholastické teologie připravených schémat, zvláštní otevřenost hlasu východních církví, sensibilita pro problémy Třetího světa. To vše opravňuje k přednesenému závěru: Církev si poprvé na koncilu uvědomila, že je světovou církví, a vědomě se snažila projevit to v učení a disciplinárních pokynech.

2. Základní teologický úkol

Základní teologický úkol, který si tím koncil uložil, lépe řečeno, který před sebou uviděl a který akceptoval jako úkol postavený před církev, nemohl samozřejmě ani zdaleka splnit. Proto Rahner dodává, že se koncil této úlohy pouze .plaše" dotkl. Touto úlohou totiž není podle Rahnera nic menšího než přechod církve do třetí epochy jejích dějin - a právě v tom je tato základní interpretace teologická a nikoli jen církevně historická. Podle Rahnera je nutno rozlišovat tři teologicky významné epochy církevních dějin. První byla jen velmi krátká, přesto to byla z teologického hlediska epocha: židokřesťanství, církev v kontextu víry Izraele. Druhá epocha, uvedená Pavlem, byla přechodem k pohanokřesťanství západního (tedy charakteristicky středozemního) kulturního prostoru. Víme dnes, kolik to s sebou neslo změn pro víru, učení a podobu církve - a dodnes není u konce diskuze, jak to, že víra žida Ježíše a Pavlova víra v Krista jsou skutečně jedno a totéž.

Dnes tedy církev stojí před přechodem ze západního kulturního okruhu do světového lidstva. Základní teologický úkol tedy zní: Jak je možné křesťanskou víru doslova sdílet, jak ji proměnit v její formě výpovědi a jevu tak, aby mohla zapustit kořeny i v ne-západních kulturách, aniž by ji bylo možno mylně považovat za západní import? Není třeba dokazovat, že zde stojíme teprve na začátku. Není třeba ani dlouze dokládat, že i zde vězí ďábel v detailu a že úkol nevyřešíme nenávistí k sobě a sebelikvidací západního křesťanstva a bohatství jeho dějinné zkušenosti. Jde spíše o gigantický překladatelský úkol, který nakonec musí realizovat samy druhé kultury, když se otevřou křesťanské víře. Ale církev jim to musí umožnit - a počátek toho učinila na Druhém vatikánském koncilu. To je jeho trvalý význam dokonce i tehdy, když my na západě máme dojem, že pro nás nepřinesl koncil nic nového, ale jen oficiální církevní uznání toho, co se již desetiletí předtím reflektovalo a rozvíjelo v teologii a církevních reformních hnutích - tento dojem však velmi podceňuje kreativní procesy na koncilu samotném.

Z knihy Das II. Vatikanische Konzil (Würzburg 1993) přeložil -jv-