Svátosti křesťanské dospělosti

Souvislost se křtem

V návaznosti na křest dětí je zapotřebí ihned pojednat o biřmování a pozvání k eucharistii (1. sv. přijímání). Tyto tři svátosti jediné křesťanské iniciace, kterými je člověk vtahován do centra křesťanského dění, představují jeden nerozdělitelný celek. Biřmování a 1. sv. přijímání je úzce provázáno se křtem. Již samotným křtem je člověk "naplno" účasten života Nejsvětější Trojice, včetně díla Ducha svatého. Biřmování má význam právě v souvislosti se křtem. Ve východních církvích se dodnes uchovala původní praxe, která jde tak daleko, že biřmování se zásadně udílí ve spojení se křtem (i u kojenců) a mnohdy i přijímáním eucharistie (pod způsobou vína).  Obřady biřmování prošly na Východě i Západě nejrůznějšími proměnami, které odrážely vývoj chápání této svátosti. I když máme biblicky doloženo, že apoštolové vkládali ruce na ty, kdo byli "pouze pokřtěni", nelze to chápat jako důkaz existence biřmování. Autoru Skutků (a Lukášova evangelia) jde spíš touto epizodou o vyjádření potřeby vytvářet jednotu církve. Ani Otcové, hovoří-li o biřmování, se na tato místa neodvolávají. Jisté je, že se biřmování vyvinulo od křtu a již od 3. století známe obřady, které biřmování připomínají. Jakmile došlo k rozlišení hierarchických služebných stupňů presbyter - episkopos a presbyteři křtili, potom dovršení křtu ("druhé mazání") bývalo přenecháváno episkopovi.

Za podstatné prvky svátosti byly v průběhu dějin považovány různé úkony - zejména vkládání rukou a mazání křižmem. Současný obřad je autentizovanou syntézou těchto pojetí. Obsahuje jak vkládání rukou nad biřmovance spojené s prosbou o sedmero darů Ducha, tak mazání křižmem na čele doprovázené starou východní formulí: N, přijmi pečeť daru Ducha svatého. (Poněkud násilně se vykládá, že i při mazání křižmem dochází ke vkládání ruky na hlavu biřmovance - dlaní, zatímco prstem smočeným v křižmu je dělán kříž na čele. Na původní souvislost s obřadem křtu upomíná v obřadu biřmování obnova křestního vyznání víry (Apostolikum rozdělené do 4 otázek).

Řádným přisluhovatelem biřmování zůstává i nyní na Západě biskup, i když může zmocnit kněze jako přisluhovatele mimořádného. Na Východě je kněz řádným přisluhovatelem. Olej užívaný při biřmování (a při křtu a svěceních)

• křižmo je dnes směsí rostlinného oleje a .vonných látek" (ne už oleje povinně olivového a balzámů). Žehnání ("svěcení") křižma je na Východě i Západě vyhrazeno biskupovi a děje se za přítomnosti celého presbyteria těsně před velikonočním Triduem, zpravidla na Zelený čtvrtek dopoledne. Křižmo se uchovává súctou, na Východě je dokonce myro ukládáno spolu seucharistickými způsoby na prestolu.

Souvislost se křtem je také vyjádřena tím, že pokud se při biřmování uplatňuje kmotr, pak je to kmotr křestní.

Vhodný věk

Logické pořadí udílení svátostí křesťanské iniciace z pohledu liturgického i eklesiologického je křest - biřmování - eucharistie. Přizvání k eucharistickému stolu je jednoznačným vyvrcholením křesťanského začlenění. Pořadí v pastorační praxi je však jiné. Děti jsou křtěny jako nemluvňata, kolem 7.  let přistupují k 1. sv. přijímání a kolem 12 let jsou biřmovány. Tato praxe bývá kritizována a jsou činěny pokusy posunout věk udílení na pozdější dobu, aby mohly být svátosti přijímány s větším užitkem. Někteří navrhují dodržet logický postup a v pozdějším věku (např. kolem 15 let) udílet biřmování spolu s prvním přijímáním těla a krve Páně. Každý pastorační systém má své klady, ale také svá úskalí a zatím neznáme jeden univerzálně platný.

Jeden z modelů optimalizace řešení problému "kdy křtít, biřmovat, zvát k eucharistii" se pokusím přiblížit:

1.  Zachovat současně vžité pořadí křest-eucharistie-biřmování (přes jeho nevýhody).

2.  Křtít děti tam, kde nechybí víra rodičů a víra obce, do které patří. Většina křesťanských církví křtí děti, striktní požadavek křtít až dospělé je okrajovým jevem.

3.  Dekret Pia X. umožňující časné přijímání dětí byl jistě ve své době pozitivním průlomem do poněkud rigorózních (jansenistických) představ. Dnes jsme však jistě dále v tom, jak se podařilo porozumět vývoji liturgie a slavení svátostí vůbec. Péče církve o děti se nesmí omezovat jen na to, že jim posloužíme svátostmi, a tak jim vytvoříme iluzi dospělosti. O vyvrcholení iniciace eucharistií lze mluvit až ve věku okolo 12 let. Je to doba již určité psychické a sociální zralosti, ale ještě před pubertou. Obřad prvního přijímání těla a krve Páně je vhodné doplnit vyznáním víry, které může v tomto věku již být zcela odpovědné. Optimální dobou je doba velikonoční, zejména velikonoční vigilie.

Nesmí se při tom zapomenout na děti, které ještě nepřijímají, ale už dobře rozumějí, že jsou z něčeho dosud vyděleny. Nesmí se cítit odstrčené, "méněcenné". I liturgicky je zapotřebí se jim speciálně věnovat. Mnohde se vžil chvályhodný zvyk dávat malým dětem křížek na čelo. (I když vyšlo skrupulózní nařízení, které to zakazuje, aby prý nedošlo "k zneuctění (mikroskopických? neviditelných?) částeček těla Páně", a které "semiskrupulózní" služebníci obcházejí tím, že křížek dělají prostředníkem, zatímco eucharistický chléb podávají palcem a ukazovákem - .posvěcenými" prsty, jak se kdysi učili.) Starším dětem je vhodné se věnovat i jinak - např. pár slovy požehnání, která jsou volena individuálně podle potřeb daného dítěte.  Praxe ukazuje že .touha dětí po Pánu Ježíši" je spíše touhou rodičů či prarodičů, je snahou se přizpůsobit zaběhanému stylu, kdežto ze strany dětí je tu spíš přirozená snaha nevyčnívat z řady. O touze může každý soudit později, kdy už slavnost odezněla. Ukazuje se, že často udílíme svátosti bez dostatečné dispozice, jaksi na dluh. Děti také touží ochutnat hostii (bohužel to není chléb, na který jsou zvyklé). V tom by neměl být problém, při vhodné příležitosti a s vhodným vysvětlením by se jim mělo vyhovět. Nedočkavým rodičům je možné připomenout, že Pán Ježíš je reálně přítomen i v božím slově i ve shromážděné obci ne méně než v eucharistii a obě formy jsou dětem bez zábran plně přístupné. Není správné dělat z dětí předčasně dospělé.

Současný papež si přeje, aby děti před 1. sv. přijímáním měli účast na svátosti smíření. Ve věku 12 let je již tato účast plně na místě, již nebude formální. Je vhodné, aby se smíření konalo se společnou bohoslužbou slova a společným závěrečným díkůčiněním (viz druhý způsob obřadů pokání).

4.  Biřmování jako svátost křesťanské dospělosti je pak vhodné v rámci takového modelu mírně reinterpretovat tak, aby bylo liturgickou pečetí tzv.  obrácení - složitého procesu reflexe osobní víry, který probíhá někdy mezi 15 - 25 léty, mnohdy později, někdy vůbec. Pastorační pokyny pro svátost manželství připouští dokonce udělit svátost biřmování až po svatbě, pokud je to pastoračně vhodnější. Biřmování je tak "méně", ale jsou pravdivější. Myslím, že tato .hygiena" svátostného života je nutná.

Je jistě možné a správné, že duchovní život křesťana není jen životem svátostným.  Mnozí zakoušejí jistě autentickou zkušenost boží blízkosti zvanou "křest Duchem", mnozí poznali, že mohou být docela dobře křesťany bez dalších svátostí navazujících na křest. Myslím ale, že svátosti nejsou nadbytečné a jsou k tomu, aby jimi církev sloužila. Tím, že je udílíme v nevhodnou dobu, tuto službu znemožňujeme. Nadpřirozená boží milost se děje skrze zcela přirozená znamení i skrze zcela přirozené předpoklady. Jinak se svátosti stávají událostmi od života odtrženými, které jsou snadno překryty jinými zážitky, někdy i pověrami. Potom pracně pořádáme různé "obnovy", kdy se pokoušíme vypěstovat semínko, které sice bylo zaseto, ale nebylo zralé, ale mohlo vzejít.