Co přijala římsko-katolická církev od reformačních církví?

V úvodu svého listu Římanům vyjadřuje Pavel touhu přijít ke křesťanům do Říma, aby jim zprostředkoval duchovní dary, ale také aby sám byl obohacen jejich vírou a křesťanským životem (Ř 1,11nn). Podobně to platí o ekumeně a pro ni: pravá ekumena není jednosměrná ulice, nýbrž vzájemné dávání a přijímání. Kardinál Willebrands, dlouholetý prezident sekretariátu pro jednotu křesťanů, přiznal na jednom vědeckém zasedání, že v ekumenickém dialogu s reformačními církvemi se mnohému naučil. - Vzájemně si naslouchat a jedni se od druhých učit je nutné: Po staletí se jednotlivé konfese navzájem oddělovaly a jednostranně zdůrazňovaly určité pravdy, které u druhých postrádaly. Přitom mnoho důležitého a cenného ustoupilo do pozadí nebo se ztratilo.

Oprávněnost tohoto tématu vyplývá z dekretu o ekumenismu II. vatikánského koncilu: Je .nutné, aby katolíci s radostí čerpali ze společného dědictví hodnoty vpravdě křesťanské, které se nacházejí u odloučených bratří." (UR 4,8) .Je vhodné a spásné uznat Kristova bohatství a působení sil Ducha v životě druhých, kteří vydávají svědectví Kristu, často až k obětování života" (UR 4,8). Konečně nesmíme .přehlédnout, že všechno, co milost Ducha svatého působí v srdcích odloučených křesťanů, může přispět k našemu vlastnímu růstu. Neboť co je opravdu křesťanské, nikdy neodporuje pravým dobrům víry, ale naopak vždy může napomoci k plnějšímu pochopení tajemství Krista a církve" (UR 4,9). Významným důvodem pro vzájemné dávání a přijímání je výrok listu Efezským: Boží bohatství a láska v Kristu jsou tak veliké a hluboké, že je nikdy nemůžeme zcela vyčerpat (srv. Ef 3,19).

Kardinál Willebrands upozornil na valném shromáždění světového luterského svazu 1970, že .II. vatikánský koncil splnil požadavky, které mimo jiné vyslovil Martin Luther a které nyní napomohou k zvýraznění mnoha aspektů křesťanské víry a života." K takovým náhledům II. vatikánského koncilu, v nichž lze spatřovat přijetí luterských intencí, patří - jak bylo konstatováno v ekumenickém dialogu - např.:

• zdůraznění rozhodujícího významu Písma svatého pro život a učení církve (Dogmatická konstituce o Božím zjevení);
• pohled na církev jako .Boží lid" (Dogmatická konstituce o církvi, kap. II);

• přiznání stálé potřeby obnovování církve vjejí dějinné existenci (Dogmatická konstituce o církvi, 8; Dekret o ekumenismu, 6);
• mocnější přiznání ke kříži Ježíše Krista a jeho významu pro život každého křesťana i celé církve (Dogmatická konstituce o církvi, 8; Dekret o ekumenismu, 4; Pastorální konstituce o církvi vdnešním světě, 37);
• chápání církevních úřadů jako služby (Dekret o pastýřské úloze biskupů vcírkvi, 16; Dekret o službě a životě kněží);
• zdůraznění kněžství všech pokřtěných (Dogmatická konstituce o církvi, 10 a 11; Dekret o apoštolátě laiků, 2-4);
• prosazování práva osoby na svobodu vnáboženských věcech (Výklad náboženské svobody).

I jiné požadavky, které Luther svého času vznesl, lze tváří v tvář dnešní katolické teologii a církevní praxi pokládat za splněné: Používání lidové řeči při liturgii, možnost přijímání pod obojí způsobou, obnova teologie a slavení eucharistie (DWU II, str. 449 n.). Co bylo takto naznačeno v ekumenickém dialogu, je třeba rozvinout a doplnit.

1.       Obrácení, pokání

Markovo evangelium dosvědčuje, jakými slovy zahájil Ježíš Kristus své kázání:

metanoeite kai pisteuete, tj. obraťte se (změňte smýšlení, konejte pokání) a věřte evangeliu (Mk 1,15). Obrácení - to je elementární požadavek reformace; tím začíná Martin Luther své Teze z r. 1517: Katolická církev se tomuto požadavku široce otevřela. Kardinál Höffmer ocenil r. 1983 .vpravdě křesťanskou intenci" Lutherovy kritiky a napsal: II. vatikánský koncil vidí církev jako povolanou k trvalé reformě (UR 6). V konstituci o církvi je psáno - v narážce na 1. Lutherovu tezi o odpustcích: .církev, současně svatá a stále potřebující očišťování, kráčí nepřetržitě cestou pokání a obnovy" (LG 8). Tak se přihlašuje k vyznání viny, které dal složit papež Hadrián VI. na norimberském říšském sněmu 1522/23. Nadto nás katolíky povzbuzuje, abychom s radostí uznávali a oceňovali vpravdě křesťanské hodnoty ze společného dědictví, které se nacházejí u odloučených bratří (UR 4).

2.       Evangelium, ospravedlnění

Slyšíme-li slovo .evangelium", myslíme hlavně na jedno ze čtyř evangelií v Novém zákoně. U Luthera a ve vyznavačských spisech znamená .evangelium" především zvěst o ospravedlnění, vykoupení pouze Ježíšem Kristem - z pouhé milosti a lásky Boží - pouhou vírou. Nauka o ospravedlnění se dlouho zdála být tím hlavním, co rozdělovalo církve. Nedorozumění na základě zdůrazňování onoho .pouze" působily na katolické straně tyto body:

• Byla zde Lutherova slova: fides est opus Dei in nobis et sine nobis (víra je Boží dílo vnás a bez nás). O tom, že víra je Boží dar, není sporu; ale: je víra Boží dílo bez nás? Není na něm člověk účasten? Není člověk věřící?
• Další Lutherův výrok: .Všechny dobré skutky jsou smrtelný hřích." Jak se to srovnává sJežíšovými slovy při posledním soudu: .Co jste učinili jednomu zmých nejmenších bratří. . ." (Mt 25,40)? Luther sám byl vkonfliktu sJakubovým listem, kde víra bez skutků je prohlášena za mrtvou (Jk 2,17). (Luther ovšem mínil správně, kdo chce být spasen skrze své skutky - bez Ježíše Krista - nemůže dosáhnout vykoupení.)

Mnohé věci působily naopak nedorozumění u evangelických křesťanů. Ptali se:

• Je Maria .spoluvykupitelkou" vedle jediného vykupitele Ježíše Krista?
• Je .spolupůsobením" smilostí míněno .zčásti to, zčásti ono"?
• Pokládá se oběť mše svaté za doplnění oběti kříže?

My katoličtí křesťané jsme evangelické rozpaky přijali jako výzvu.

• Vprefaci o svátcích svatých jsme zdůraznili: Bože, když odměňuješ zásluhy svatých, korunuješ své vlastní dary.
• Na II. vatikánském koncilu jsme vícekrát prohlásili:
• Maria patří k .lidem potřebujícím vykoupení vpotomstvu Adamově" (LG 53).
• Maria vděčí za spásu jedinému prostředníku Ježíši Kristu (LG 60): solus Christus (samotný Kristus).
• Maria je jedinečně omilostněná (LG 63), pravzor povolání zmilosti: Sola gratia (pouhou milostí).
• Maria je věřící vmilosti a silou milosti (LG 61 a 63), je předobrazem věřící církve: sola fide (pouhou vírou).
• Mariina mateřská úloha vůči lidem nijak nezatemňuje ani nezmenšuje jedinečné prostřednictví Kristovo, nýbrž ukazuje jeho působivost. Všechen spásný vliv blahoslavené Panny na lidi pochází. . . zBožího zalíbení vlidech, zpřebytku Kristových zásluh, opírá se o jeho prostřednictví, na něm úplně závisí a zněho čerpá veškerou svoji působivou sílu" (LG 60). II. vatikánský koncil nevyhověl přání vyhlásit dogma o Mariině prostřednictví. Vliturgii jsme vyzvedli, že Ježíš Kristus je jediný Boží Beránek, který snímá hříchy světa, že jeho sebedarování, jeho oběť nepotřebuje žádné doplnění.

3.       Ocenění hlásání Božího slova a Písma svatého

Byla doba, kdy se evangelická církev označovala jako .církev slova" a katolická církev jako .církev svátostí". V katolických kostelích se někdy - ani v neděli - nekázalo; v evangelických se jen zřídka během roku slavila večeře Páně. Po II. Vaticanu řekl kardinál Frings, že koncil kromě oltáře prostřel druhý stůl - pro .chléb Božího slova"; měl na mysli výrok konstituce o zjevení:

.Církev nepřestává brát ze stolu Božího slova i Kristova Těla chléb života a dávat ho věřícím" (DV).

Dekret o pastýřském úřadu biskupů .Christus Dominus" pokládá za první úkol biskupů .zvěstovat lidem radostné poselství Kristovo; je to nejpřednější z hlavních povinností biskupů" (CD 12).

.Biblické hnutí" v katolické církvi před koncilem připravilo cestu úctě k Písmu svatému. Evangelický pozorovatel na koncilu Edmund Schlink zdůraznil velký význam dogmatické konstituce o Božím zjevení jako závažného uznání dominantní funkce biblického Božího slova.

Kardinál Ratzinger napsal r. 1987: .Mezi křesťany nikdo nepopírá, že Písmo svaté je základním měřítkem křesťanské víry, ústřední autoritou, skrze niž sám Kristus vykonává svou autoritu nad církví a v církvi. Proto veškeré učení církve je vposledku výkladem Písma svatého, tak jako Písmo ovšem je pouze výkladem živého slova Ježíše Krista" (Církev, ekumena a politika, 72). Katolická exegeze za mnohé vděčí evangelické biblistice. Evangeličtí badatelé jako první rozvinuli historickokritickou metodu výkladu Písma - tu a tam až k extrémním názorům nepříhlížejícím k víře církve.  Dokument papežské biblické komise .Interpretace bible v církvi", zveřejněný 1993, se na evangelické straně setkal s pozitivní odezvou.

4.       Boží božství a Boží milost

.Milostí jsem to, co jsem." (1 K 15,10) Vzhledem k reformačnímu .sola gratia" dbali jsme my katolíci v ekumenickém dialogu pečlivěji toho, že všechno závisí na Boží milosti, že .Bůh působí to, že chceme, i to, že pak vykonáme" (Fp 2,13), že bez milosti nic nezmůžeme (J 15,5). Tím je přijat jeden podstatný Lutherův požadavek; jak vyznal 250 let před Lutherem Tomáš Akvinský, i samotná víra je dar, rozhodnutí v milosti a silou milosti:

.gratia facit fidem". To bylo v době reformace téměř zapomenuto.

Milost je milující Boží příklon, který v člověku nezůstane bez účinku. Katolické rozdělení milosti podle účinku není v rozporu s milostí jako Boží přízní.

Kardinál Willebrands řekl r. 1970 na valném shromáždění světového luterského

svazu: Luther .může být naším společným učitelem v tom, že Bůh

musí trvale zůstat Bohem a naší nejzávažnější lidskou odpovědí musí být

absolutní důvěra a klanění."

5.       Ano k teologii kříže

Teologie kříže není pouhou epizodou v Lutherově myšlení, ale naopak branou k jeho teologii, její charakteristikou. Luther píše: .Crux sola est nostra theologia." (Naší teologií je jedině kříž) Je teologie kříže reformační teologií v tom smyslu, že v katolickém prostoru není možná, že právě ona vyjadřuje vlastní protiklad - jak to mínil Luther, když ji stavěl do opozice k teologii slávy?

Podle Josefa kardinála Ratzingera .biblická teologie kříže je skutečnou revolucí ve srovnání s představami pokání a vykoupení v dějinách mimokřesťanských náboženství" (J.Ratzinger, Úvod do křesťanství, Mnichov 1968, 232): Nepřichází člověk k Bohu, aby mu zaplatil výkupné, nýbrž Bůh ve svém slitování jde k člověku, aby mu odpustil a obdaroval jej. Kardinál Ratzinger připomíná Pavlova slova, že v Kristu Bůh usmířil svět se sebou (2 K 5,19) a říká: .je to něco opravdu neslýchaného, nového - východisko křesťanské existence a jádro novozákonní teologie kříže. . . Podle ní. . . se kříž jeví primárně jako pohyb shora dolů. Nestojí tu jako ,výkon smíru‚, který lidstvo. . . nabízí Bohu, nýbrž jako výraz oné šílené lásky, která se obětuje a ponižuje, aby tak zachránila člověka; je to Jeho cesta k nám, ne naopak." (tamt. 232) V kříži je zjevné, kdo je Bůh a jak je to s člověkem. .Pravdou člověka je, že se stále vzpírá proti pravdě; ukřižovaný Spravedlivý je zrcadlem nastaveným člověku, v němž se vidí bez příkras. Kříž však nezjevuje pouze člověka, ale také Boha: Bůh je ten, který se až do hloubi identifikuje s člověkem a který soudí tím, že zachraňuje. V propasti lidského selhání se zjevuje ještě mnohem nevyčerpatelnější propast božské lásky. Kříž je tak vpravdě středem zjevení - zjevení, které nesděluje nějaké dosud neznámé věty, nýbrž nás samotné tím, že nás zjevuje před Bohem a Boha mezi námi" (Tamt. 241 n.). Z těchto myšlenek kardinála Ratzingera je zřejmé, že theologia crucis je všechno jiné než dělící čára mezi reformační a katolickou teologií.

Evangelický teolog Walter von Loewenich zakončil monografii o Lutherově teologii kříže jeho výrokem: .Crux probat omnia" - kříž je zkušebním kamenem všeho (WA 5.179,31; 5.85,5). V naší době si jeden katolický biskup zvolil tato slova za své heslo a má ho na svém biskupském kříži: Kříž je zkušebním kamenem všeho - našeho vztahu k Bohu, k utrpení a také ke službě v církvi.

6.       Obnova liturgie

II.vatikánský koncil uskutečnil to, co bylo připraveno liturgickým hnutím.

• Hlásání Božího slova dostalo své pevné místo - tím byla zdůrazněna souvislost mezi slovem a svátostí. Ježíš Kristus je přítomen i ve slově (SC 33). Slavení eucharistie ho zpřítomňuje jako toho, který se jednou provždy za všechny obětoval. Spolu scharakterem oběti - který již ani evangelíci neodmítají - získala u katolíků eucharistie zřetelný ráz hostiny.
• Východní církev a reformační církve odmítají oddělovat slavení eucharistie a přijímání, což vkatolické církvi před koncilem bylo mnohde zvykem. Nyní však liturgická konstituce naléhavě .doporučuje plnější účast na mši svaté, při níž věřící po přijímání kněze ztéže oběti přijímají Tělo Páně" (SC 54).
• Pro lepší spoluúčast věřících na bohoslužbě bylo II. vatikánským koncilem umožněno používání lidové řeči (SC 54).
• Sohledem na Kristova ustanovující slova je podle reformátorů dokonalost a úplnost svátostného znamení zachována pouze tam, kde všichni přijímají i zkalicha (nepopírají přitom, že Kristus je cele přítomen pod oběma způsobami): Při luteránsko-katolickém dialogu bylo konstatováno, že .II. vatikánský koncil značně rozšířil možnosti přijímání eucharistie pod obojí způsobou, a to jak vzhledem krůzným příležitostem, tak ve vztahu kpřijímajícím." Vtomto ohledu tedy již nejsou mezi církvemi rozdíly ospravedlňující rozdělení (L-Rk 2/64).
• Zatímco vdobách protireformace průvod Božího těla byl vpopředí svátku a slavení eucharistie poněkud ustupovalo do pozadí, je nyní naopak mše vlastním vrcholem a následný průvod vyjadřuje díkůčinění a chválu. Stímto pojetím mohou souhlasit i evangeličtí křesťané a mnohde se díky tomu i připojují kprocesí: evangelický farář nese evangeliář a při některém zastavení pronáší přímluvy. Vprůběhu Evangelického kongresu vMnichově 1993 slavili evangeličtí křesťané vjednom kostele večeři Páně a katoličtí vjiném kostele eucharistii; po bohoslužbách se jejich průvody spojily a společně se

odebraly k závěrečné ekumenické bohoslužbě - byla to událost před nějakými deseti léty sotva myslitelná.

7.       Doxologie na konci modlitby Otče náš

Chvalozpěv .tvé je království i moc i sláva navěky" se jak známo v původním textu Nového zákona nevyskytuje; nachází se však již v prvokřesťanských spisech a od té doby se k modlitbě Otče náš připojuje. Kardinál Bea povzbuzoval katolické křesťany, aby se tuto chválu modlili s evangelickými bratřími. Teď patří k ekumenické verzi modlitby Otče náš.

8.       Církev jako Boží lid, jako .putující církev" (Grosche)

Papež Pius XII. nazval 1942 církev .tajemným tělem Kristovým". II. vatikánský koncil vyjádřil vztah církve k trojjedinému Bohu: církev je Boží lid, tělo Kristovo a chrám Ducha svatého. Kromě toho koncil převzal reformační pojetí přisvědčením, že církev je .současně svatá i potřebuje očišťování"; nikdy .nemá ustat v sebeobnově pod působením Ducha svatého" (LG 8 a 9). II. vatikánský koncil zdůraznil .kolegiální povahu episkopátu" (LG 20 a 22) a tím doplnil synodální charakter církve k učení I. Vaticana (které muselo být předčasně ukončeno), definujícímu jen petrovský primát.

9.       Obecné kněžství všech věřících a pokřtěných

II. vatikánský koncil zevrubně a intenzivně vyjádřil obecné kněžství všech věřících a - jak poznamenal evangelický pozorovatel Edmund Schlink, - .komplexním a příkladným způsobem. . . rozvinul úkoly laiků" (srv. LG 10-12). Každý křesťan .musí být před světem svědkem Ježíšova zmrtvýchvstání a života" (LG 38). Tím byl přijat požadavek reformace, o němž se v době protireformace mlčelo.

10.     Duchovní úřad - rozdílný od obětního kněžství jiných náboženství

Z podnětu otázek reformace bylo proti bludným pojetím v katolické oblasti

objasněno, že službu v církvi nelze ztotožňovat s .kněžským úřadem" jiných

náboženství. .Novozákonní ministerium, které je vpravdě novozákonní

službou, nesmí být ztotožňováno. . . s kněžstvím, vyskytujícím se v jiných náboženstvích. Je to ze své podstaty něco zcela jiného. . . Šestá svátost se v mluvě církve právem nenazývá sacerdotium" (tj. obětní kněžství) .ale ordo" (J. Ratzinger, Christliche Brüderlichkeit, 85). .Ježíš Kristus je jediný velekněz Nového zákona. Jsou-li nositelé úřadu v katolické tradici nazýváni kněžími, pak v jediném kněžství Ježíše Krista, které zpřítomňují." (L-RK 5,21; též O-RK I/9,16)

11.     Svědomí vázané na Boží slovo

V katolické církvi nebylo nikdy popíráno, že svědomí je nejvyšší osobní instance, ale někdy se nadměrně zdůrazňoval zákon.  II. vatikánský koncil jasně vyzvedl svobodu svědomí a náboženství.

12.     Evangelické církevní písně v Boží chvále

Od doby reformace se církevní písně zvláštním způsobem staly výrazem evangelické zbožnosti. Katolická církev převzala mnohé z těchto písní do svého zpěvníku. Společná modlitba a společné chvály jsou nad společné ekumenické dokumenty svědectvím, jak hluboké společenství víry spojuje evangelické a katolické křesťany. (Poznámka české red.: U nás byly mnohé reformační i pozdější evangelické písně převzaty v posledních letech do Denní modlitby církve a do Mešních zpěvů.)

Uvedené skutečnosti - které mohou být ještě doplněny - potvrdily z katolické strany, že ekumena je, resp. může být vzájemným dáváním a přijímáním, všestranným obohacováním. Podobně by měla i evangelická strana říci:

.Co přijaly evangelické církve od katolické?" Něco už jsme zmínili. Vcelku se zdá, že evangelická strana je váhavější, zdrženlivější - v obavě o vlastní identitu. Sotva je svědectvím snahy o sjednocení, hledá-li jeden rozšířený časopis většinou .třísky" nebo .trámy" v katolické církvi a uděluje-li přísné známky. Záhodnější by bylo uklízet před vlastním prahem. . . Bylo řečeno: katolíci by měli být plně katoličtí, evangelíci zcela evangeličtí, pak bychom byli blízko sjednocení.

Toto slovo by mohlo být doplněno: Katolíci by měli pečlivě přejímat správné intence evangelických církví a evangelíci to, co leží na srdci katolické církvi - beze vší jednostrannosti. Výsledkem by byla evangelická katolicita.

H. Schütte je emeritním profesorem katolické teologie v Paderbornu.

Z Bausteine 136/1994 přeložila Zdenka Munzarová.