Lednová příloha Getseman

S velkým údivem jsem před časem přijal pozvání k zasedání Evangelickoluterské liturgické konference Bavorska s tématem Žehnání. Spolu s mnohými jsem byl na toto téma alergický - viz občasné stříkání vodou v televizním zpravodajství, které nemálo přispělo k sebezesměšňování církve v polistopadovém období. Hlavní referát na konferenci přednesl prof. Schlemmer - jeho autorizovaný text přinášíme níže. Text, již dříve připravený do tisku, zveřejňujeme při příležitosti vydání českého benedikcionálu. Německý Benedictionale, který Schlemmer komentuje, ovšem jako i ostatní překlady liturgických knih více využívá manévrovacího prostoru pokoncilní reformy a opírá se o solidnější teologii i praxi církve. Český překlad je ošizen právě o úvodní teologickou část, důraz je přenesen na praktické provádění. (Velmi doporučujeme dostudovat si z některé příručky biblické teologie kapitolku o žehnání ve Starém zákoně).

Je také klerikálnější - zavádí žehnání kostelních oken i dveří a chybí mu základní požehnání v životě rodiny, nenašel jsem v něm ani požehnání chleba. Oč je klerikálnější, o to je méně pastorální - v úvodech k jednotlivým žehnáním cituje paragrafy a reglementuje, kdo co smí, zatímco německý překlad se spíše snaží vystihnout pastorační situaci (Ostatně německý bendedikcionál má pastorální úvod, kdežto český má úvod všeobecný). Modlitby jsou chudší a abstraktnější - tento strach z konkrétního slova je myslím pro české katolictví charakteristický. Základní struktura obnovené liturgie svátostin jakožto bohoslužby slova však zůstává v zásadě zachována, a protože v případě žehnání se jedná o texty, které jsou pouze exemplární, každý má možnost si je doplnit s ohledem na pastorační situaci. Jen cudně zmíněna je možnost ekumenického žehnání - je to u nás narozdíl od Bavorska pochopitelné, protože zde chybí tradice, nicméně je to oblast, kde by křesťané mohli už dnes vystupovat před světem v jednotě. Benedikcionál vychází s velkým odstupem od koncilu - snad v tom můžeme spatřovat Boží řízení na zlomu epoch. V době bezprostředně po koncilu šlo spíše o překonání barokního dědictví a svou pozitivní roli zde sehrála novověká iluze, že věci jsou tím duchovnější, čím jsou niternější a skrytější.

Nastupující postmoderní epocha nám naopak otevírá oči pro zakotvenost duchovního v tělesném, pro význam obřadu a symbolu v životě víry. V tomto smyslu tedy dostáváme benedikcionál do rukou v pravý čas.

• jv-

Celý život je bohoslužbou

Příspěvek ke katolickému chápání svátostin a požehnání

Karl Schlemmer

Druhá polovina šedesátých let našeho století byla ve společnosti a církvi jistým způsobem dobou velmi neklidnou a pohnutou. V euforii prvních novot po 2. vatikánském koncilu chtěli mnozí .divocí kaplani", k nimž jsem tehdy také patřil, odstranit staré přežitky v liturgii, mezi něž jsme počítali především svátostiny (sakramentálie). A tak se často vylilo s vaničkou i dítě. Avšak již o několik let později napsala škola při katedrále ve Würzburgu ve svém programu, že vývoj liturgie po 2. vatikánském koncilu se svým oprávněným pokusem koncentrace na podstatné a pokusem o odstranění dřívějších přežitků, zvláště svátostin, byl silně zdecimován; a škola se ptá, zda to bylo legitimní. Odpověď na tuto otázku dal v posledních dvou desetiletích Boží lid sám. Neboť mnohé příznaky ukázaly příliš zřetelně, že tu existuje něco jako nová touha po požehnáních a svátostech. Je jistě třeba si položit otázku, zda to není jen zvláštní vlna nostalgie nebo zda tím spíše není vyjádřeno, že právě zde spočívají pravé možnosti církevní služby spásy, legitimní formy hlásání, oprávněná plnost církevního a katolického života.

1. Historický přehled

Při pokusu o koncentraci na to podstatné a odstranění dřívějších vybočení byly silně decimovány především svátostiny. Krátce po 2. vatikánském koncilu bylo možno pozorovat proces, ke kterému již jednou došlo. Jako první odvrhly heretické skupiny ve středověku svěcení a požehnání církve, které jako takové byly již ve středověku samém výslovně označeny jako svátostiny. V jednom soudobém textu se píše: Odmítají všechna svěcení, křestní vodu nepovažují za svatější o nic více než vodu obyčejnou, odpírají svěcené vodě nějaký užitek a dbají stejně tak málo na svěcení kostelů a zvonů, jako křížů, ratolestí, popela, soli, velikonočního ohně a pokrmů. To činí - jak se píše - proto, že vidí ve všech těch ceremoniích a žehnáních pouze lidské výmysly; neboť vše, co se nedá doložit textem Bible, je pro ně výmyslem. V první letech reformace byl reformátor Martin Luther vůči svátostinám velmi zdrženlivý. Ve svých křestních obřadech z roku 1523 ponechal udílení soli a pomazání při křtu. Byl toho názoru, že samo o sobě není zlé světit nějaké stvoření, máme-li přitom v úmyslu posvětit je slovem Božím a modlitbou, jak to dělají děti Boží u stolu nebo samy u sebe, když jdou spát či když vstávají. Naproti tomu je však zakázané a bezbožné světit stvoření, aby jim byla dána síla, která jim od přirozenosti nenáleží. Zřetelně zde vidíme, jak bojoval Martin Luther proti falešnému chápání svátostin, jež musí být označeno jako magické.

Hlavní, stále se opakující argument reformátora proti církevním benedikcím byl v nenapadnutelné větě, že Bůh k nim nedal příkaz, a v důsledku, který z toho v zásadě špatně odvodil, že jsou tedy proto zakázány. V tomto bodu byl ostatně Martin Luther velmi nedůsledný. Neboť když jeho spolureformátor Karlstadt (Andreas Bodenstein z Karlstadtu na Mohanu), s nímž se po počáteční spolupráci rozešel a jejž nakonec veřejně potíral, formuloval tvrzení, že křest a eucharistie nejsou svátosti, protože nejsou výslovně uvedeny v Novém zákoně, odmítl Luther tento názor a prohlásil: .Co Bůh nechtěl, to v Písmu svatém označil: co v Písmu není zakázáno, je dovoleno:

Nuže tedy, ty vrahu duší a duchu hříchu," jak psal Karlstadtovi, .my vyznáváme:

Bůh to nenazval svátostí, ani nepřikázal nazývat to svátostí. Řekni mi ale tedy: Kde to zakázal? Tedy, kdopak tobě dal moc zakazovat, co Bůh nezakázal?" V katolickém polemickém spisu Jana Cochlaea proti Lutherovi je tento argument reformátora šikovně přejat a použit proti němu samému.

Tentýž Cochlaeus odmítá s oprávněnou nevolí tvrzení, že by katolíci očekávali od posvěcených věcí odpuštění hříchů. Vysvětluje, že oni spíše doufali při jejich používání v prominutí odpustitelných hříchů, ale ne silou těch věcí samých, nýbrž při jejich použití skrze živou vírou v Krista a vzýváním Ježíšova jména. A františkán - minorita Johannes Fritzhans klade v jednom polemickém listě Karlstadtovi otázku na jeho výtky, zda může z minoritských promluv či spisů dokázat, že by někdo z nich někdy kázal či napsal, že svěcená voda může bez víry odpustit hříchy. Na tuto otázku zůstal Karlstadt dlužen odpověď.

Ačkoliv tento tvrdý boj proti požehnáním církve byl politováníhodný, není možné zamlčet, že v této oblasti došlo do konce středověku k velkým nešvarům. Ty se projevují ve dvou směrech: za prvé, že počet objektů žehnání stále rostl. Vzniklo množství žehnacích formulí pro různé životní situace, proti nemocem a nebezpečím všeho druhu ve víře, že formule, uzpůsobená určité situaci, bude mít spolehlivější účinnost než obecná žehnací formule. Za druhé, že byly laické žehnací a zaklínací formule obsahově často velmi sporné. Člověk se již nespokojil s jednoduchou podobou liturgických knih, nýbrž připojoval k nim domněle zázračná jména Boha a andělů a jiná kouzelně znějící slova hyzdící často modlitby myšlenkami, které již neměly s křesťanským učením nic společného. Hranice k magii byla překročena také formulací textů.

Stará církev musí nést za tyto nešvary odpovědnost potud, pokud vykonávala nezbytný dohled na klérus a výkon jeho služby, což bylo naproti tomu jen těžko možné, protože pro klérus nebylo ještě předepsané žádné vzdělání. Mnohé praktiky a modlitební texty k tomu nebyly ani oficiálně známy. Neboť před příchodem umění knihtisku měli jen nemnozí klerikové ručně psané rituály, sestavované v klášterech, odkud se dostávaly jen pomalu. Do těchto rukopisů si každý dodatečně vepsal to, co považoval za dobré a mnohé bylo sepsáno jen v jednoduchých poznámkových sešitech a tím oficiálně nedostupné. Jedinou možností bylo stále znovu varovat klérus a lid před každou pověrou, což se dělo skrze mnohé synody a početné teologické spisy. Jedna změna se prosadila s nástupem tištěných rituálů, které byly k dostání asi od roku 1480. Tyto prvotisky rituálů obsahují téměř bez výjimky jen takové světící formule, které byly dlouho a bez výhrad používány. Všechny neoprávněné benedikce, které byly před tím často používány, byly vyloučeny ze začlenění. Když pak v roce 1614 vydal papež Pavel V. Rituale Romanum jako poslední z liturgických knih schválených tridentským koncilem, měla církev vzorovou knihu, která sloužila jako model pro všechny kněžské funkce, jež nebyly zahrnuty v misálu.

V době osvícenství na konci 18. a na počátku 19. století církev zažila ještě jednou proces, ve kterém se cítila být současně vystavena slepému obrazoborectví i zdravé očistě. Je známo, s jakou prudkostí se tenkrát vystupovalo proti mnohým církevním formám, jak se z nedostatku porozumění pro vnitřní charakter církve hledal často jen povrchní užitek a slepě se hubilo to, o čem se zdálo, že překáží. Ztratily se tehdy nenávratně nenahraditelné věci.

Přesto došlo zároveň k novému procitnutí, k odstranění plevele a k důkladnějšímu vyjádření oficiálně církevního i uvnitř liturgie a zde zase v oblasti svátostin: Rituale Romanum z roku 1614, které mělo být kdysi jen modelem a vzorem, se stávalo více a více zavazující normou, která téměř úplně pronikla do zvyků lidové zbožnosti a do tradice biskupství. Kvůli Římu se obětovaly nenahraditelné formy lidové zbožnosti. Teprve po 2. světové válce, v roce 1950, byla pro oblast Německé biskupské konference vydána část rituálu v mateřském jazyce, .Collectio Rituum".

2. Otázky po smyslu se zřetelem na požehnání

2.1 Bohatství forem svátostin

Především je třeba krátce vysvětlit, co se rozumí pod pojmem svátostiny (sakramentálie). V nejširším slova smyslu jsou to všechny formy bohoslužby, které nejsou součástí svátostí. To se ovšem nevztahuje na znovuobjevenou a nově ustavenou bohoslužbu slova. Neboť ta má zvláštní velikost skrze hodnotu Božího slova, které je zde samostatně hlásáno, takže raději není počítána mezi svátostiny. K nim je třeba připočíst všechny ty obřady, jež předcházejí slavení svátosti, ale nepatří k podstatným obřadům: např. pomazání při křtu, předání křestní roušky a svíce, pomazání rukou a předání kalicha při kněžském svěcení. Ke svátostinám patří dále liturgické slavnosti skládání řeholních slibů, mnišského svěcení, svěcení opata a abatyše. Počítá se k nim ale i církevní pohřeb. Dále k nim patří různé druhy procesí: liturgické procesí např. na Hromnice, Květnou neděli, Boží tělo, prosebná a děkovná procesí a poutě. Z dalšího náleží do oblasti svátostin mytí nohou na Zelený čtvrtek nebo svěcení velikonočního ohně a velikonoční svíce včetně procesí, které je s tím spojeno.

V nejvnitřnějším jádru ale stojí požehnání, benedikce. Někdy se rozlišují požehnání a svěcení. Toto odlišení se vrací k církevněprávní klasifikaci, jíž se nesmíme nechat zmást, zvláště když se tato označení dříve používala bez odlišení, protože hranice mezi nimi byla bezpochyby velmi pohyblivá. My máme mluvit pouze o požehnáních, které tvoří vlastní oblast svátostin.

2.2 Pohled II. vatikánského koncilu

2. vatikánský koncil učinil v článcích 59 až 61 konstituce o liturgii krátké, ale zásadní výpovědi o svátostinách, z nichž je zřejmé, že je máme chápat odlišně od svátostí. O svátostech se tam praví (čl. 59): .Svátosti jsou určeny k posvěcení člověka, budování těla Kristova a konečně k úctě, již jsme Bohu dlužní. . . víru nejen staví do popředí, nýbrž ji živí, posilují ji a ukazují ji slovy i skutky; proto se nazývají svátosti víry." O svátostinách se říká (čl. 60): .Kromě toho ustanovila svatá matka Církev svátostiny. To jsou svatá znamení, jimiž jistým napodobením svátosti označuje působení, zvláště duchovního rázu, a dosahuje mocí přímluv církve. Skrze tato znamení jsou lidé připraveni přijmout vlastní působení svátosti; zároveň je takovým znamením posvěcen život ve svých různých skutečnostech." Nakonec je popsáno působení svátostí a svátostin takto (čl. 61): .Jestliže jsou věřící správně připraveni, bude jim téměř každá událost v jejich životě posvěcena skrze božskou milost, která proudí z velikonočního mysteria Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, z nichž všechny svátosti a svátostiny čerpají svoji sílu. Způsobují také, že stěží existuje správné použití materiálních věcí, které není zaměřeno k posvěcení člověka a Boží chvále." Z těchto meditací zřetelně vyplývá, že svátostiny nejsou odvozeny stejným způsobem od Krista jako svátosti. Byly spíše zavedeny v průběhu času církví, aby uvedly k přijetí svátostí a posvětily pro ně celou oblast našeho života.

2.3 Funkce významu svátostin

Se svátostmi mají svátostiny společnou funkci významu. Zatímco však je u svátostí vybráno jen nemnoho pozemských věcí, aby tím byl ukázán vrchol svátostně liturgického setkání s Kristem, je skrze svátostiny .posvěcen život ve svých rozmanitých skutečnostech", ano, ony .způsobují také, že budou stěží správně použity materiální věci, které nebudou zaměřeny k posvěcení člověka a Boží chvále".

Tato funkce významu světa věcí zahrnutého do svátostin bude podporována, zvětšována a zdůrazňována připojenou modlitbou. Tak se stane skrze žehnací modlitbu základní kámen budovy symbolem Boha, prapříčiny všeho stvoření, znamením Krista, základního kamene církve, a symbolem naší víry, kterou Pán založil hlásáním apoštolů a církve. Varhany např. připomínají oslavné písně nebeských chórů, k jejichž společenství jsou členové církve povoláni. Vlastní domov, jež bude požehnán, se jeví jako symbol naší skrytosti v otcovské lásce Boží a jako vzor nebeského příbytku, přislíbeného Ježíšem. Požehnání jeslí poukazuje na Ježíšovu lásku k maličkým, žehnání lékařské praxe připomíná Ježíše, božského lékaře, jenž stál v nemoci a smrti na straně člověka, a požehnání sanitky ukazuje na aktuálnost podobenství o milosrdném samaritánovi i v naší době. Tzv. zasvěcení nových linek tramvaje nebo metra má nám lidem připomenout a napomenout nás, že my všichni jsme na této zemi jako poutníci k našemu cíli naplnění v Bohu. Svíce je konečně symbolem Krista, světla světa; ulice je znamením našeho života a most nás chce volat k vědomí, že zde nemáme žádné stálé místo, nýbrž že nás Pán předešel do jiného života.

Jedno však musí být jasně konstatováno: věci nikdy nestojí samy pro sebe, nýbrž mají vždy nějakou služebnou funkci; stojí ve službě Božího spásného jednání a slouží člověku, jejž chce Bůh stále hlouběji přijmout do své spásy. Oblast svátostin zahrnuje tedy celou šíři stvoření a lidského života. To nijak neznamená .sakralizaci" světa, vůči níž panuje dnes ve světě právem velká nedůvěra, nýbrž zcela naopak: symbolický charakter svátostin hlásá, že svět, všední den a celý náš život má být před Bohem jedinou pravdivou bohoslužbou. Křesťan, jenž se podílí na slavení nějaké svátosti, nechce nic jiného, než uskutečnění slov apoštola Pavla (Ř 12,1): .Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou. To ať je vaše duchovní bohoslužba." V protikladu ke světovému názoru antického novoplatonismu, z něhož se křesťanstvo nikdy zcela nevymanilo, nás Písmo svaté učí, že svět není produktem pradávného pádu, ale Božího stvoření. On povolal všechno svým slovem k bytí. Proto je ve své podstatě dobrý. Ano, Boží Slovo vstoupilo samo v osobě Ježíše Krista do svého stvoření, spojilo se s ním v jednotě osoby, a tak posvětilo materiální svět. Před stvořením světa vedla přímá linie ke Kristovu vtělení a odtud dále k naplnění všech věcí v Bohu, jenž stvoří novou Zemi a nové nebe. Takové chápání světa Židy a Biblí je zásadně odlišné od řeckého myšlení, jak se to zřetelně projevuje u Platóna, který označil tělo za hrob a který nechtěl vidět v pozemských věcech nic uzdravujícího, protože mu byly pouze poutem a překážkou.

3. K teologii žehnání

3.1 Svátostiny se podílejí na Kristově velikonočním tajemství

Když se církev po staletých, často nebezpečných a bolestných střetnutích s falešnými a magickými představami postavila kladně ke hmotě, tělu a viditelným věcem a přihlásila se k nim jako k Božímu stvoření, opírala se o Písmo svaté Starého a Nového zákona. Jen z tohoto pohledu mohou být věci znamením spásy a toho, který přijde.

Toto chápání pozemských skutečností je nyní nerozlučně spojeno s přijetím Kristova velikonočního tajemství - jeho utrpení, jeho smrti a jeho zmrtvýchvstání - jako hlavní události spásného jednání Boha na lidech. Liturgická konstituce proto plným právem poukazuje při popisu svátostí a svátostin na toto Kristovo tajemství. Stejně jako viditelné věci nevznikly skrze vlastní plodivou sílu, nýbrž Božím svobodným tvůrčím činem, tak je zase vtělení (inkarnace) založeno ve svobodné Boží vůli a ne v přirozeném běhu života. Vtělení Syna Božího ale přírodu neznásilňuje, nýbrž ji zušlechťuje a povyšuje hmotu na celek, jež přesahuje všechno myslitelné. Není vyšší určení hmoty, větší důstojnosti pro ni, než být v Ježíšově těle konkrétním znamením Božího života. Skrze něj jsou pozemské věci, věci viditelné, stvořený svět stále pravdivějším znamením spásného Božího působení na lidech. Skrze Ježíše Krista není povýšeno jen pouze těch pár věcí, které tvoří materiální základ svátostí, nýbrž veškerá hmota, všechno viditelné, celé stvoření, a tím je v zásadě uschopněno být znamením božského. V tom spočívá zásadní možnost svátostin.

Pozemské věci však nejsou formovány jen svým podílem na Ježíšově pozemském těle. Podílejí se také na jeho ponížení, na kříži a smrti. Špatně bychom pochopili Ježíšovu smrt, kdybychom předpokládali, že se Syn Boží oddělil ve smrti od svého lidství. Nepřestal být spojen s tělem i s duší. Co zaniklo, bylo spojení těla a duše. Syn Boží zemřel stejnou smrtí, jakou umírá každý člověk. Jeho smrt nebyla žádné svaté divadlo, dojemné a otřásající, ale nakonec ne úplně pravé. Bůh přijal tělo, ubohé a slabé, obyčejné lidské tělo dětí Adamových. On vynesl naše .hříšné tělo" (srov. Ř 8,3) na kříž, aniž by se sám dopustil jen jediného hříchu (srov. Žd 4,15). Proto je nejhlubší smrtelná úzkost, kterou zažívá člověk, pokud ji zakusí ve víře v Krista, zároveň účastí na jeho vykupitelské smrti na kříži.

Pavel si byl vědom břemena hříchu, spočívajícím na celém stvoření. Mluví o vzdechu, který jde celým tvorstvem, a o bolesti (Ř 8,22). Církev o tom ví a chce člověku nabídnout ochranu před každým ohrožením skrze svátostiny a skrze přímluvnou modlitbu, v níž se utíká k Bohu viditelnými znameními a jednáním. Ať její modlitba prosí za odvrácení neštěstí na pracovišti nebo na ulici, přírodní pohromy ohně nebo špatného počasí, zla, jež nás různě ohrožuje, vždy vyjadřuje čtyři věci: že je náš život na zemi ohrožen, že toto ohrožení skrze přirozený svět je účastí na Kristově údělu - smrti, že i přes naše modlitby nemáme žádnou záruku jistoty (právě protože žehnání církve nemá v sobě nic magického), a že jsme ale přes to všechno skryti v Boží lásce.

Skryti v lásce Boží stejně, jako i Ježíš byl skryt v lásce Otcově. Proto nemohlo jeho tělo propadnout zkáze. Smrtí přemohl smrt. Ježíšovo zmrtvýchvstání není jen pokračováním .jeho věci", přesvědčením učedníků, .že to musí pokračovat", ale je zmrtvýchvstáním .v těle". Je to ukřižované tělo, které se zjeví ve slávě; je to tělo zraněné, ale ty rány se staly znamením jeho vítězství. Skrze tento osud jeho těla nalezla stvořená hmota své nejvyšší možné naplnění. Ježíšovo zmrtvýchvstání je zároveň zárukou a závdavkem našeho vlastního zmrtvýchvstání s ním a tím i příslibem, že toto stvoření je s námi povoláno ke slávě. Na konci tohoto času není zničení světa, nýbrž jeho oslavení a naplnění. I to vyjadřují svátostiny. Když církev žehná viditelné věci, zaslibuje je k účasti na Ježíšově slávě. On je zvěstováním nastávající spásy na konci času v nekonečném království Božím. Tak je chápání pozemské skutečnosti nerozlučně spojeno s přijetím velikonočního tajemství Ježíše Krista jako ústřední události spásného jednání Božího na člověku.

Toto vyznání Ježíšova velikonočního tajemství vyslovujeme v centru eucharistické modlitby: .Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste." Obsah tohoto vyznání nazýváme .tajemstvím víry". Proto označuje liturgická konstituce svátosti jako .svátosti víry". Bez víry by neměly smysl ani svátostiny. Bez víry by sklouzly do čisté magie, která by se chtěla uspokojit důsledným provedením vnějšího rituálu a v tom vidět spásu. Kdo ale očekává od Boha spásu, musí v něj věřit, musí důvěřovat jeho otcovské dobrotě a vkládat svou naději v Ježíše Krista. Neboť rozšíří-li se oblast svátostin na celé viditelné stvoření, pak zde přece nepanuje nekritické spoléhání na imanentní osud světa nebo na vládu slepé náhody, nýbrž vidíme v každém jednotlivém případu vztah ke Kristu a jeho dílu. Ano, žehnání církve jsou aktualizací spásného působení Ježíšova: jeho láska k dětem žije v jejich požehnáních, které jim církev uděluje, jeho péči o nemocné zažíváme i my v žehnání nemocnic či lékařské praxe, jeho důvěry v Boží prozřetelnost se dotýkáme v modlitbě na cestu nebo v žehnání poutníků a cestovatelů. Při zbožném použití svěcené vody si připomínáme svůj křest a vyznáváme naši zodpovědnost pokřtěných; když se u vchodu do kostela pokřižuji svěcenou vodou, pak si říkám: člověče, jsi pokřtěný. Při zapálení paškálu velebíme Krista jako naše pravé světlo a při modlitbě posvátného růžence rozjímáme Mariino postavení ve spasitelském díle jejího syna a chválíme ji za to, že uvěřila. Žehnání církve jsou tedy výrazem naší velikonoční víry, kterou účastí na jejím naplnění zároveň posilujeme a živíme.

3.2 Svátostiny jsou velebením Boha

Svátostinám by se špatně porozumělo, třeba při přijetí, kdyby se mělo za to, že zde jde výhradně o člověka, o jeho blaho, o jeho bezpečí a jeho spasení. Na prvním místě jde o Boží slávu, Gloria Dei. Každá svátostina je velebením Boha. Člověk, který vykonává svátostný úkon, který se podílí na slavení svátostiny, velebí Boha.

Ti, kdo zásadně a bezpodmínečně odmítají oprávněnost svátostin, si musí položit otázku, zda právě oni nezužují službu před Bohem na ohraničený okruh a tím nenadržují falešné .sakralizaci". Plnost svátostin, jejich široký záběr na všechny oblasti našeho života a jejich blízkost životu způsobují, že můžeme celý náš život chápat jako bohoslužbu a stále více ho na skutečnou bohoslužbu přetvářet: .Pro milosrdenství Boží vás, bratři a sestry, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba." (Ř 12,1).

3.3 Svátostiny jsou přiznáním k církvi

Používání svátostin je natolik přiznáním k církvi, nakolik jsou ustanoveny církví. Požehnání, vyprošené při slavení svátostiny, provází člověka dále a spojuje ho se stálými přímluvami církve. Modlitba jednotlivce je zahrnuta do modlitby celého společenství křesťanů. Důvěra, kterou jednotlivec přijetím svátostiny vyjadřuje, žije dále a posiluje se důvěrou a vírou společenství. Právě toto spojení jednotlivce s církví jej chrání před nesprávným chápáním svátostin, před zneužitím a neoprávněnými nadějemi. Musíme si bezpodmínečně povšimnout, že svátostiny nepůsobí samy ex opere operato (= působící úkonem), tedy automaticky uskutečněním znamení, nýbrž ex opere operantis, t.j. skrze víru a připravenost příjemce. Nepůsobí neomylně, ne v každém případě, nepůsobí magicky, nýbrž jsou modlitbou, kterou směruje jednotlivec s církví skrze Krista k Otci. Věřící člověk se nechá zahrnout do přímluv církve a doufá, že Bůh vyslyší jeho modlitbu.

Není věcí člověka, aby určoval způsob vyslyšení: kdy ho Bůh vyslyší, jak vyplní jeho prosby, jaké dary mu dá. Pravá modlitba prosí o příchod Božího království, o nastolení Boží vlády. Protože my ale nevíme, jak dalece naše časné štěstí slouží slávě Boží, musíme proto také s vírou nechat na Bohu, nakolik naše prosby o časné statky - zdraví, blaho, úspěch, ochranu, štěstí - znatelně vyplní. Je jisté, že chce naše skutečné zdraví a to, pokud jsme se sami neuzavřeli a jsme na cestě, nám také dává.

4. Nový benedikcionál

Ke konci roku 1978 vyšel se zpožděním po jiných nových liturgických knihách dlouho očekávaný nový benedikcionál. Jako oficiální kniha požehnání nastoupil na odpovídající místo dlouho již nepoužitelné části Rituale Romanum.

4.1 Situace

V návaznosti na tridentský koncil se z předních liturgických knih objevily nejdříve breviář (1568) a misál (1570) a teprve o mnoho později za papeže Pavla VI. v roce 1614 Rituale Romanum. Na rozdíl od obou dříve jmenovaných knih, které byly závazné, mělo být Rituale jen vzorovým exemplářem, příkladem, jak se to má dělat, pokud neexistovala již alespoň 200 let vlastní liturgie. Díky centralizačním sklonům římské kurie, které se v této oblasti projevily od restaurace a které od prvního vatikánského koncilu velmi zesílily, se v průběhu posledních sto let rituálie místních církví opíraly stále těsněji o římský rituál, až ho úplně přejaly. Náš nový benedikcionál má velmi pozoruhodný rozsah. Fakt, že se současně rozšířil počet požehnání z původních 29 na 173, nemusí být hodnocen zcela negativně. Právě rozmanitost požehnání vypovídá, oč jde: jde o přístup ke světu ve víře. Posouzení podoby jednotlivých požehnání v dřívějším Rituale Romanum by bylo naopak negativní. Obecně tam byla k dispozici pro jednotlivé požehnání pouze jedna orace bez dalšího textu. Požehnání tedy bylo právě jen výlučné jednání kněze bez účasti obce nebo těch, kteří o požehnání žádali. Orace samy byly, nehledě k několika málo výjimkám, čistě prosebnými modlitbami; chyběl prvek chvály. K tomu byly velmi silně podbarveny exorcismem, takže byl hmotný svět posuzován negativně a pesimisticky. Tyto nedostatky byly zjevné především při použití řeči lidu v liturgii, takže přinejmenším nyní už nebyla stará požehnání vůbec k použití.

Proto se Druhý vatikánský koncil zabýval požehnáními a v čl. 79 konstituce o liturgii ustanovil: .Svátostiny mají být přepracovány, a sice ve smyslu nejvyššího principu vědomé, činné a lehce proveditelné účasti věřících a se zřetelem na potřeby naší doby. Při přepracování rituálií podle měřítka obsaženého v čl. 63 mohou být podle potřeby připojeny i nové svátostiny.

Má být rezervováno jen několik benedikcí, a to pro biskupy a ordináře. Má se pamatovat na to, aby laici, kteří splní určité předpoklady, mohli udělovat určité svátostiny - alespoň za zvláštních podmínek a podle uvážení ordináře." Uskutečnění těchto zásad však na sebe dalo dlouho čekat. Bylo celkem pochopitelné, že jiná liturgická reformní opatření měla nepochybně přednost. Obsah dřívějších rituálů byl kromě toho rozdělen: obnovené liturgie svátostí a pohřební slavnost, které kdysi měly své místo i v Rituale Romanum, vyšly ve vlastních svazcích.

V názoru na žehnání vládne nejistota a zdrženlivost. Naskýtá se otázka, zda jsou žehnání dnes vůbec ještě přijatelná - přičemž se přirozeně myslí hlavně žehnání starého stylu -, a také si klademe otázku, jak by měla dnes žehnání vypadat. Tato dvojí nejistota způsobuje radikální úpadek požehnání. Nepoužívají se nadále už ani tak oblíbené benedikce jako požehnání domu nebo požehnání automobilu. Jiní přišli na to, že mohou vytvořit vlastní formuláře nebo si takové vlastní texty obstarat pod rukou. Je příznačné, že se v průběhu roku 1974 objevilo pět knih požehnání, opatřených církevním Imprimatur, jež signalizovaly naléhavou potřebu v této oblasti. Od konce roku 1974 usilovaly pracovní skupiny z pověření Liturgického institutu německé jazykové oblasti o vytvoření nového benedikcionálu. Nezapomenutelný kardinál Julius Döpfner se zúčastnil prvního zasedání této pracovní skupiny a tehdy pronesl slova, určující program její práce: .Nedělejte to příliš nudné!" Poukázal tím na významný nedostatek, že si nemáme až tolik lámat hlavu nad formou liturgie, jako spíše nad tehdy a také dnes někdy ještě obvyklou podobou bohoslužby.

Benedikcionál, který máme nyní k dispozici, je označován za studijní vydání. To vyvolalo u mnohých nejistotu a zmatek, protože se domnívali, že toto .studijní vydání" bude - podobně jako předchozí studijní vydání liturgických knih - používáno jen krátce, aby pak mohla být vydána definitivní verze. Proto váhali vzhledem ke značné pořizovací ceně s koupí nového benedikcionálu. Tato zdrženlivost však byla bezdůvodná; neboť označení .studijní vydání" bylo přijato proto, že benedikcionálu nepředcházelo na rozdíl od ostatních liturgických knih latinské Editio typica, vydané příslušnými římskými úřady.

Nyní můžeme po několika letech dokonce říci, že německý benedikcionál se stal Editio typica pro benedikcionál římský. Při přepracování německého benedikcionálu se stále přikládala velká cena spolupráci s biskupstvími i jednotlivými osobnostmi, které se v této oblasti angažovaly, takže výsledek byl plodem širokého konsensu. Proto je také možno počítat s dlouhodobým používáním nové knihy. To však nevylučuje, že návrhy na zlepšení mají smysl a že mohou případně dát podnět k novému vydání.

4.2 Teologické a praktické pozadí

Stejně jako všem novým liturgickým knihám předchází i benedikcionálu tzv. pastorační úvod, jehož přečtení je naléhavě doporučováno. Právě vzhledem ke spornosti žehnání v současnosti bylo nezbytné předložit nestranné zásadní zamyšlení. Pastorační úvod představuje nejdříve pastorační aspekt, a proto začíná lapidárním a nesporným konstatováním: .Člověk potřebuje požehnání. Touží po uzdravení, ochraně, štěstí a naplnění svého života." Proto patří žehnání k prapůvodním a obecným lidským gestům. Denně různým způsobem a při zvláštních příležitostech člověk žehná. Tato základní skutečnost je zachycena ve všech náboženstvích; znají požehnání v nejrůznější formě a skrze nejrozmanitější gesta žehnání, která vznikla většinou z bezprostředního světa představ lidí.

Velkou roli hraje požehnání i v Bibli. Je lidem udělováno slovy nebo gesty požehnání. Především poznal izraelský národ svého Boha jako pramen všeho požehnání. Bůh staré smlouvy je Bůh žehnající, který je v žehnání svého stvoření blízko. Na druhé straně se v této souvislosti poukazuje na význam kletby. Zatímco požehnání má za cíl uzdravení a nasycení, znamená prokletí újmu na životě. Izrael vidí ve věrnosti svému Bohu pramen požehnání a života, zatímco nevěrnost přináší prokletí a smrt.

Ale i člověk může Bohu .žehnat". Dává žehnajícímu Bohu odpověď, v níž ho chválí. Na toto životní společenství mezi Bohem a člověkem poukazuje v Písmu zvláštní proměnlivé použití slova .berek": je-li určeno člověku, pak znamená žehnání, zahrnutí dobrodiním, je-li určeno Bohu, pak znamená velební (chválení). Bůh žehná, člověk ho za to chválí. Zde má význam komentář sv. Augustina při výkladu žalmu .Smiluj se Bože nad námi a žehnej nám": .Rosteme, když nám Bůh žehná, a rosteme, když Boha chválíme. Obojí je pro nás dobré, to první, že Bůh nám žehná. A protože nám žehná, my ho můžeme chválit. Déšť přichází shůry; z naší půdy rostou plody." Na tomto dvojznačném pojetí žehnání je založena forma modlitby, která se vyvinula v Izraeli a která také určuje strukturu křesťanské modlitby. Člověk chválí Boha za jeho činy a jeho dary, na to navazuje prosba o jeho požehnání. Prosba o požehnání proto nesmí být dotěrným požadavkem,

nýbrž v sobě musí obsahovat prvky chvály. Právě na tento aspekt byl brán při tvorbě nové knihy požehnání silný zřetel. Nejvyšší formou této beraka (berachot) je ale eucharistická modlitba.

Boží požehnání pro Izrael a pro všechny lidi dosáhlo svého naplnění v Ježíši Kristu. Kristus je .ano pro všechna Boží zaslíbení" (2 K 1,20). Žehnal, když se setkával s lidmi, a žehnal, když se loučil se svými učedníky. Ježíš Kristus je plnost požehnání. Když církev žehná, pokračuje tím v Kristově jednání. Jedná z jeho pověření a v jeho moci. V eucharistické modlitbě znovu zaznívá zvláště jeho modlitba díků a požehnání při poslední večeři. V Ježíšově obci dosáhlo své plnosti a svého dovršení to, co platí o všech náboženstvích: žehnání patří k základním náboženským formám projevu. Pastorační úvod ukazuje zřetelně symbolickou funkci žehnání. Žehnání přibližuje lidem jejich naplnění v Kristu a ukazuje, že i hmotné stvoření .bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí" (Ř 8,21). .Vždyť všechno, co Bůh stvořil, je dobré, a žádný pokrm není zakázaný, když ho člověk přijímá s děkováním: posvěcuje se Božím slovem a modlitbou." (1 Tm 4,4n) Podle slov pastoračního úvodu .cítí v požehnání jednotlivec i společenství sami sebe, dary přírody a plod své práce jako dar Boží dobroty: uznávají jeho řídící a ochrannou moc a mohou s jeho pomocí lépe sloužit ve svém životě a ve světě Božímu království" (čl. 9). V této souvislosti je třeba zřetelně zdůraznit víru člověka.

Správně pochopené žehnání se vždy vztahuje na člověka, nikdy na nějakou věc samu. Jde o jeho zdraví, o jeho ochranu, o jeho vztah k Bohu a bližním. Musí být zcela jasně a zřetelně zdůrazněno: požehnání církve představují zásadně nabídku, která nesmí být nikomu vnucována. Je třeba si povšimnout, že lidé se rádi podílejí na výkonu určitých požehnání, zatímco k jiným jim není umožněn přístup. To varuje před tím, odepřít určitá požehnání nebo žehnání vůbec, protože jen část věřících nebo jen nemnozí jsou připraveni je přijmout. Pastorační úvod říká: .Věci jsou požehnány, jestliže pro svou jedinečnost poukazují zvláštním způsobem na Stvořitele, jsou-li zvláštním podnětem k díkům, chvále a prosbě, dovolují-li zvláště zakoušet závislost člověka na Bohu nebo představují-li nějaké nebezpečí. Věci, které se k tomu všemu nevztahují, nemají být žehnány" (čl. 14).

Důležité je členění nového benedikcionálu na čtyři části. Jde o následující žehnání:

a) požehnání v životě farní obce (požehnání v průběhu církevního roku, požehnání pro zvláštní příležitosti, požehnání náboženských symbolů);

b) požehnání v životě rodiny;

c) požehnání ve veřejném životě (veřejná a sociální zařízení, práce a povolání, vzdělávací zařízení, dopravní instituce, i objekty pro volný čas, sport a turistiku);

d) všeobecná požehnání (požehnání konkrétních věcí).

Zvláště při požehnáních v životě rodiny je třeba myslet na to, že mnohé z nich mohou udílet - jak si to přála již liturgická konstituce - i laici. Vždy přece bylo zvykem, že rodiče žehnají svým dětem, nebo že ti, kdo se mají rádi, se vzájemně poznamenávají křížem na čele jako znamením požehnání. Zde se také projevuje plynulý přechod od liturgického k mimoliturgickému požehnání.

Z dalšího je významné, že se požehnání, které je konáním církve, má dít pokud možno v přítomnosti a za aktivní spoluúčasti toho, kdo o požehnání prosí a o koho se bezprostředně jedná. Nyní už neexistuje žádné žehnání na farním úřadě, v pokojíku nebo v sakristii - privatissime et gratis! Proto ukazuje plná forma slavnosti žehnání benedikcionálu stavbu, jakou ji vybavila obnovená liturgie. Máme dvě hlavní části, totiž liturgii slova a pak liturgii požehnání; tyto hlavní části jsou ohraničeny zahájením a propuštěním. Vedle aplikace plné formy se může uskutečnit podle situace odpovídající varianta. Také tam, kde je žádoucí značné zkrácení, musí být zachováno čtení z Písma nebo alespoň krátké slovo z Písma, stručné vysvětlení aktu žehnání a žehnací modlitba. To má především ekumenický význam; neboť tam, kde se jedná o veřejná zařízení, je bezpochyby motivací pro ekumenická požehnání, aby byla hlavní částí slavnosti požehnání liturgie bohoslužby slova. Je v podstatě docela velký pokrok, že se již úkon žehnání nesmí v žádném případě omezit pouze na modlitbu požehnání.

Od nynějška by bylo také vhodné připojit - podobně jako u slavnosti křtu - v naší obci k bohoslužbě i slavnost požehnání. To by se mohlo konat podle společenského, konfesionálního nebo náboženského složení třikrát až šestkrát do roka. K těmto slavnostem požehnání přinesou členové obce všechny předměty, pro něž chtějí vyprosit církevní požehnání. Tvořivě provedená a důstojně slavená slavnost požehnání může v mnohém ohledu účastníky vnitřně motivovat a zbystřit jejich vědomí odpovědnosti, právě vůči světu a lidem. K tomu mohou takové bohoslužby přimět k uvědomění si bohatství forem křesťanské liturgie, která je vždy navíc příliš zúžena na vysokou formu eucharistické slavnosti.

A tak si můžeme jen přát a doufat, že obnova liturgie požehnání v novém benedikcionálu povede správnou realizací k hlubšímu porozumění žehnání. Neboť styk se světem ve víře znamená také zvýšenou zodpovědnost za zachování našeho světa a za zachování dobrého Božího stvoření.

přeložil Ondřej Bastl

Ekumenicky o požehnáních

Pracovní společenství křesťanských církví v Bavorsku vydalo 26stránkovou brožurku s názvem Žehnat věci - Bohu ke cti, lidem ke spáse. Nejprve je popsán konsens zúčastněných církví. Jedná se v podstatě o úvodní text (německého) katolického benedikcionálu, obecně křesťansky přijatelný. V druhé části jsou uvedeny důrazy jednotlivých církví. Starokatolíci zdůrazňují nutnost větší obezřetnosti v otázce, kdo nebo co se žehná. Evangelickoluterské stanovisko zmiňuje podobně větší zdrženlivost, ale i obnovený zájem o žehnací bohoslužby a nový smysl pro žehnání věcí ve smyslu jejich správného užívání jako alternativy jejich zbožštění či kořistnického přístupu ke stvoření. Z biblických odkazů se zmiňuje např. 1Tm 4,4n pro žehnání věcí. Metodisté zdůrazňují charakter dedikace, která nepropůjčuje věci novou kvalitu. Pravoslavné stanovisko zdůrazňuje vztah žehnání ke svátostem a k jejich základu v mystériu církve. Různě odpovídají církve na otázku, kdo může žehnat. V katolickém a evangelickém prostředí je to v zásadě laik v domácím a duchovní v církevním prostředí. V pravoslavné církvi může žehnat pouze kněz, laické žehnání členů rodiny a jídla je chápáno pouze jako modlitba. Brožura konstatuje, že katolický benedikcionál se běžně užívá ve starokatolické i luterské církvi, luterská Agenda IV je užívána i starokatolíky.

Vlastního formuláře se drží pravoslavní a požehnání budou mít ve své nové agendě i metodisté. V brožuře se dále uvádí příklad možných ekumenických žehnání na veřejnosti a v závěru se upozorňuje na problematičnost některých žehnání a na povinnost nepohoršovat slabé ve víře. Církev nemůže přizdobovat světské zájmy - pokud by se světil např. pivovar, nesmí se zamlčet nebezpečí alkoholismu. Problematické je svěcení atomových elektráren, chemiček, letišť a automobilů. Nový obchodní dům může znamenat zkázu mnoha živnostníků. Protože novinové či televizní zpravodajství zpravidla zmíní jen fakt svěcení a nikoli to, co se při něm otevřeně řeklo, je pro věrohodnost církve lepší zdrženlivost.

• jv-

Přílohu sponzoruje Dr. Ivo Kadlec