Potřebujeme katolický disent

Vyrostl jsem jako typický katolík před II. vatikánským koncilem. Vstoupil jsem do semináře ve třinácti a o jedenáct let později jsem se stal knězem, aniž bych kdy zpochybnil nějakou církevní nauku. Avšak jako morální teolog v šedesátých letech jsem začal vnímat věci jinak a nakonec jsem došel k závěru, že katolíci sice musí držet jádro učení své víry, ale mohou a občas i mají vystoupit proti okrajovějším církevním naukám.

Bohužel vůdcové katolické církve smýšlejí jinak. V létě 1986 vatikánská Kongregace pro nauku víry pod tehdejším kardinálem Josephem Ratzingerem, mocně prosazujícím naukovou ortodoxii po celém světě, uzavřela sedmileté vyšetřování mých spisů. Papež Jan Pavel II. schválil závěr, že „toho, kdo jako vy nesouhlasí s učitelským úřadem církve, není vhodné ani možné pověřit výukou katolické teologie". Kardinál Ratzinger, nyní papež Benedikt XVI., řekl Americké katolické univerzitě, aby mi odebrala licenci učit teologii pro mé „opakované odmítnutí přijmout to, co církev učí".

Dostal jsem výpověď. Bylo to poprvé, kdy byl takto cenzurován nějaký americký katolický teolog. Šlo o můj nesouhlas s naukou církve ve věci „nezrušitelnosti konzumovaného svátostného manželství, potratu, eutanazie, masturbace, umělé antikoncepce, předmanželského pohlavního styku a homosexuálních aktů," jak praví závěrečný dokument o mém případu. Je pravda, že jsem zpochybnil myšlenku, že takové činy jsou vždy nemorální a zcela nepřijatelné - i když jsem se domníval, že můj nesouhlas v těchto záležitostech byl velmi nuancovaný.

Naneštěstí Vatikán, který se již pohyboval směrem k větší disciplíně a ortodoxii, na nuance nedbal. O sedm let dříve potrestal švýcarského teologa Hanse Künga za jeho učení o neomylnosti církve. Později kardinál Ratzinger na rok „umlčel" brazilského františkána Leonardo Boffa, obhájce teologie osvobození. A není to tak dávno co Ratzinger řekl jezuitovi ze Spojených státu Rogerovi Haightovi, že nemůže učit katolickou teologii, dokud nezmění své chápání role Ježíše Krista.

Od roku 1986 mi žádná katolická instituce nenabídla práci. I když zůstávám pokřtěným katolíkem a katolickým knězem - papež a kardinál nezašli tak daleko, aby mě svlékli ze sutany - můj případ vyslal katolíkům po celém světě jasnou a jednoznačnou zprávu, že odchylky se už tolerovat nebudou.

Oficiální katolická nauka vždy vyvolávala dojem, že papež a biskupové nechtějí a nemohou měnit nauku o morálce, protože tato nauka je založena na božím zákonu. Papež Benedikt XVI. na tom jistě bude trvat také.

Ale tak by tomu nemělo být. Historie ukazuje, že katolická církev časem změnila svoji morální nauku v celé řadě záležitostí (aniž by ovšem připustila, že její předchozí postoj byl špatný). Velmi smutnou stránkou katolických dějin například je to, že papež a církev více než 1800 let neodsuzovali otroctví. A až do 17. století papežové nej­silnějšími slovy odsuzovali půjčky na úrok jako odporující božímu zákonu.

Historie není jediným argumentem pro změnu katolické morální nauky. Katolíci obecně uznávají, že mnohé (ne-li vše) z katolické morální nauky patří do kategorie „nikoli neomylných" učení. Přes „plíživé zneomylňování", které se snaží stále víc a více článků nauky vyjmout z diskuse, je skutečností, že mnohé mravní otázky jsou otevřeny reinterpretaci a novému promýšlení.

V posledních dvou stoletích došlo k dramatickým změnám některých aspektů papežského sociálního učení. Papež Řehoř XVI. v encyklice z roku 1832 odsoudil svobodu svědomí ve společnosti jako „absurdní a mylnou nauku nebo spíše šílenství". Papež Lev XIII. v 19. století odsuzoval „moderní svobody" a byl proti rovnosti občanů i proti jejich účasti na veřejném životě a politice. Lid, napsal, je „nepoučená masa", kterou je třeba „řídit autoritou zákona". Druhý vatikánský koncil však přijal náboženskou svobodu pro všechny.

V otázkách občanského, politického a ekonomického života dává současná papežská sociální nauka velkou váhu historii a myšlence, že společenské ideje se mohou měnit v čase. V těchto oblastech teď církevní učení zdůrazňuje svobodu, rovnost a účast lidí a hlásá „vztahový" model, který člověka chápe jako zapojeného do mnoha vztahů k Bohu, k blízkým i vzdáleným bližním, k přírodě i k sobě samému.

Ale v papežské pohlavní etice pořád převažuje stará metodologie. Neměnná lidská přirozenost a věčný boží zákon, žádný historický vývoj člověka chápaný ve světle vztahů, to jsou základní východiska. Pravdu mají mnozí pozorovatelé uvnitř i vně katolické církve, kteří vnímají jistý rozpor mezi papežskou sexuální a sociální naukou. V těchto dvou oblastech se pracuje odlišnou metodologií.

V pohlavní etice by logicky došlo ke změnám, kdyby tato nauka začala používat stejnou metodologii jako papežská sociální nauka. Ani papežská sexuální etika stejně jako sociální nauka by si nemohla nárokovat absolutní jistotu ve složitých odborných otázkách.

Historie nám připomíná, že změny katolické morální nauky vždy vycházely zdola. Rozhovory s obyčejnými katolíky, kteří roku 2005 truchlili nad smrtí Jana Pavla II., ukazovaly, že i ti, kteří ho obdivovali a milovali, silně nesouhlasili s některými specifickými prvky jeho morální nauky. I nejzarytější obhájci papežského zákazu umělé antikoncepce pro manželské páry uznávají, že velká většina katolíků papeže v tomto bodě nepřijímá.

Z anglického originálu A Catholic Call for Dissent (Los Angeles Times 21. dubna 2005, online http://articles.latimes.com/2005/apr/21/opinion/oe-curran21) přeložil JaS