Jste zde

199 - listopad 2008

Hildegarda z Bingenu

Hildegarda z Bingenu (asi 1098 - 1179, Rupertsberg u Bingenu) patří mezi nejvýznamnější a nejvlivnější ženy západního středověku. Abatyše, mystička, básnířka, vizionářka, skladatelka, léčitelka a neúnavná kazatelka se narodila v dobře situované rodině v Bermersheimu poblíž Mohuče. Jako desáté dítě byla zaslíbena Bohu a záhy vstoupila do poustevny při benediktinském klášteře Disibodenberg ve Falckém lese, kde se její duchovní vůdkyní stala o málo starší Jutta ze Sponheimu. Po její smrti v r. 1136 byla Hildegarda zvolena abatyší.

Ve své funkci se střetla s duchovním správcem komunity - opatem Kunem. V rovině koncepční šlo o to, že abatyše nevyžadovala od svých svěřenkyň tehdy obvyklou vysokou míru askeze ve stravování a v délce modliteb. V rovině jurisdikční pak Kuno nesouhlasil s Hidegardinou žádostí o založení vlastního kláštera v Rupertsbergu. Jeptišky se nakonec do nového kláštera přestěhovaly v r. 1150 a v roce 1165 založila Hidegarda další klášter v Eibingenu.

Podle vlastních slov se Hildegardě dostávalo od útlého věku četných vidění. V r. 1141 jí pak vnitřní hlas sdělil, že má své vize zaznamenávat. Protože však neuměla psát, stal se jejím písařem, důvěrníkem a později i zpovědníkem probošt Volmar. Ve svých textech popisuje i fyzické stavy, které vidění doprovázely; mohlo jít o ataky migrény doprovázené lokálními ztrátami zraku. Její vize, od r. 1147 šířené s papežským svolením, jí přinesly proslulost a respekt u představitelů duchovní i světské moci v tehdejší Evropě (což se pozitivně projevilo i na hospodářské situaci obou Hidegardiných klášterů). S mnoha z nich udržovala abatyše čilý korespondenční kontakt a s některými se setkala i osobně při četných kazatelských cestách, které podnikala navzdory svému podlomenému zdraví až do vysokého věku. Jako rádkyni si ji načas povolal i sám císař Fridrich Barbarossa.

Nejproslulejší částí jejího rozsáhlého díla je první kniha vidění nazvaná Liber scivias Domini (Poznej cesty Páně). Ve 26 vizích je představen ucelený filosoficko-teologický systém, vycházející z oficiální církevní věrouky. Každé vidění je interpretováno pomocí biblických textů a pro snazší pochopení doprovázeno miniaturami, na jejichž provedení původně dohlížela sama autorka. Originál však zmizel během druhé světové války - opatství v Eibingen nicméně chová iluminovanou kopii z r. 1939. Další sbírky zjevení pojednávají o ctnostech a neřestech (Liber vitae meritorum) a o řádu stvoření (Liber divinorum operum). Soupisem vizí se však Hidegardino dílo v nejmenším nevyčerpává. Titul „první německé lékařky" ji vynesl spis Causae et Curae (Příčiny a léčby), který se zabývá vznikem rozličných nemocí v kontextu celkového jednotného pohledu na přírodu - počínaje kosmem a člověkem a konče minerály a kovy. Hildegarda zde spojuje znalosti řecko-latinské medicíny s tehdejším lidovým léčitelstvím, zdůrazňuje těsné propojení tělesné a duševní stránky člověka a vyzdvihuje kardinální roli obrácení a víry v procesu uzdravování. Z oblasti hudební se dochovalo na 80 Hildegardiných jednohlasých písní a teologická zpěvohra jménem Ordo virtutum, v níž vystupuje Duše, 16 ctností a svůj part zde má i ďábel (podle muzikologů byl čten Volmarem, zatímco jeptišky se zhostily ostatních zpívaných hlasů).

Hildegarda požívala již za života pověsti svatosti, k oficiální kanonizaci však nikdy nedošlo. Důvodem byly především neshody mezi papežem a mohučským arcibiskupem, které se týkaly kanonizačních pravomocí (od 12. stol. se totiž začala prosazovat praxe kuriálních procesů, která vytlačila dosavadní kanonizaci translací, jež byla záležitostí místních biskupů). V r. 1584 se však její jméno objevilo v Martyrologium Romanum - oficiálním seznamu katolických světců. Ve druhé půli 20. stol. dochází k prudkému nárůstu zájmu o Hildegardu a její učení ze strany feministických hnutí a duchovních, léčebných a dietologických proudů, rozvíjejících se vesměs na bázi New Age. Imponuje jim jak její mystická poloha, tak holistický a alternativní přístup k léčbě.

Jan Klípa