Ukázka z knihy Hugha McLeoda Sekularizace v západní
Evropě (1848-1914)
I když mnoho historiků se shoduje v
identifikaci sekularizace jakožto ústředního tématu moderní
náboženské historie západní Evropy, radikálně se rozcházejí
v názoru na míru, příčiny a časový průběh tohoto procesu.
Začněme časovým průběhem. Většina
historiků určila klíčové období, v němž trend k sekularizaci
začal nezpochybnitelně dominovat, třebaže přiznávají, že svou
roli měla i jiná období. Mnoho historiků tvrdí, že pokud jde o
Německo a Francii, a v menší míře i o Anglii, zásadním bodem
obratu bylo osvícenství osmnáctého století a navzdory některým
dočasným přerušením v určitých mezidobích probíhal proces
sekularizace v podstatě kontinuálně od osmnáctého století až
do současnosti. Druhý přístup, kterému spíše dávali
přednost britští historikové, se zaměřoval na průmyslovou
revoluci a na masivní přesun populace z venkova do měst, k
němuž docházelo asi od roku 1800. Třetí přístup,
upřednostňovaný zvláště historiky idejí a literatury,
osvětloval různé směry vývoje vědy, filosofie a náboženských
studií kolem poloviny devatenáctého století. Za ústřední
postavu se v tomto pojetí obvykle pokládal Darwin a za ústřední
text jeho dílo O původu druhů, vydané roku 1859. Čtvrtý přístup
se věnoval hlavně období asi od roku 1960, kdy se úpadek
náboženské praxe stal mnohem rychlejším.
Tyto odlišné chronologie odrážejí
různé názory na to, jak a proč k sekularizaci docházelo. Hlavní
typy odpovědí na tyto otázky jsem roztřídil do čtyř kategorií,
které by se daly nazvat: 1. Pokrok vědy, 2. Modernizace, 3.
Postmodernita a 4. Výprodej Boha.
Popis sekularizace s ohledem na „pokrok
vědy" často začíná předpokladem, že v lidské mysli
proběhly zásadní bitvy. Základním tématem je zde vzestup vědy
jako dominantního způsobu porozumění světu. Půdu připravili
už Koperník a Galileo, Newton a filosofové, jako byli
Descartes, Locke a Hume. Bod obratu se ale nachází až v letech
kolem poloviny devatenáctého století. Z mnoha revolučních
směrů myšlenkového vývoje té doby měly nesmírný význam tři
z nich. Darwin položil základy pro radikálně nový způsob
pohledu na lidstvo, v němž muži a ženy už nebyli ani tak
stvořeni podle obrazu Boha, ale stali se prostě součástí
přírody, podřízenou stejným zákonům jako její zbytek. Jako
důsledek tohoto pojetí byly staré pojmy jako „duše" a
„svobodná vůle" odmítnuty jako smysluprázdné a vědomí,
existovalo-li vůbec něco takového, se stalo produktem evoluce.
Tübingenská škola biblických studií podrobila posvátné texty
vědeckému zkoumání a autoři jako Strauss a Renan nově
interpretovali Kristův život tak, že ho zbavili všech
nadpřirozených prvků. Mezitím Comte a Spencer prosazovali vědecké
zkoumání společnosti a přitom poskytli vysvětlení náboženství
jako produktu určitého stadia lidského vývoje. To vše samozřejmě
neřeší otázky, jak a do jaké míry se tyto ideje přenesly na
masy lidí. Ale studie o císařském Německu dokazují, že
materialistická věda tam byla poměrně široce popularizována a
že ji přijalo mnoho sociálních demokratů z dělnické třídy -
především proto, že v církvích spatřovali spojence státu a
vítali vše, co mohlo zdiskreditovat jejich teologii. O francouzské
Třetí republice, kde mnoho učitelů, stejně jako vedoucích
politiků a význačných osobností ve vzdělávacím systému
věřilo v osvobozující potenciál protináboženské vědy, lze
hodnověrně tvrdit, že takové názory se propagovaly v celém
systému státních škol. Jiná linie argumentace dokazovala, že ať
už většina lidí věděla o posledním vývoji vědy jakkoli málo,
během konce devatenáctého století se vědcům úspěšně
podařilo nastolit svou autoritu jakožto hlavních nositelů
záhadného poznání a do velké míry v tom nahradit kněze a
teology, kteří vypadali méně „moderně".
Vysvětlení
sekularizace v rámci „modernizace" si všímají spíše
sociálních než intelektuálních změn. Obvykle se zaměřují
především na přechod od převážně venkovské, agrární a
vysoce hierarchizované společnosti ke společnosti převážně
městské, průmyslové, poměrně demokratické a bohaté.
Historikové, kteří vidí jednoduše jen přímou úměru mezi
šířením průmyslu a úpadkem náboženství, by se měli vyrovnat
se skutečností, že v Anglii první poloviny devatenáctého
století došlo k masivnímu růstu nonkonformistických církví
a k zvýšení evangelikálního vlivu ve většině sektorů
společnosti. Pronikavější verzi výkladu vztahu mezi
industrializací a sekularizací však předložil Alan Gilbert.
Tvrdí, že v krátkodobém horizontu industrializace ve skutečnosti
význam náboženství v anglické společnosti zvýšila.
Náboženství nabízelo určitou formu jistoty v moři ohromujících
sociálních změn. Konkrétně pro řemeslníky a malé podnikatele,
kteří se právě osvobodili z vesnického společenského řádu a
z područí statkářské šlechty a faráře, představovalo spojení
s nonkonformistickou modlitebnou známku nezávislosti. Průmyslová
čtvrť se stala příznivým místem pro intenzivnější, emočnější
a osobnější typy náboženství, jako byl například metodismus,
Tato fáze vyvrcholila kolem roku 1840. Z dlouhodobého hlediska však
industrializace pozici náboženství v anglické společnosti
podkopávala. V druhé polovině devatenáctého století se většina
populace těšila z významného zlepšení své životní úrovně,
pokroky v medicíně snížily výskyt epidemií a růst měst vedl k
větší anonymitě a individualistickým formám společenství, v
nichž takové organizace jako církve jen stěží nacházely
základnu. V důsledku těchto změn se velmi rozšířila škála
situací, v nichž se pro řešení problému lidí nabízela čistě
lidská řešení, a krize, v nichž se lidé museli „obracet" k
náboženství, se úměrně tomu vyskytovaly méně často.
Náboženství kvůli tomu nutně nemuselo být méně pravdivým,
ale v mnoha životech ztratilo své význačné postavení a rostoucí
počet lidí začal nabývat přesvědčení, že jsou
uskutečnitelná velká zlepšení lidské situace. (...)
Obě tyto verze se
shodují v tom, že devatenácté století bylo klíčovou fází
sekularizace, i když se rozcházejí v odpovědi na otázku proč.
Vysvětlení odkazující na „postmoderní" názor však uvádí,
že hlavním tématem devatenáctého a první poloviny dvacátého
století je kontinuita ústředního postavení náboženství a
církví a že k „reálné" sekularizaci docházelo přibližně
až od šedesátých let dvacátého století. Toto stanovisko
reprezentuje, pokud jde o Británii, Callum Brown, ale mnoho z jeho
úvah lze vztáhnout i na jiné západoevropské země. Podle jeho
argumentace se sice v devatenáctém a na začátku dvacátého
století skutečně významně snížila účast na bohoslužbách,
ale velká většina populace navštěvovala nedělní školu nebo v
dětství chodila na hodiny katechismu a v dospělosti se hlásila k
příslušnosti k nějaké církvi, většina manželských párů
dále uzavírala sňatek v kostele a rodiče dávali pokřtít své
děti a především přetrvával velký morální vliv církví.
Církve měly rozhodující slovo při vymezování morálního
chování, a i když mnoho lidí příliš přísně tyto standardy
neuplatňovalo, málokdo byl připraven zpochybnit je v principu.
Zvláštní význam zde měla role žen: ačkoli existovalo výrazné
napětí mezi většinou forem náboženství a maskulinitou,
jak ji pojímala dělnická třída, náboženství zůstávalo
důležitým prvkem ženství a ženy i nadále jednak udržovaly
nábožensky založená pravidla morálky, jednak předávaly
náboženskou víru a náboženské praktiky dalším generacím.
Podle této verze se postavení církví ve společnosti začalo
drolit až od konce padesátých let dvacátého století s rozvojem
rebelské a hédonistické kultury mladých, silně ovlivněné
populární hudbou, a s revolucí v sebeuvědomění žen, v jejímž
důsledku starší modely ženství rychle ustupovaly před novými
ideály osobního naplnění. (...)
Proponenti těchto
tří teorií se sice radikálně liší v tom, kdy, jak a proč k
sekularizaci došlo, ale všichni se shodují v tom, že v nějakém
bodě v uplynulých 250 letech byla západní Evropa sekularizována.
Není náhodou, že skeptičtější hlasy se v tomto ohledu ozývaly
hlavně ze Spojených států, kde náboženské trendy od šedesátých
let dvacátého století byly daleko zmatenější a nejednoznačnější
než v Evropě. Během šedesátých let se zdálo, že Spojené
státy procházejí rychlou sekularizací, velmi podobnou té, která
ve stejné době zasáhla západní Evropu. Ale i tehdy tam
existovaly protikladné trendy. I když většina „mainstreamových"
církví ztrácela členy a došlo k výraznému početnímu růstu
těch, kdo se otevřeně hlásili k ateismu nebo nevyznávali žádné
náboženství, některé z konzervativnějších či
„fundamentalističtějších" evangelikálních církví se
zvětšovaly a také se vzedmula vlna náboženského
experimentování, která se odrazila zejména v rostoucím zájmu o
různé formy buddhismu a hinduismu. Tyto trendy se daly jasněji
postihnout a vymezit na konci sedmdesátých let, kdy se
konzervativní protestanti, znepokojení tím, co pokládali za
nespoutaný liberalismus úzce spojený s různými symptomy
morálního úpadku, začali politicky organizovat. Doklady o
sekularizaci ve Spojených státech do poloviny osmdesátých let
sice nechyběly, ale celkový obraz se zdál mnohem komplikovanější
než před patnácti lety. Zatímco většina „mainstreamových"
denominací i nadále ztrácela členy a počet těch, kteří
nevyznávali žádné náboženství, podstatně vzrostl, jiné
církve se stále zvětšovaly, objevila se široká škála nových
forem religiozity a náboženství se vysoce uplatňovalo i ve
veřejné sféře, hlavně v důsledku aktivit konzervativních
protestantů. Podle průzkumu veřejného mínění asi 90 procent
obyvatel prohlašovalo, že věří v Boha, a kolem 40 procent
tvrdilo, že se v minulém týdnu účastnilo bohoslužby -
což byla čísla, která v obou případech značně převyšovala
údaje přicházející z většiny západoevropských zemí.
Američtí historikové byli proto méně ochotni než jejich
evropské protějšky spatřovat v sekularizaci nevyhnutelný
průvodní jev „modernity" nebo prvořadé téma moderní
náboženské historie.
Čtvrtý popis
sekularizace, který jsem nazval „výprodejem Boha", osvětluje
mnohostrannost moderní náboženské historie. Jeho nejdovednějším
vykladačem je Jeffrey Cox. Tuto verzi, která souhlasí s tím, že
k sekularizaci došlo, ale popírá její nevyhnutelnost,
upřednostňovali hlavně američtí historikové. Odmítnutí
předpokladu, že úpadek náboženství je nevyhnutelným průvodním
jevem modernity (nebo postmodernity), často opírali o srovnání
mezi slábnoucími církvemi v Evropě a vzkvétajícími církvemi
ve Spojených státech. Ústředním faktem moderní náboženské
situace je podle těchto historiků konkurence: konkurence mezi
církvemi, konkurence mezi náboženskými a světskými ideologiemi
a samozřejmě konkurence mezi nároky náboženského nebo
politického idealismu a nároky například sportu nebo zábavy.
V tomto prostředí přežijí náboženské věroučné systémy
a organizace, jen pokud budou aktivně a inteligentně prodávat samy
sebe. To například vyžaduje energickou náborovou politiku a snahu
ztotožnit církve s aspiracemi velkých částí národa.
Historikové této školy tvrdí, že relativní úspěch církví ve
Spojených státech vyplývá z faktu, že dělaly takové věci
mnohem efektivněji než církve v Evropě, které často svazovaly
tradice spolupráce se státem, vzbuzující jejich neoprávněné
uspokojení, nebo příliš těsné spojení s nepopulárními
elitami.
Historikové mnoha
různých typů se tedy shodují v tom, že sekularizace je ústředním
„příběhem" moderní náboženské historie západní Evropy,
ale nabízejí zcela odlišné a někdy neslučitelné verze, jak
skutečně probíhala. Vlastně by bylo možné vzít určité prvky
z každého z těchto příběhů a vytvořit novou syntézu. A
výsledek by mohl být dokonce ještě přesvědčivější než
kterákoli z těchto verzí, které kladou přehnaný důraz na
některý hlavní faktor, ať je to věda, industrializace nebo
cokoli jiného. Nicméně je nutno uznat, že by tím vznikl pátý
„příběh", který by byl neakceptovatelný pro mnoho vypravěčů
jiných verzí. To je částečně dáno tím, že existuje mnoho
vědců, pro něž je článkem víry, že jeden druh explanačních
faktorů, ať už sociálních, intelektuálních, politických,
náboženských či jiných, je základní, a jakékoli vyprávění,
které přiznává stejnou důležitost faktorům jiného druhu, je
pro ně proto nepřijatelné. Částečně je to kvůli otázkám
chronologie, která je pro mnoho těchto argumentací ústřední, a
každé znejistění této chronologie by vedlo k naprosto odlišnému
typu interpretace.
V osmdesátých a
devadesátých letech se však v historii, stejně jako v sociologii
začaly z více stran ozývat skeptické hlasy. Důvody pro tento
skepticismus se velmi různily. Mezi historiky moderního náboženství
to však mělo ten celkový účinek, že se zvyšovala jejich
opatrnost při užívání termínu „sekularizace" a nejistota
ohledně jeho postavení jako předpokládaného klíče k moderní
náboženské historii.
Převzato ze str. 12-17 1. vydání v CDK (2008), z angličtiny
přeložili Jana a Jiří Ogročtí. Titulek redakce Getseman.
Redakčně kráceno.
Poslední komentáře