Exegetické poznámky k textu Mt
25, 14-30
Text této perikopy je dalším podobenstvím o Božím království. Text má
paralelu v L 19, 11-27, někteří
badatelé vidí ohlas textu i v Mk 13,34
další se domnívají, že podobenství, ač každým evangelistou zpracované osobitě,
bylo součástí pramene Q. V Tomášově evangeliu je však nenajdeme, existuje
pouze volný ohlas ovšem v 1. zlomku Evangelia
Nazorejců
(citováno z Eusebius, De
Theofania):
...Pán totiž měl tři služebníky; jeden
rozházel pánův majetek s nevěstkami a flétnistkami, jiný rozšířil obchod,
další talent ukryl. Jeden pak byl přijat, jiný byl pokárán a jenom jeden byl
zavřen do vězení...
Podobenství se skládá ze tří navazujících scén. První představuje osoby -
pána a tři služebníky, kteří dostávají svěřenou určitou peněžní sumu. Druhá
scéna ukazuje, jak se svěřeným jměním jednotliví služebníci naložili. Poslední
je potom zúčtováním. Je zdůrazněno, že mezi první a poslední scénou uplynul
dlouhý čas. Navíc je ještě zdůrazňováno, že pán odcestoval daleko. V tomto
místě se všichni vykladači - a to už od patristických dob - shodují, že text
zde naráží na vzdálenost mezi Ježíšovým odchodem ze světa, tj. smrtí, případně
nanebevstoupením, a jeho druhým příchodem. Text tedy reflektuje oddálenou
parusii. Podobně se všichni vykladači shodují i v tom, že ono konečné
zúčtování se služebníky se týká zúčtování eschatologického. Je použito klasické
folklorní schéma „do třetice".
Poměrně pozoruhodné je, jak se jednotliví vykladači vyrovnávají
s otázkou, co vlastně představuje ona peněžní částka, která je služebníkům
svěřena. Talent (hřivna) byl v době Ježíšově největší možnou peněžní
jednotkou, představoval asi 6 až 10 tisíc denárů. Pokud byl denár denní mzdou ne
příliš kvalifikovaného zemědělského dělníka, jednalo se o jeho příjem za dobu
delší než 16 let. Znamená to, že i jeden talent v podobenství byl
obrovským majetkem i pro ty o něco kvalifikovanější a schopnější.
Patristická literatura, která k biblickým textům přistupovala jinými
metodikami, se snažila na otázku, co talent představuje, odpovědět různě.
Zatímco moderní doba se spokojí s tím, že talent představuje jakoukoli
fyzickou, psychickou či duchovní schopnost člověka, patristika přistupuje
k problému tvořivěji. Origenés předpokládal, že dokonce i množství talentů
má skrytý symbolický význam, pro něj tedy ten, kdo obdržel pět talentů, byl
schopen chápat Písmo duchovně, ten, který dostal dva talenty, byl schopen pouze
tělesného pochopení. Řehoř Veliký předpokládal, že ten s pěti talenty měl
vhled do věcí, ten se dvěma pouze porozumění, ale byl navíc schopen akce, tomu
s jedním talentem bylo dopřáno pouze porozumění duchovním věcem. Hilarius
předpokládal, že dva talenty jsou symbolem pro pochopení vztahu Ježíšova
božství a lidství. Proto ten, kdo obdržel jeden talent, toto tajemství nechápe,
a proto se musí symbolicky jednat obraz neobráceného židovského národa, který
žárlí na pohany, kteří mají přístup k těmto tajemstvím. Onen jeden talent
je v jeho podání židovským Zákonem. Hilarius pak předpokládá jako motivaci
zakopání talentu žárlivost. V závěrečné scéně pak předpokládá, že
židovstvo dává Bohu právě jen to, co je povinováno Zákonem, ale že z toho
všeho již dávno vytěkal vztah. Hilarius tedy nemá o židovském národu nijak
příznivé mínění. Pro vysvětlení dodejme, že to nebyl postoj nijak neobvyklý.
Řehoř naopak vidí v tomto posledním služebníku křesťana, který nemá odvahu
začít lepší život, ale nebojí se setrvat ve stadiu tělesnosti.
Současné exegetické přístupy se spíše soustřeďují na jednání služebníků.
První dva jednají stejně a zdvojnásobí sumu, kterou obdrželi. Ti, kdo dávají
přednost trochu psychologizujícímu přístupu k textu, si všímají, že tito
služebníci nehrají hru na srovnávání se. Neřeší, zda ten druhý dostal více nebo
méně, oba dva vědí, že přijali obrovskou sumu - a s ní také obrovskou zodpovědnost
za to, jak s ní naloží. S jejich jednáním kontrastuje jednání onoho
posledního ze služebníků. Text podobenství nechává otevřenou jeho motivaci -
mohlo se jednat o strach z rizika, o pocit nedocenění (dostal přece
nejméně a byl tedy klasifikován jako nejméně schopný). Když dojde ke konečnému
zúčtování, hájí se tento služebník poněkud svérázně. Hází vinu na svého pána -
obviňuje ho z tvrdosti a z chamtivosti. Snad dokonce také
z toho, že se jeho pán montuje i tam, kde není vítán. Jeho pán však klasifikuje
jeho jednání jako lenost. Odpovídá mu týmiž slovy, jimiž byl obviněn. Jen
v originálu je v. 26 pojat jako řečnická otázka, kterou by bylo možno
volně přeložit: „Jo, tak ty jsi věděl, že
žnu, kde jsem nezasel a sbírám, kde jsem nerozsypal?" Házet odpovědnost na
druhé, na okolnosti, nebo dokonce na samotného Boha, není tedy zas tak moderním
nešvarem, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Lenost služebníka spočívá především v tom, že i kdyby platilo, že se
bál rizika podnikání a případné ztráty, měl alespoň vážit cestu do bankovního
ústavu, kde by s onou sumou nakládali za něj finanční experti. Je jasné,
že dokonce i ti experti by mohli prodělat. Proto asi podstatou problému není
to, zda služebník vydělá či prodělá, ale to, že je vůbec ochoten nějakým
způsobem pečovat o to, co mu bylo svěřeno. V tomto smyslu je najednou
problém schopnosti či neschopnosti přetaven na problém vztahu. Onen špatný
vztah si v podobenství vyslouží odsudek vyvržení - „pláč a skřípění zubů" je oblíbenou matoušovskou frází (v evangeliu
se vyskytuje 12x) a původně se jednalo asi o aramejský idiom vyjadřující bolest
a muka pekelná. Skoro by se dalo zakončit tím, že závěr vyznívá přesně tak, jak
onen služebník očekával. Jeho pán byl tvrdý. Otázkou, která zůstává otevřená,
je, nakolik do tohoto postoje služebník svého pána natlačil. Svým špatným
vztahem k němu, ale v neposlední řadě i svým špatným vztahem
k sobě samému a neochotou přiznat chybu a pojmenovat problémy těmi
správnými slovy.
Literatura k tématu:
kol. Neznámá evangelia : Novozákonní apokryfy I. Vyšehrad, Praha, 2001
Christian Classics Eternal Library. [online] Dostupné na : http://www.ccel.org/ccel/aquinas/catena1.ii.xxv.html
Poslední komentáře