Jak antijudaismus formoval křesťanské zákonodárství prvního tisíciletí

O jakém antijudaismu je řeč

Pro vývoj křesťanského antijudaismu je třeba sledovat polemiky prvních církevních myslitelů. Ve 2. stol. n. l. se v církvi rozhojnil literární druh, zvaný Adversus Iudaeos, dlouhá pojednání, zaměřená na vyvracení názorů a praxe židovství. Někdy mají tyto traktáty formu dialogu mezi Židem a křesťanem; ten je ovšem pouhou fikcí, protože se zde dočteme nikoli o tom, co říkali sami Židé, ale co jim křesťané kladli do úst.

Křesťané také užívali seznamy textů, které dokazovaly správnost křesťanského čtení Písma. Nejstarší dochovaný soupis pochází od biskupa Cypriana z Kartága z r. 250. Má 24 nadpisů a každý článek detailně podává diskusi z křesťanského pohledu. Zde jsou některé příklady:

Židé upadli pod hněv boží, neboť opustili Pána a uctívali modly (1. článek); nevěřili prorokům a zabíjeli je (2. článek); bylo předpověděno, že nepoznají Pána, nepochopí jej, nepřijmou jej (3. článek); nechápou svatá Písma, která se jim stanou srozumitelnými teprve na konci časů, po příchodu Krista (4. článek); nepochopí nic z Písem, dokud nejprve neuvěří v Krista (5. článek); ztratí světlo Páně (7. článek); zrušena je obřízka těla a nahrazena příslibem obřízky ducha (8. článek); zákon, daný skrze Mojžíše, je zrušen (9. článek); starý křest pomine a nový začne (12. článek); byly předpovězeny dva národy, větší a menší, starý lid Židů a nový lid, který se bude skládat z nás (19. článek); církev, která byla neplodná, bude mít více dětí z pohanů, než měla předtím synagoga (20. článek); Židé ztratí chléb a kalich Kristův a všechnu jeho milost, zatímco my je přijmeme a jméno křesťanů bude požehnáno na zemi (22. článek); pohané, nikoli Židé, dosáhnou království nebeského (23. článek); Židé mohou obdržet odpuštění za své hříchy pouze tehdy, očistíli se křtem od krve zabitého Krista, přestoupí do církve a budou poslušni Kristova učení (24. článek).

Tyto seznamy nebyly určeny pouze k vyvrácení židovských názorů, ale také k tomu, aby o zbytečnosti židovství a neslučitelnosti s křesťanstvím přesvědčily křesťany z pohanů, kteří se cítili i Židy (právě s takovými polemizuje často apoštol Pavel). Ve druhém a třetím století najdeme ještě další body „žaloby", např. exil Izraele je důkazem zavržení Židů, zničení chrámu je činem božího soudu, zachovávání obřízky a šabatu nikdy nemělo být bráno doslova, uctívání zlatého býčka bylo příčinou jejich zavržení a vedlo k tomu, že dostali soubor rituálních přikázání za (boží) trest.

Ani exegetické diskuse ani textová kritika nedokázaly rozřešit spory obou stran. Křesťané se nakonec uchýlili k prostému tvrzení, že Židé jakožto zavržený boží lid jsou slepí ke smyslu jejich vlastního Písma. Pokusy o diskusi byly ty tam, začalo se s invektivami.

O radikální rozchod s judaismem se pokusil Markion a křesťanští gnostikové. Markion vyřadil z biblického kánonu hebrejské Písmo a s ním i otázku, zda je křesťanství legitimním dědicem starozákonních zaslíbení Izraeli. Také systematicky odstranil všechna místa v evangeliích a Pavlových dopisech, která zviditelňovala kontinuitu s Izraelem a odůvodnil svůj zásah tím, že tyto pasáže byly zkaženy vsuvkami, psanými judaizujícími křesťany.

Toto řešení bylo tvrdě zamítnuto. Vývoj tím byl postrčen dál - paradoxně ovšem ve směru antijudaistickém: Písmo je podřízeno Novému zákonu, neboť je to zákon Starý. Za zachování židovské bible zaplatila církev velkou cenu. Židovský Bůh byl zachráněn jen za cenu protižidovského mýtu. Nejvýrazněji to vyplývá z Tertullianova spisu Proti Markiónovi. Nejvíc jej rozpálila teologie dvou bohů. Starozákonního Boha obhájil tvrzením, že tvrdost Mojžíšových zákonů nebyla zapříčiněná tvrdým, zákonickým Bohem, nýbrž neposlušností lidu. Zákon měl kontrolovat tento vzpurný a odbojný nevěřící lid. Zrušení těchto zákonů neznamená uctívat nového Boha, ale nahradit tyto odpadlíky v poslušné víře. Bůh je antijudaista!

Základní články antijudaismu církevních Otců:

1. Židovské dějiny jako stezka dlážděná zločiny.

Mojžíšův zákon slouží jako uzda židovské zkaženosti, aby nepropadli ještě většímu modlářství. Eusebius: „Všechno, co jim Mojžíš zakázal, dělali předtím bez omezení". Zlaté tele je modelem židovské mánie po modlách. Katalog zločinů vrcholí tím, že Židé zabili božího Mesiáše. Většina Otců zdůrazňuje, že až do tohoto okamžiku měli naději na odpuštění, nyní jsou nezvratitelně zavrženi a nahradí je jiný lid boží, pohanská církev.

2. Dvojí lid ve Starém zákoně

Prorocká dialektika soudu a zaslíbení ve Starém zákoně je vztažena na dvojí lid, dva národy: Židy a budoucí církev. Všechny výroky proroků o božím hněvu a soudu jsou čteny schizofrenicky. Každý negativní soud či hrozba se bez ohledu na kontext týká prostě „Židů". Pozitivní stránka prorocké zvěsti, víra, pokání, budoucí zaslíbení, to vše se týká nikoli Židů, nýbrž budoucí církve. Ze židovské bible, která ve skutečnosti obsahuje židovskou sebekritiku, se tak stává záznam nelítostné obžaloby Židů, zatímco církev je představována jako zcela dokonalá a ztrácí tak prorockou tradici sebekritiky. Hrdinové Starého zákona jsou součástí rodokmenu církve, zatímco Židé jsou jenom ti, kteří proroky nepřijali. Jak tento dokument o židovské Zvrhlosti, ale mohli zachovávat a předávat si lidé, kteří nikdy proroky neslyšeli a nikdy jim nerozuměli?

3. Vyvolení pohanů

Snad přímo smyslem antijudaistické tradice je důkaz o vyvolenosti církve z pohanů, která je dědicem vyvolení zavržených Židů. Jedná se o vztah nahrazení - substituce. Ovšem pro patristickou tradici je charakteristické i to, že pohanskou církev vidí implicitně obsaženou již ve Starém zákoně. Pohanská církev byla vždy smyslem existence Izraele. Proroci předpověděli, že vyvolení Židů je dočasné a provizorní, a že Židé budou nakonec zavrženi. Existuje jen jedna smlouva, zaslíbená Abrahamovi, předpovězená proroky a naplněná v církvi z pohanů, která přijala Mesiáše.

Základní hermeneutickou metodou, která k takovému porozumění textů Písma vede, je všem textům, které pojednávají o Izraeli jako o „světle národům", rozumět jako o proroctví, týkající se pohanské církve. Není již jiné místo pro synagogu, nežli místo v oslovské lavici, které zviditelňuje darebáky a dokládá převahu (vyvolenost) silnějšího.

V období po „zestátnění" církve jako náboženství římské říše dostává tento argument nový, politický tón. Křesťanská říše začíná být ztotožňována s tisíciletým královstvím Kristovým na zemi. Všechny národy se shromáždí v tomto království, pouze Židé jsou v exilu mezi svými nepřátely. Všechny národy jsou vykoupeny, kromě Židů!

Chrysostom zvlášť pěstuje tento triumfalistický tón, který dělá rovnítko mezi církví a Kristovou vládou nad celým světem. V tom se odráží vysoce ideologické čtení církevních úspěchů. Výsledkem je směs mesiášského a říšského univerzalismu. Ale již před Nicejským koncilem můžeme najít „důkazy" o tom, že Bůh je na naší straně (neboť misie církve je úspěšná, Jeruzalém padl). Nutně dochází i zde k schizofrenickému čtení: perzekuce církve je svatým mučednictvím, zatímco perzekuce Židů je projevem božího hněvu.

4. Věčné zavržení Židů

Zavržení je nezvratitelné, konečné a věčné. Znamením zavržení je zrušení Tóry Bohem, oni jsou však tak zvrácení, že ji stále dodržují. Jejich kultické centrum je v troskách. Na židovská záda musí stále dopadat rány v odplatě za bití Krista. Pokud jde o pokračující naděje Židů v očekávání Mesiáše, to je marnost a zvrácenost. Podle většiny Otců Židé ve skutečnosti vědí, že Mesiáš přišel. Nechtějí se však kát za své zlé cesty. Mesiáš, kterého vyhlížejí, je tedy vlastně Antikrist. Židé, kteří zabili Krista, stojí na straně démonů, které přišel Kristus porazit.

5. Podřadnost a zbytečnost zákona

Židovské chápání zákona je tělesné, povrchní, vnější. Zákon je sám o sobě nedobrý, jeho účelem není zachránit, nýbrž pouze trestat. Je nejen morálně podřadný, ale též Bohem limitovaný v čase (od Mojžíše po Krista, protože v době před Mojžíšem byli všichni lidé více či méně ctnostní), místě (Palestina) a v užití (pouze pro Židy). Naproti tomu duchovní zákon Kristův je univerzální časově, prostorově i určením. Křesťané na rozdíl od Židů pochopili vnitřní smysl zákona, nezachovávají tedy vnější formu, a přece jsou jeho pravými posluchači.

6. Christologické naplnění Písem

Církev nenachází v hebrejské bibli pouze zaslíbení ježíšovského mesiáše, ale také každý detail jeho života, utrpení, smrti a vzkříšení; světlo kristovské zkušenosti tyto momenty zpětně zjevuje. Tato interpretační metoda popírá schopnost Židů porozumět svému vlastnímu Písmu. Pohybujeme se tak v hermeneutickém kruhu: protože nejsou ochotni přijmout boží zjevení v Kristu, nemohou ani nahlédnout vnitřní smysl jejich Písem, který je christologický. Kristus je inkarnací božího Slova, a jestliže jej Židé nepřijímají, prozrazují na sebe, že nikdy boží Slovo nepřijali.

2. Zákony, týkající se Židů

Stručný výběr z židovské politiky Říma před Konstantinem:

Caracalla (211-217) vydal Constitutio Antoniniane (212), Židé říše se stali římskými občany.

Alexandr Severus (222-235): Tak vstřícný k Židům, že synagoga v Římě dostala po něm jméno; sám měl přezdívku „archisynagogus".

Dioklecián (284-305) Zarputilý nepřítel křesťanů, manichejců a Samařanů, naopak byl přátelský k Židům (tak praví Talmud).

Spory církve a synagogy mohly být pouhou vzrušenou debatou, strkanicí, verbálním urážením, kdyby křesťanství a judaismus zůstaly minoritními náboženstvími v pohanském státě. Ve 4. stol. se však křesťanství stalo oficiálním náboženstvím římské říše. To, co bylo do té doby pouze teologií a biblickou hermeneutikou, stalo se nyní zákonem a sociální politikou. Ne však hned.

Edikt milánský (červen 313) vyjadřoval všeobecnou toleranci a soužití různých náboženství. Deklarovaným záměrem bylo zaručit et Christianis et omnibus svobodu vyznání každé osobě dle její volby. Dle definice božství se to týkalo jak monoteistických náboženství, tak i osvíceného pohanství (božství je Summa Divinitas či Divinitas in sede caelesti). Výslovně se tu prohlašuje, že tím nesmí být dotčeno ničí postavení ani náboženství.

Pokojná koexistence ale neměla dlouhého trvání. Konstantius II. 339 - zakázal sňatek mezi Židy a křesťany. (Sněm v Elvíře kolem r. 314 zakázal společenský styk křesťanů a Židů.) Židé nesměli vlastnit křesťanské otroky. Tady vůbec nešlo o odmítnutí otroctví jako instituce. Šlo o zastavení vlivu Židů na křesťany. Teologicky bylo totiž nepřijatelné, aby zavržený lid držel v poddanosti lid, který byl Kristem osvobozen. Vyplývalo z toho, že otrok mohl dosáhnout propuštění konverzí, což se velmi brzy začalo dít. Bez otroků ale nebylo možno hospodářsky konkurovat, resp. přežít. Židé začali ekonomicky ztrácet. Projevilo se to především v oblasti zemědělství. Zákon nasměroval Židy na cestu obchodu.

Zákony také výslovně zakazovaly křesťanům, aby sloužili o sabatu v synagogách. Další zákaz se týkal proselytismu. Konvertovat k judaismu nebo ke konverzi napomáhat se stalo zločinem, majetek takového člověka byl konfiskován, ztratil právo na závěť. Některé zákony určovaly trest smrti za proselytismus.

Za Juliána Odpadlíka (361-3) obnovení náboženské svobody; císař chtěl znovu postavit Chrám a vybudovat Jeruzalém. Motivací ovšem nebylo židomilství, ale truc proti křesťanství.

Po restauraci křesťanství řádně přituhlo. Církev reagovala na vzmach pohanství a privilegia pro židovství utažením šroubů.

Za vlády Theodosia I. (378-95) byla náboženství pohanů a heretiků postavena mimo zákon. Jejich chrámy a svatyně byly zničeny nebo zabaveny.

Židovství bylo jediné nekřesťanské vyznání, které zůstalo v křesťanském světě legální. Mělo jedinečné postavení tolerované a omezované menšiny. Vyplývalo to z někdejšího postavení judaismu v pohanském římském zákoně a také ze vztahu křesťanství a židovství v teologii. Ekonomicky zaujímali Židé ještě různorodá postavení.

V r. 393 zákon zakázal Židům polygamii. I když to sice na tehdejší praxi už nic neměnilo, přece to představovalo intervenci do soukromého života náboženské komunity. Císař se ale důrazně stavěl proti ničení synagog.

Nejznámější incident se odehrál v r. 388, kdy byla davem na podnět biskupa zničena synagoga v městě Kallinicum. Císař nařídil biskupovi, aby se postaral o opravení synagogy. Sv. Ambrož milánský za to císaře napomenul. Argumentoval i božím hněvem za stranění božím nepřátelům (viz Juliánův osud). Císař se zalekl hněvu církve a nařídil, aby alespoň vrátili ukradené věci s tím, že o znovupostavení synagogy se postará stát. Ani to nebylo pro Ambrože přijatelné. Trval na tom, že viníci nesmí být potrestáni. Využil pak jednou přítomnosti císaře v milánské katedrále, sestoupil k němu od oltáře a vyhlásil, že nebude pokračovat, dokud císař neposlechne. Císař se podvolil.

Sem také patří osm Chrysostomových kázání proti Židům, jejich synagogám, proti křesťanským přátelům židovství (v Antiochii [386-7]).

Teologie sice vyhlásila zavrženost Židů před Bohem, ale nepřála si jejich zmizení či zničení. Naopak, judaismus měl trvat až do konce času, ale jako vyprázdněné náboženství, které ztratilo status vyvolení a vnitřní duchovní sílu. Rozptýlený a zubožený Izrael se měl stát svědectvím o současném vyvolení a konečném triumfu církve. Augustin tento motiv teologicky zpracoval ve spise O obci boží. .Kdyby proti Němu nezhřešili. . . a neodpadli tím, že se klaněli modlám a nakonec zavraždili Krista, zůstali by v tom samém království, a pokud by nenabývali na velikosti, nabývali by na blaženosti. A pokud jde o jejich současné rozptýlení po všech zemích a národech, je to dílem prozřetelnosti pravého Boha proto, aby se vyjevilo, že až budou zničeny všechny modly, oltáře, chrámy falešných bohů, stalo se tak na základě proroctví židovských Písem. Vylučuje se tak možnost, že kdybychom to četli jen v našich knihách, mohla by se proroctví pokládat za náš výmysl."

Theodosius II. (408-50) vydal první úřední sbírku císařských nařízení, která shrnovala období od Konstantina až po rok 438. Tento Theodosiův zákoník byl přijat i Valentiniánem III. na Západě. Prudce se tak zhoršilo právní postavení Židů. Od té doby bude trendem stálé zhoršování. Práva, která Židé ztratili, již nikdy neměli získat zpět. Teprve v osvícenství se tento vývoj zvrátil.

O Židech se pojednává v kapitolách 8 a 9 knihy 16. „De Judaeis, Caelicolis, et Samaritanis". Theod. první zákon z roku 408 je namířen proti slavení svátku Purim, jelikož se mělo za to, že Židé při něm pálí obrazy a symboly kříže.

V roce 415 byl zrušen úřad židovského patriarchy jako veřejně uznávaného hodnostáře. Tím byla rozrušena komunikace Židů v diaspoře.

Roku 423 bylo zakázáno stavět nové synagogy či opravovat staré.

Roku 423 bylo židovství prohlášeno za tolerovaný kult za předpokladu, že nepohoršuje křesťanské náboženství.

V roce bylo 425 nařízeno zachovávat křesťanskou dobu půstu a křesťanské svátky.

Avšak r. 438 bylo vydáno významné nařízení, které označuje Židy za .nepřátele římských zákonů a svrchovaného majestátu". To drasticky ovlivnilo sociální postavení Židů. Byli vyloučeni z veřejné občanské a vojenské služby, nesměli vykonávat právní a soudní praxi, jejich právo svědčit u soudu bylo postupně omezováno. Princip teologický - Žid nemá právo stát, byť ve svěřené funkci, nad křesťanem (jako nadřízený, soudce, velitel. . .). Politicky a sociálně byli Židé degradováni a tlačeni ke dnu společnosti. Možnost ekonomické prosperity se rovněž snižovala.

V 5. stol. rovněž začali být Židé nuceni navštěvovat křesťanská kázání, zaměřená na jejich konverzi. Katechumenát, který byl původně kratší než u pohanů (Židé jako monoteisté na poloviční cestě ke křesťanství), se v této době prodlužuje, neboť Židé jsou démonštější a vůči křesťanské pravdě méně otevření.

Justinián I. (527-65) vydal Corpus Iuris Civilis a jeho novely; obsahovaly legislativní úpravu vztahů k Židům, která pozměňovala zákoník Theodosiův.

Novela 37 (535) zakazuje Židům a heretikům v nově dobytých oblastech severní Afriky praktikovat své náboženství. Synagogy a prostory heretiků měly být konfiskovány a po příslušném vysvěcení předány k užívání církve. Změna oproti dosavadnímu přístupu - Židé jako heretici. Tato novela nebyla uvedena do praxe, precedens to ale byl nebezpečný.

Novela 45 (537) zakazuje Židům, Samařanům a heretikům možnost vyvázat se ze služby v státních (obecních) orgánech jako dekurioni. Předtím nemuseli s ohledem na to, že slouží ve své vlastní komunitě. Výhody dekurionů (imunita před tělesným trestem a vyhnanstvím) jim ale nebyly přiznány. „Židé nesmí nikdy okoušet ovoce úřadu, pouze trpět jeho břímě." Křesťané, aby se službě vyhnuli, se stali kněžími či mnichy. Židovští rabíni osvobozeni nebyli.

Novela 131 (545) Synagogy, postavené na půdě, která pak připadne církvi, podléhají konfiskaci.

Novela 146 (553) Patrně v reakci na žádost Židů zakazuje trvat na tom, aby čtení z Pentateuchu se konalo pouze v hebrejštině ze svitků Tóry. Lze číst i latinsky, řecky či v jiném jazyce. Dále zakázáno užití deuterosis, tj. Mišny, jakožto exegeze. Justin tvrdil, že to není božsky inspirovaný text a může jenom zavádět. Rabínské výklady přece šíří bludy. Jakmile pomine toto rabínské oslepování, Židé uslyší přímo křesťanský smysl jejich Písma. Byzantský císař je tu rozhodčím nejen křesťanské praxe, ale i jediného povoleného náboženství na jeho území. Pokus regulovat, vnutit Židům křesťanskou interpretaci svatých textů a samého židovství.

Vedle těchto novel Justinián zakázal slavení Paschy, pokud by to připadalo na dobu před Velikonocemi.

Židé jsou stále římskými občany, ale za Justiniána ztrácí judaismus právní postavení. Nyní bylo vždy na císaři samém, zda se rozhodne přiznat židovství status legality. Svátostná dimenze křesťanství vedla k závěru, že Židé stojí vně tohoto řádu společnosti a ve skutečnosti tak patří k jakémusi paralelnímu, antisakramentálnímu řádu - k synagoze Satanově. To se projevuje i v označení, jaká nacházíme v zákonech: v Theodosiově zákoníku pro synagogu slangové označení bordelu, židovství obdařeno přívlastky „feralis secta" a „Synagoga Satanae".

Křesťanští císařové nebyli sekulárními vládci, ani jen nástroji církve, i když je občas církev postrkovala víc, než by si přáli. Spíše vystupují jako exponenti teologického pohledu na Židy. Křesťanský teologický koncept přesazený do veřejné sociální politiky - jako zrcadlo. I společensky mají být Židé stálým důkazem božího zavržení, svědectvím pro křesťanství a pro Židy samotné.

Západ - papež Řehoř Veliký formuloval židovskou politiku papežství. V kázáních si hořce stěžoval na zatvrzelost Židů, jejich kamenná srdce, dbal na přísné dodržování kanonických omezení. 28 z jeho dochovaných dopisů se zabývá židovskou otázkou. I když schvaloval první vizigótská opatření proti Židům, trval na lidském zacházení s nimi a na potvrzení jejich práv. Italští Židé se opakovaně domáhali u Řehoře ochrany. Byl proti boření synagog, zavrhoval násilné křty, ale podporoval materiální zvýhodňování nadějných konvertitů. „Jsou sice ve své víře neupřímní, ale jejich děti vyrostou už jako křesťané."

Vizigótské Španělsko za katolického Rekkareda: násilné konverze Židů ke křesťanství se staly integrální součástí politiky vizigótského státu. Všechna církevní protižidovská nařízení proměnili v zákon. Judaismus byl jako zákonné náboženství zrušen. Byly povoleny všechny metody k vyslídění Židů. Církev se od těchto extrémních postupů distancovala.

Diametrálně jiné zacházení v muslimských zemích. Rozpínáním Islámu nastala pro Židy zcela nová světová situace, neboť „celý svět" se stal monoteistickým; polyteismus i se svou relativní náboženskou tolerancí byl nahrazen monoteismem muslimským a křesťanským. Více než 90 % židovské populace se ocitlo v muslimy ovládaných zemích.

Svědectví o trvajících židovsko-křesťanských vztazích z pera arcibiskupa Agobarda z Lyonu (od 814): „Věci se dostaly tak daleko, že nevzdělaní křesťané tvrdí, že Židé káží lépe než křesťané. Někteří křesťané dokonce slaví šabat se Židy, a porušují tak svatý odpočinek nedělní. Rolníci se nechávají zavádět množstvím bludů, když pokládají Židy za jediný lid boží a tvrdí, že mají pravdivější víru a čisté náboženství zachovávají lépe než my."

Pro křesťanství nebyl antijudaismus pouze obranou proti útoku, nýbrž vnitřní potřebou sebepotvrzení. Antijudaismus se stal součástí křesťanské exegeze, křesťanské nauky vůbec. „Antijudaismus je funkcí křesťanského triumfalismu" (D. J. Hall). Pokud se chceme vyhnout tomu, abychom se vymezovali proti židovství, musíme se vyvarovat „sedmi horších duchů", kteří by si rádi v prázdném domě zařádili.