Liturgie viděná zvenčí

Vyšší sociálně pedagogická a teologická škol Jabok umožňuje svým studentům i vzdělání v oblasti teologie. Studují ji i zájemci bez církevní příslušnosti, a práce, kterou tito studující zpracovávali v předmětu Liturgika, se týkaly toho, jak se jim - jako vnějším pozorovatelům - jeví křesťanská liturgie. Mám před sebou čtyři takové práce z letošního roku (autorkami jsou S. Hausvaterová, V. Novosadová, I. Škodová a M. Vignerová). Nejde zde samozřejmě o pohledy zcela „laické" - všechny pisatelky absolvovaly poměrně podrobný výklad o smyslu a dějinách liturgie, takže v této oblasti možná předčí leckterého tradičního návštěvníka kostela. Jde však o pohledy „zvenčí" v tom smyslu, že zde píší lidé, kteří s církví a její bohoslužbou nejsou plně identifikováni, třebaže pro ni mají - větší či menší - pochopení, zajímají se o ni, dokonce svým způsobem v Boha věří a leckdy prošli obdobím, kdy ho hledali i v církvi.

Už proto, že jde o nadprůměrně poučené a vesměs sympatizující pozorovatelky, nemá smysl jejich názory zobecňovat a považovat je za věrný obraz názorů naší široké veřejnosti. Ty jsou totiž pravděpodobně mnohem mlhavější a cyničtější. Ale jako zrcadlo nastavené naší bohoslužebné praxi tyto práce použít lze. Proto stojí za to několik pasáží prací studentek Jaboku ocitovat. Seskupeny jsou tematicky tak, aby vynikly hlavní okruhy problémů a pocitů, které si tyto nečlenky církve s kostelem a bohoslužbou spojují. Za každým citátem jsou uvedeny iniciály autorky.

Co od návštěv kostela může „cizinec" očekávat? Na prvním místě zřejmě příjemnou, uklidňující a rozjímavou atmosféru. Člověk nemusí rozumět všemu, co se zde odehrává, ani s tím nemusí souhlasit, ale skutečný hluboký zážitek se přesto za jistých okolností dostaví. Je možné, že není „náboženský" v užším smyslu slova, ale přesto pozitivně působí na duchovní rovině.

Bohoslužeb jsem se zúčastnila několikrát. Bylo to v době, kdy jsem hledala boha a kostel se mi jevil jako přístav a ztělesnění církve. Šla jsem tam s docela naivní představou, že budu odcházet a „věřit". Musím sama sobě přiznat, že jsem sice slova vnímala polovičatě, ale celkový dojem byl pro mě úžasný. Atmosféra mě natolik zaujala, že jsem se rozhodla návštěvu bohoslužby zopakovat. Později jsem však začínala vedle atmosféry vnímat i slova. (MV)

Nejraději chodím na mše svaté během adventu a o Velikonocích. Těším se na sváteční atmosféru, která je v celém kostele i v lidech, a cítím, že jsme si všichni tak nějak bližší. Odcházím potom s pocitem radosti, lásky a pohody. (. . .) I když jsem nevěřící, bohoslužba je pro mě jakýmsi znamením a začátkem nového života. Vždycky si tam uvědomím svoje chyby a snažím se urovnat myšlenky. Je to pro mě taková vnitřní „zpověď" a cítím se poté uvolněná, plná energie a životního optimismu. (IŠ)

Několikrát se objevila zmínka o hudbě jako podstatné složce liturgického „gesamtkunstwerku". Ať už je to klasická hudba katolické liturgie nebo křesťanský bigbít na charismatickém shromáždění, hraje podstatnou roli při oslovení muzikálně vnímavých přítomných. - Samozřejmě je podstatné, že tato hudba se provozuje v jistém kontextu: jinak by pisatelky zřejmě mívaly podobné pocity vytržení také při poslechu walkmana.

Přemýšlela jsem, co mě vždycky oslovilo, co mě zaujalo, a vím, co to je. Hudba. (MV)

Při vystoupení další hudební kapely jsem se opět dostala někam mimo prostor a čas. Začala jsem přemýšlet o svém životě a v duchu jsem mluvila s Bohem. Mé pocity byly velmi silné, cítila jsem mrazení po celém těle a chtělo se mi křičet radostí. Najednou jsem si uvědomila, že pláču. Slzy mi tekly po tvářích a já jsem nevěděla proč. Snažila jsem si je rychle setřít, ale další a další slzy mi stékaly po tvářích. A tak jsem Chvály probrečela. Nevěděla jsem, zda jsou to slzy radosti nebo smutku, ale myslím, že ostatní přítomní měli podobné pocity. (. . .) Je možné, že jsem se na bohoslužbě Křesťanského společenství setkala s Bohem, nebo to byl jen silný požitek z hudby? (. . .) Napadlo mě, jestli to není způsob, jak skrze hudbu dostat věřící do krásných pocitů a zmanipulovat je. (SH)

Chrámová atmosféra může vyzařovat i po skončení bohoslužeb. dvě pisatelky referují o svých rozjímavých pobytech v kostele mimo dobu bohoslužeb. Chrám se stává jakousi oázou uprostřed všedního života, kde lze spočinout, „přeladit se" na jinou vlnu a rozjímat o sobě.

Večer po mši jsem dokázala hodiny sedět v kostele a bavit se s Bohem, a strašně jsem si myslela, jak mě poslouchá. (. . .) Kostel pro mě znamenal klid, Boha a dům splněných přání. (VN) Do kostela chodím celkem často, protože mě zdejší interiér a atmosféra dovedou příjemně uvolnit a mohu si zde v klidu přemýšlet o svých životních krocích, rozhodnutích, chybách i problémech. Bohoslužeb se účastním pouze zřídka. (IŠ)

Sousedé v kostelních lavicích jsou vnímáni většinou s pocitem odcizení, nepochopení a snad i trochu (mravní či intelektuální) nadřazenosti. Jindy mohou naopak mezilidské vztahy do církevního prostředí přitahovat, jak naznačuje pisatelka, kterou v jejích šestnácti letech pro kontakt s farností motivovala účast chlapeckých vrstevníků.

Při liturgii mi chybí sociální kontakt, pocit, že tam sedíme se stejnými nebo aspoň podobnými pocity. Sedím vedle lidí, kteří mi připadají strašně cizí a vzdálení. (MV)

Jako šestnáctiletou (. . .) mě to do společenství lákalo stále víc a víc, ale rozhodně ne kvůli Bohu, ale kvůli klukům, kterých tam chodilo dost. Náhle nastal obrat, a já zjistila, že prvotní je pro mě Bůh. (VN)

Celkové vnímání bohoslužby je - přes již zmíněnou příjemnou atmosféru některých liturgických slavností - spojeno s nudou a „pěknou otravou". Jakoby ono posvátné divadlo (jak liturgii charakterizoval Guardini) už nebylo schopno zprostředkovat svoji nadzemskou dramatičnost ani zasvěceným účastníkům, takže nedochází ani k emočnímu přenosu k účastníkům nezasvěceným.

Můj názor na mši, že je to pěkná otrava, přetrvával i nadále. Nedokázala jsem pochopit, jak někdo může mši prožívat a mluvit s Bohem a cítit jeho přítomnost. Nechápala jsem, jak někdo může pronést svoji soukromou modlitbu přede všemi. (VN)

Celé to na mě působí dosti jednotvárně a ne příliš poutavě. Přijde mi, že řada věřících modlitby stejně jenom automaticky odříkává, aniž by je prožívala. (IŠ)

Někdy mě zaráží formálnost a neprostupná „bariéra" mezi předsedajícím a zúčastněným lidem. Chybí mi zde větší verbální kontakt mezi oběma stranami. Někdy mám takový pocit, že všechno během bohoslužby je tak hrané, naplánované a neosobní. (IŠ)

Podstatnou složkou liturgie je osobnost předsedajícího. I „cizinec" dokáže ohodnotit kvality charismatického a oslovujícího duchovního (i když v popisu bohoslužby Křesťanského společenství zazněla i obava z manipulace). Na druhou stranu se ve dvou ze čtyř prací objevila zkušenost ztráty víry, na níž se podílel právě liturg: v jednom případě necitlivý zpovědník, ve druhém případě kazatel, který hlásání evangelia zaměnil za paušální kritiku mladé generace.

Velice záleží na knězi, který liturgii přednáší. Mluvím o charismatu, umění „oslovit", schopnosti vyjadřování. . . (MV)

 Jinak oceňuji předsedající, kteří dovedou během obřadu improvizovat. Není to potom každý den tak stereotypní. (IŠ)

 Často jsem byla účastna liturgie, kdy kněz nejenže nemluvil o textu, který byl přečten, ale úplně změnil téma. (MV) Všimla jsem si také, jak hodně záleží na předsedajícím. Já sama nemám zrovna dobrou zkušenost. Je to sice paradox, ale kdysi mě jeden kněz v našem kostele doslova odradil od celé víry. O nedělních kázáních si jenom stěžoval na „mladé", na jejich nechuť chodit do kostela, na nesprávné pokřižování se, sepnutí rukou během bohoslužby atd. (IŠ)

A jednoho dne přišel zlom v celém mém chápání Boha. Chtěla jsem jít ke svatému přijímání a nemohla jsem, protože jsem nikdy nebyla u zpovědi. Náš farář mě připravoval k mé první zpovědi asi týden, a pak mě vyzpovídal a já se cítila ještě hůř než předtím. Dodnes nechápu důvod zpovědi a rozhodně s ní nesouhlasím. Za svůj život jsem absolvovala pouze dvě zpovědi, ta druhá mě přesvědčila, že s církví nechci mít už nic společného. Když mi zpovědník hned na začátku řekl, že jestli se neobrátím, skončím v pekle, přešlo mě veškeré nadšení chodit do kostela. (VN)

(Mimochodem, současné velké obtíže konvertitů i ostatních věřících s katolickou zpovědí jsou známým faktem. Iroskotská klášterní forma ušní zpovědi, jaká se víceméně dodnes praktikuje, zřejmě od zpovědníka i penitenta vyžaduje víc, než kolik mnozí dnešní katolíci zvládnou. Ne že by snad byli horší a méně zbožní než jejich předchůdci; ale současná kultura prostě vyžaduje více, než přeříkat pár předem připravených položek zpovědního zrcadla. Obnova zpovědní teorie a liturgie je důležitým úkolem.)

Shrnutí: Také pro mnoho lidí mimo křesťanské prostředí má kostel a liturgie svoji důležitost. Je pro ně místem kontaktu: s vlastním životem ve chvíli rozjímání nad sebou samým, s neurčitým transcendentnem zprostředkovaným hudbou a atmosférou místa, se skutečným křesťanským Bohem, s církví. Tento kontakt může být přínosný a plodný, může však skončit i duchovní katastrofou. Aby tomu tak nebylo, je v první řadě odpovědností liturga. Ano, bohoslužba je v první řadě určena lidem již věřícím, je „soukromou" hostinou bratří a sester. Použiji-li Ježíšova podobenství, je však též hostinou náhodných kolemjdoucích, kteří byli hostitelem sehnáni, kde se dalo, když se přizvaní hosté nedostavili. Slovy jedné ze studentek (IŠ): myslím si, že by se bohoslužba mohla více zpřístupnit i těm, kteří teprve „hledají". Poněvadž podle víry křesťanů také sám Hostitel hledá je.