Jednota v mnohosti

Jistě jste si všimli, že dnešní čtení (1 K 1, 10-13) mluví o křesťanské obci, kde nebylo všechno tak docela v pořádku. Oč tehdy v Korintě šlo? Co vlastně mladou obec křesťanů rozdělovalo na skupinky navzájem se trumfující a nemilosrdně číhající na chybu druhých stran?

Když se apoštolové a jejich učedníci - ale i nikým nepověření nadšenci - rozcházeli kázat evangelium, neměli žádný strategický plán, žádné předem rozdělené sféry misijních zájmů. Kam se který dostal, tam se dostal. A tak v Korintě, přístavním velkoměstě, se postupně vystřídalo misionářů více.

Také je třeba uvážit, kdo vlastně byli tito Ježíšovi učedníci: Ježíš je přece nijak pečlivě nevybíral, mnohé z nich jistě ani osobně nikdy neviděl. Pokud je známe, byli to lidé venkovští i městští, rybáři zvyklí dřít na vlastním i poroučet najatým, celník živící se kolaborací s okupantskou mocí, partyzánští bojovníci, lidé vzdělaní i docela negramotní. Ježíš je přitáhl kouzlem své osobnosti a oni se rozhodli do věci vložit; samozřejmě s celou svou minulostí, se svým rozhledem, s životními ambicemi někdy i prapodivnými. Žili s Ježíšem pár let, někteří ani to ne. Viděli jeho samorostlé způsoby, slyšeli jej modlit se, hrozit, odpouštět, viděli jej pomáhat, divili se jeho moudrosti a jindy jeho bezradnosti. Všichni viděli v podstatě totéž, ale každý to uvnitř v srdci prožíval všechno podle svých dispozic, podle charakteru, podle svého vlastního životního stylu. A takto vybavené je Kristus poslal kázat evangelium.

Nedal jim žádnou sevřenou nauku, žádný teologický či filosofický systém. Nenapsal pro ně jedinou knibu, jediný řádek. Měli prostě svědčit, co zakusili. To nebylo zrovna jednoduché, vždyť sami Ježíšovi často nerozuměli, nechápali ani řeč ani činy. Ježíš je konečně sám upozorňoval, že mnohé pochopí až dodatečně, až po jeho smrti, až v osobním zápase o víru a její pravdivější vyjádření. A tak se jejich jednotlivá kázání v lecčems jistě shodovala - co viděli a slyšeli a zakusili; ale také se od počátku v lecčems i lišila. Ježíš se toho nebál: Vždyť jim slíbil, že bude s nimi až do konce světa a dal jim k tomu i svého Ducha. A Ježíš vždycky všechny sliby dodržel, třebaže neměl tehdy posvátné oficium ani svatou inkvizici.

Rozdíly byly v kazatelích, byly ale také v jejich posluchačích. A tak se jedněm líbilo více kázání Petrovo, jiným Apollovo, dalším Pavlovo či Timoteovo.

Pavel sám si ovšem byl správností a přesností svého podání naprosto jist. Přesto prosí obec, kterou i on s velkým úsilím dříve učil a kde měl své zasloužené jméno: Neříkejte o sobě, že jste Pavlovi. Vždyť jste Kristovi! Nezískával jsem vás pro sebe, ale pro Pána! Nebylo to tím, že by mu na směrování obce nezáleželo; máme dost zřetelné důkazy o opaku. Jenže Pavel si doopravdy cenil jednoty společenství, která byla v sázce. Pro její záchranu raději přechází mlčením rozdíly a zdůrazňuje společné - Pána.

Už devatenáct století čtou křesťané o tom, co se v Korintě událo. A přesto více než polovinu z těchto téměř dvaceti století už trvá roztržka mezi křesťany východními a západními a zhruba pět století trvá další roztržka mezi samotnými zápaďany; od té doby se západní křesťané drobí do dalších a dalších společenství a konfesí.

Všichni čtou i lis Korintským, toto boží slovo, ale jeden jen z bible Jeronýmovy, druhý z Luterovy, další z Jakubovy či z Kralické. Ve víře se liší často jen formálně, nicméně ztráta vzájemné lásky ve jménu litery, ztráta jakékoli možnosti navzájem se obohacovat hlubším pochopením společného dědictví kázání Petrova, Apollova, Pavlova a dalších je hotovou věcí: Už se navzájem ani neposlouchají, tím méně jsou schopni jeden druhého chápat.

A tak jsme všichni po krk ve skandální situaci: Ve jménu „čistoty víry", kterou chápe každý trochu jinak, propadl Ježíšův životní postoj i jeho výslovný odkaz. Co se Pavlovi tehdy v Korintě podařilo zažehnat, rozvinulo se v úplnou tragedii ve světovém měřítku; nejenže rány se nezacelují, ale nové a nové se bližním zasazují - prý ve jménu pravdy a jen pravdy.

Jako kdybychom nebyli všichni pokřtěni v témž Kristu, ale jeden v papeži, druhý v Lutherovi, třetí v Husovi, zdegenerovala naše společná víra v navzájem různé křesťanské ideologie. Ze společného života, v kterém chtěl Kristus mezi námi zůstávat, stalo se bojiště idejí. V těchto zarputilých bojích už ovšem nemá náš Pán Ježíš Kristus rozhodující slovo: mají ho bystří teologové a přesní filosofové. Jejich zaujetí „čistou pravdou" je takové, že její preparáty dle svého vlastního podání neváhají hájit po celý středověk válkami, hořícími hranicemi, existenčním znemožněním odpůrce, prostě čímkoli. . .

Nemyslete si, přátelé, že toto všechno jsme jen a jen zdědili, že vy ani já za nic nemůžeme, to že kdysi nějací pyšní preláti. . . Jsme -li my dnes nevinní, proč vlastně rozkol ještě existuje? Ať tedy hodí po nich kamenem ten z nás, který je sám bez hříchu, ten, kdo má pro svého souseda vždycky dostatek pochopení, trpělivosti i odpuštění. Což nepředchází každé trvalé roztržce oficiální nepřátelství uvnitř obce, ztráta vzájemné láskyplné vazby mezi těmi, kdo přijímají Krista u společného stolu? Přemýšlejte o tom; možná že i vy se ve svém všedním životě rádi tváříte jako největší znalci, majitelé pravdy, ve všem zásadoví a neoblomní. . .

Jestliže se naše církev na posledním sněmu rozhodla veřejně uznat svou vinu v tomto směru, jestliže opravdovost pokání chce doložit skromnou službou všem, nejen svým vlastním, pak se stalo něco velikého, ale zdaleka ne všechno, co jsme povinni. Protože ne všichni pochopili, že to tehdy nebylo žádné zbytečné nadbíhání, žádné unáhlené či taktizující gesto, ale snad poslední příležitost zastavit hrozivou ideologizaci katolické víry a zároveň jediná možnost společenství spoluzodpovědného za celá staletí náboženských válek, inkvisičních hranic a pogromů. Začala-li církev podle přání papeže Jana se sebepoznáním poctivě, musela na tuto svou povinnost dřív nebo později narazit a vyslovit se nahlas.

Pro církev je takové pokání životně důležité, má-li zůstat církví Kristovou, svátostí světa. Jak se jí podaří, záleží i na tom, jak se její jednotlivé obce, my sami dovedeme zbavit zděděného odporu k jinověrcům. Kristus od nás očekává nejen snášenlivost, ale laskavé pochopení různosti toho druhého, dokonce i ochotu skromně se u něho poučit, umí-li v tom či onom ohledu následovat Ježíše důsledněji nebo věrněji než my sami. Rozdíly ve vyznáních víry je věc jedna a soužití vpravdě lidské, společné úsilí všech v Krista doufajících je věc druhá. Před naším společným Pánem odpovídá každý z nás především za to druhé, za život ve vzájemné lásce, protože jen tehdy bude žít Pán uprostřed nás tak, jak si to přál.

A protože jde o tak důležitou věc, velice vás prosím: Toto poctivé rozhodnutí musí přerůstat v skutky. A nesmí ani po čase zdegenerovat v nějakou čistě vnější praktiku. A snažte se, pokud na vás je, aby pokání naší církve neznehodnocoval formalismem nebo taktickými manévry ani kdokoli jiný, ať má v církvi postavení sebevyšší. Musíme přesvědčit křesťany vně i uvnitř své církve, že chceme být jiní, než nás znali po staletí. Právem nás budou posuzovat podle ovoce, podle každodenního životního stylu, jak vycházíme se svými sousedy a spolupracovníky, do jaké míry se otevíráme jejich dobré vůli, výsledkům jejich snažení, nakolik stojíme o odpuštění druhých a sami odpouštíme.

Nelze vyloučit, že přes naprosto upřímnou snahu narazíte někdy u svých bratří jiné víry na nepochopení či nedůvěru. Ani pak nikomu nevyčítejte. Svatý Pavel tehdy v Korintě neváhal ustoupit, protože Kristovo dílo mu bylo dražší než jeho vlastní. Ustoupil. Není pochyb, že právě tím vyhověl Ježíšovu přání, jeho závěti, slovům na rozloučenou: Aby všichni jeho přátelé byli jedno, aby přes všechny různosti názorů zůstali přáteli i navzájem.