Jste zde

Z temna doby komunistické I.

1. Kněží na Židlochovicku mají stejný cíl: socialismus!

„Už zrána se stmívalo. . ." Jan Zahradníček

Dochované archivní materiály krajských národních výborů umožňují nahlédnout do zákulisí vztahu mezi církví a státem v 50. letech, a to na tzv. nižší úrovni, tj. na úrovni vztahů mezi jednotlivými církevními představiteli - faráři, farnostmi, děkanáty, ev. i biskupstvími na straně jedné - a krajským výborem a dalšími státními úředníky na straně druhé. Mezi zajímavá období, pro církve zvláště obtížná, patří bezesporu rok 1950, a to od jeho počátku, který se nesl ve znamení tzv. slibu věrnosti republice, k němuž byli nuceni všichni duchovní všech konfesí bez výjimky, a též ve znamení doprovodných akcí, které byly organizovány většinou okresními národními výbory a měly za cíl přesvědčovací kampaň, jež by a) přinutila duchovní k vyjádření loajality státu, b) k vyjádření souhlasu se společenským, tj. socialistickým zřízením. V brněnském kraji se na počátku roku (tj. v lednu a v únoru) tyto kampaně odehrály např. v Hustopečích, Mikulově, Moravském Krumlově, Rosicích nebo Židlochovicích. Dochované materiály[1] svědčí o tom, že přes velkou snahu se v některých okresech rozhovory s duchovními nekonaly, někdy s dochovanou lakonickou poznámkou, „že by se duchovní nezúčastnili". Připomeňme si jednu z těchto akcí citačním výběrem ze zprávy pramenů KNV v Brně, která se týká uskutečněné besedy s duchovními na Židlochovicku[2], kterou zpracoval Josef Svoboda, pracovník Okresního národního výboru v Židlochovicích:

„Besedu zahájil církevní referent ONV soudruh Beránek za účasti zástupců závodů, masových organizací a kněží všech církví na okrese. . . Podnět k rozhovorům dal okresní osvětový inpektor soudruh Sekený, který ve svém projevu nanesl několik živých projevů a otázek. Na adresu přítomných duchovních mimo jiné řekl: „Vy, duchovní pánové, máte přetěžký úkol: máte vštěpovat lidem lásku k Bohu a lásku k bližnímu. My pracující lid, vám chceme pomoci plnit druhou část vašeho úkolu. . ." Poukázal na krásný příklad přítomného faráře z Vranovic, který z kazatelny vyzval věřící, aby se účastnili nedělní brigády pro zvelebení obce. Po jeho výzvě se dostavilo 226 občanů a 23 potahů a udělalo se ve prospěch obce práce za 42.000 Kčs. . . Dále porovnal s. Sekený dřívější a dnešní životní úroveň pracujících, a to na skutečných příkladech. Tak dělník, který měl 3 děti a nemocnou ženu, vydělal měsíčně 340 Kčs. Aby neochudil rodinu o 12 Kčs, dojížděl tento dělník denně do práce z Vranovic do Brna na kole. . .

Po tomto projevu byla družná debata, v níž se osvětlovaly otázky nového provádění sňatků, otázka vyučování náboženství na školách, platů kněží, církevních pozemků aj. Živější debatu roznítil soudruh Sekený, který položil kněžím přímou otázku, jak se dívají na JZD. . . Katolický farář z Přínostic poukázal na to, že před dvaceti lety by JZD byla rychleji vytvořena než dnes. Sedlák má dnes nedůvěru a obává se, že jeho děti budou připraveny o půdu, kterou zhospodařil: Se stanoviska dělnické třídy tuto věc osvětlil zástupce zaměstnanců židlochovického cukrovaru s. Svoboda, takže s několika předchozími výhradami byl postup vůči vesnickým boháčům uznán všemi přítomnými za správný. Katolický farář z Židlochovic uvedl: „My nejsme proti socialismu. My chceme udělat lepšího člověka, se kterým vy pak snáze uskutečníte své plány. Dejte nám klid k naší práci a my pomůžeme vytvářet člověka, který uskuteční socialismus."[3] Katolický farář z Vranovic odpověděl okresnímu osvětovému inspektoru i zástupcům dělníků: „To, co vy zde říkáte, je programem také naším, programem křesťanským. Ale sobectví lidí je překážkou na cestě k dosažení tohoto cíle. U nás není rodin bídných. Žije se velice dobře. Já jsem to říkal včera v kostele: ve školách se povaluje chléb namazaný sádlem. Lidé nešetrně zacházejí s tím, čeho mají nadbytek. A tak mohu opravdu potvrdil: všechno, co jste tu řekli, to my také chceme a my to také děláme. Ale z vaší strany čekáme trochu lásky a pochopení. . ."

Pak se pokračovalo v družné besedě, naplněné přátelstvím a vzájemným pochopením. Když z debaty vyplynulo, že všem jde o tutéž věc: o uskutečnění socialismu, prolomila se počáteční nedůvěra, hovory byly družnější a veselejší, staří páni faráři vyprávěli veselé příběhy ze svých mladých let a sálem se šířilo veselí a smích."

Touto obsáhlejší citací se můžeme, byť nedostatečně, přenést do „jiné doby", do její atmosféry, kterou snad nejvýstižněji předjal Jan Zahradníček, když ve své básni La Saletta napsal prorockou větu „Už zrána se stmívalo". Na základě jedné zapsané besedy není samozřejmě možné tvořit dalekosáhlé závěry. Je ale možné si uvědomit následující fakta: K důkladnému otevření minulosti a vyrovnání se s ní patří sestup na úroveň jednotlivých osudů, činů (a gest). . . Znamená to navíc sestoupit do oblastí, do kterých se nám dvakrát nechce. K našemu vidění patří přece touha po jednostranném hodnocení událostí: v tomto konkrétním případě to většinou znamená, že v padesátých letech chceme vidět na jedné straně tmu (a o tom, že tam také byla, se nedá v žádném případě pochybovat!) a na druhé straně - té naší, křesťanské - jen samé světlo. To, že bychom se museli přihlásit přinejmenším k takových věcem, jako jsou strach, naivita, ztráta solidarity s bližními, v některých případech zcela ztráta soudnosti, nám činí povětšinou značné potíže. Na první pohled působí tento zápis soudruha Svobody jako veselý „zážitek z natáčení filmu Miloše Formana", nebýt toho, že už se v této době zavíralo, mučilo a vraždilo. Smyslem otištění citátu je tedy otázka pro přítomnost: Jak jednají křesťané ve chvílích zkoušek?

(J. Svoboda ke své zprávě ještě přidal výstižnou fotografii: kolem velkého stolu je v družné zábavě skupina asi dvaceti lidí, pracovníků úřadu a duchovních. Před sebou mají sklenky vína, v popředí fotografie jsou dva státní prapory, československý a sovětský, a nechybí v té době již všudypřítomný portrét Klementa Gottwalda.)

2. Slib duchovenské věrnosti Československé republice

Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věren Československé republice a jejímu lidově demokratickému zřízení, a že nepodniknu nic, co by bylo proti jejím zájmům, bezpečnosti a celistvosti. Budu jako občan lidově demokratického státu plnit svědomitě povinnosti, jež vyplývají z mého postavení a vynasnažím se podle svých sil podporovat budovatelské úsilí směřující k blahu lidu.

V lednu 1950 skládali duchovní všech církví slib věrnosti republice a jejímu zřízení do rukou předsedů okresních a krajských národních výborů. Tento slib předepsal zákon O hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, který byl přijat Národním shromážděním 14. října 1949. Biskupové a jejich sekretáři skládali slib přímo do rukou předsedy vlády. Slibu prostých duchovních předcházelo vyplácení mzdy, jakési kriterion přijetí tohoto nového zákona prostými kněžími (1. listopadu 1949). Aktu samotnému se samozřejmě věnoval tehdejší tisk, který se pokoušel celou záležitost vylíčit v těch nejrůžovějších barvách. Popisy slibu v tisku měly např. tuto podobu:

„Od středy ráno přicházeli do slavnostně vyzdobených pracoven předsedů okresních národních výborů duchovní všech církví, aby složili do rukou představitelů lidové vlády slib. . . Přicházeli jednotlivě a setrvávali s předsedy v srdečných rozhovorech, které trvaly často déle než hodinu. Zdůrazňovali především, že podepsání slibu chápou jako svou samozřejmou povinnost a že je to pro ně akt velmi důležitý a vážný. Tato prohlášení doplňovali často výrazy uznání a obdivu k budovatelskému úsilí naší vlády a lidu. . . V okrese Moravská Třebová byl prvním knězem, který podepsal předepsaný slib, farář Kužela z Kunčiny, který již na sebe upozornil tím, že první v obci manifestačně podepsal dodávkovou smlouvu při rozpisu osevních plánů. Starší kněz Svoboda z Olší u Tišnova prohlásil, že v podpoře výstavby republiky vidí cenný příspěvek k míru a zavzpomínal na doby, kdy v Litomyšli studoval s nynějším ministrem prof. dr. Zd. Nejedlým. . . Velmi pěkným příkladem toho, jak se stavěli kněží k podpisování slibů, je případ hlášený z Moravského Krumlova: 77 letý kněz, který se k slibu dostavil pěšky z obce vzdálené 8 km, odmítal auto předsedy ONV, prohlašuje: „Slib věrnosti republice stojí za to, abych šel pěšky."[4]

Téměř ve všech novinách brněnského kraje se objevovaly po dobu dvou týdnů stále stejné případy: farář Kužela z Kunčiny, farář Svoboda z Olší a farář Ketner z Opatova, příklad „kajícníka", který projevil při skládání slibu lítost nad tím, že četl pastýřský list biskupů (V hodině těžké zkoušky), a že .dnes poznal cestu lidu. . ."

V Praze skládali duchovní druhého hodnostního stupně slib věrnosti do rukou primátora hl. města dra. Vacka. Jako první se dostavil v pátek 20. ledna 1950 P. Jan Mára, ředitel české katolické Charity. Atmosféru akce vystihuje Lidová obroda tímto způsobem:

„Krajský církevní tajemník dr. Richter přečetl formuli slibu, na níž odpověděl P. Mára pevným a radostným: „Slibuji." Tiskna ruku primátoru dru Vackovi pravil P. Mára: „Jsem velmi šťasten, že mohu do vašich rukou, do rukou prvního představitele pracujícího lidu, složit slib věrnosti republice a jejímu lidu. Z lidu jsem vyšel, s lidem chci jít a chci svou kněžskou působností přispívat k budování našeho socialistického státu."[5]

Rychlý průběh měl akt slibu věrnosti ve všech okresech plzeňského kraje. Mnozí římskokatoličtí, českoslovenští i řeckokatoličtí kněží podpisovali a v rozhovorech slibovali, že vyzvou zemědělce z kazatelen, aby správně odevzdávali dodávky. . . Zůstává nepopiratelnou skutečností, na kterou se odvolával veškerý tisk a komunistická propaganda, že např. v krajích České Budějovice, Karlovy Vary, Ústí nad Labem aj. složili slib všichni duchovní. V kraji Plzeň, Jihlava, Olomouc a Ostrava ze všech pozvaných duchovních odmítl složit slib vždy pouze jeden kněz.[6]

V Brně se skládal slib ve dnech 18.-23. ledna 1950, duchovní I. stupně do rukou předsedy ONV, duchovní II. stupně do rukou místopředsedy KNV. Ze 490 duchovních brněnského kraje jej složilo 469 lidí. Z nich bylo 20 duchovních českobratrských, 16 československých a všichni duchovní a kazatelé menších církví a náboženských společností ; 2 pravoslavní, 3 adventisté, 2 kazatelé Bratrské jednoty baptistů a 2 Jednoty českobratrské. Z římskokatolických kněží se k podpisu slibu dostavilo 421 (Lidové noviny z 27. ledna 1950 uváděly „pro jistotu" vyšší počet o padesát!): tři z nich měli výhrady, činící slib neplatným, 17 kněží nepodepsalo slib pro nemoc nebo nepřítomnost a byli voláni dodatečně. Pouze jeden duchovní nepřišel ke skládání slibu bez udání důvodu.

U skládání slibu se mimo jiné projevila schopnost komunistických úřadů využít tuto akci též k propagaci pravoslavné církve a jejich představitelů, což dokládá i následující pasáž:

„V sobotu skládal do rukou místopředsedy KNV inž. J. Životského slib pravoslavný farář a okružní protopresbyter K. Rosák. Farář K. Rosák mimo jiné řekl: „Pravoslavná církev u nás vyrostla převážně z práce drobných lidí. Její kněží vyšli z chaloupek a rodin drobných lidí a dělníků, prošli tvrdou školou života a dovedou si vážit kusu chleba. . . Proto také s lidem srostli, netoužili a netouží po hromadění majetku, ale přáli si alespoň slušnou životní úroveň. . . Z tohoto nábožensko-mravního základu vyrostlo i vlastenectví v naší církvi. . . Pravoslavná církev je dnes autonomním exarchátem moskevské patriarchie a svým rozhodnutím přijmouti moskevskou jurisdikci ukázala cestu celému národu, kde je jeho bezpečná budoucnost. Zkušenosti nám potvrzují, že jediná opora našeho národa je v sovětském lidu, s nímž nás pojí jedno pouto, pouto slovanské a úsilí o lepší společenský řád. . . Za kraj Brněnský a Jihlavský, v nichž konám svůj úřad okružního protopresbytera, i jako člen eparchální rady nové moravské eparchie olomouckobrněnské, děkuji jménem pravoslavných kněží presidentu republiky, naší vládě a zejména panu ministru Alexeji Čepičkovi, který s opravdovým pochopením a pozorností jednal se všemi zástupci církví o hmotné zabezpečení duchovních, aby se mohli věnovat klidné práci v církvi a vychovávali naší vlasti nové lidi pro šťastnou a pokojnou budoucnost."[7]

Škoda jen, že nepodepsaný redaktor tehdejší Rovnosti nedodal „Amen. . ."



[1] Spisy KNV, dochované v Moravském zemském archiv v Brně.

[2] MZA, B 124, č. 1220/I-II.

[3] kurzíva  JH

[4] Lidové noviny, 22. ledna 1950.

[5] Lidová obroda, 22. ledna 1950.

[6] Srov. Nová politika, 27. ledna 1950.

[7] Rovnost, 25. ledna 1950.