1. Kněží na Židlochovicku mají stejný cíl: socialismus!
„Už zrána se stmívalo. . ."
Jan Zahradníček
Dochované archivní materiály krajských národních výborů
umožňují nahlédnout do zákulisí vztahu mezi církví a státem v 50. letech, a to
na tzv. nižší úrovni, tj. na úrovni vztahů mezi jednotlivými církevními
představiteli - faráři, farnostmi, děkanáty, ev. i biskupstvími na straně jedné
- a krajským výborem a dalšími státními úředníky na straně druhé. Mezi zajímavá
období, pro církve zvláště obtížná, patří bezesporu rok 1950, a to od jeho počátku,
který se nesl ve znamení tzv. slibu věrnosti republice, k němuž byli nuceni
všichni duchovní všech konfesí bez výjimky, a též ve znamení doprovodných akcí,
které byly organizovány většinou okresními národními výbory a měly za cíl
přesvědčovací kampaň, jež by a) přinutila duchovní k vyjádření loajality státu,
b) k vyjádření souhlasu se společenským, tj. socialistickým zřízením. V
brněnském kraji se na počátku roku (tj. v lednu a v únoru) tyto kampaně
odehrály např. v Hustopečích, Mikulově, Moravském Krumlově, Rosicích nebo
Židlochovicích. Dochované materiály[1]
svědčí o tom, že přes velkou snahu se v některých okresech rozhovory s duchovními
nekonaly, někdy s dochovanou lakonickou poznámkou, „že by se duchovní
nezúčastnili". Připomeňme si jednu z těchto akcí citačním výběrem ze zprávy
pramenů KNV v Brně, která se týká uskutečněné besedy s duchovními na
Židlochovicku[2],
kterou zpracoval Josef Svoboda, pracovník Okresního národního výboru v
Židlochovicích:
„Besedu zahájil církevní referent ONV soudruh Beránek za
účasti zástupců závodů, masových organizací a kněží všech církví na okrese.
. . Podnět k rozhovorům dal okresní osvětový inpektor soudruh
Sekený, který ve svém projevu nanesl několik živých projevů a otázek. Na adresu
přítomných duchovních mimo jiné řekl: „Vy, duchovní pánové, máte přetěžký úkol:
máte vštěpovat lidem lásku k Bohu a lásku k bližnímu. My pracující lid, vám chceme
pomoci plnit druhou část vašeho úkolu. . ."
Poukázal na krásný příklad přítomného faráře z Vranovic, který z kazatelny
vyzval věřící, aby se účastnili nedělní brigády pro zvelebení obce. Po jeho
výzvě se dostavilo 226 občanů a 23 potahů a udělalo se ve prospěch obce práce
za 42.000 Kčs. . . Dále porovnal s. Sekený dřívější a
dnešní životní úroveň pracujících, a to na skutečných příkladech. Tak dělník,
který měl 3 děti a nemocnou ženu, vydělal měsíčně 340 Kčs. Aby neochudil rodinu
o 12 Kčs, dojížděl tento dělník denně do práce z Vranovic do Brna na kole.
. .
Po tomto projevu byla družná debata, v níž se osvětlovaly
otázky nového provádění sňatků, otázka vyučování náboženství na školách, platů
kněží, církevních pozemků aj. Živější debatu roznítil soudruh Sekený, který
položil kněžím přímou otázku, jak se dívají na JZD.
. . Katolický farář z Přínostic poukázal na to, že před dvaceti
lety by JZD byla rychleji vytvořena než dnes. Sedlák má dnes nedůvěru a obává
se, že jeho děti budou připraveny o půdu, kterou zhospodařil: Se stanoviska
dělnické třídy tuto věc osvětlil zástupce zaměstnanců židlochovického cukrovaru
s. Svoboda, takže s několika předchozími výhradami byl postup vůči vesnickým
boháčům uznán všemi přítomnými za správný. Katolický farář z Židlochovic uvedl:
„My nejsme proti
socialismu. My chceme udělat lepšího člověka, se kterým vy pak snáze uskutečníte
své plány. Dejte nám klid k naší práci a my pomůžeme vytvářet člověka, který
uskuteční socialismus."[3]
Katolický farář z Vranovic odpověděl okresnímu osvětovému
inspektoru i zástupcům dělníků: „To, co vy zde říkáte, je programem také naším,
programem křesťanským. Ale sobectví lidí je překážkou na cestě k dosažení
tohoto cíle. U nás není rodin bídných. Žije se velice dobře. Já jsem to říkal
včera v kostele: ve školách se povaluje chléb namazaný sádlem. Lidé nešetrně
zacházejí s tím, čeho mají nadbytek. A tak mohu opravdu potvrdil: všechno, co
jste tu řekli, to my také chceme a my to také děláme. Ale z vaší strany čekáme
trochu lásky a pochopení. . ."
Pak se pokračovalo v družné besedě, naplněné přátelstvím a
vzájemným pochopením. Když z debaty vyplynulo, že všem jde o tutéž věc: o
uskutečnění socialismu, prolomila se počáteční nedůvěra, hovory byly družnější
a veselejší, staří páni faráři vyprávěli veselé příběhy ze svých mladých let a sálem
se šířilo veselí a smích."
Touto obsáhlejší citací se můžeme, byť nedostatečně, přenést
do „jiné doby", do její atmosféry, kterou snad nejvýstižněji předjal Jan
Zahradníček, když ve své básni La Saletta napsal prorockou větu „Už zrána se
stmívalo". Na základě jedné zapsané besedy není samozřejmě možné tvořit
dalekosáhlé závěry. Je ale možné si uvědomit následující fakta: K důkladnému otevření
minulosti a vyrovnání se s ní patří sestup na úroveň jednotlivých osudů, činů
(a gest). . . Znamená to navíc sestoupit do oblastí,
do kterých se nám dvakrát nechce. K našemu vidění patří přece touha po
jednostranném hodnocení událostí: v tomto konkrétním případě to většinou
znamená, že v padesátých letech chceme vidět na jedné straně tmu (a o tom, že
tam také byla, se nedá v žádném případě pochybovat!) a na druhé straně - té naší,
křesťanské - jen samé světlo. To, že bychom se museli přihlásit přinejmenším k
takových věcem, jako jsou strach, naivita, ztráta solidarity s bližními, v
některých případech zcela ztráta soudnosti, nám činí povětšinou značné potíže.
Na první pohled působí tento zápis soudruha Svobody jako veselý „zážitek z
natáčení filmu Miloše Formana", nebýt toho, že už se v této době zavíralo,
mučilo a vraždilo. Smyslem otištění citátu je tedy otázka pro přítomnost: Jak
jednají křesťané ve chvílích zkoušek?
(J. Svoboda ke své zprávě ještě přidal výstižnou fotografii:
kolem velkého stolu je v družné zábavě skupina asi dvaceti lidí, pracovníků
úřadu a duchovních. Před sebou mají sklenky vína, v popředí fotografie jsou dva
státní prapory, československý a sovětský, a nechybí v té době již
všudypřítomný portrét Klementa Gottwalda.)
2. Slib duchovenské věrnosti Československé republice
Slibuji
na svou čest a svědomí, že budu věren Československé republice a jejímu lidově
demokratickému zřízení, a že nepodniknu nic, co by bylo proti jejím zájmům,
bezpečnosti a celistvosti. Budu jako občan lidově demokratického státu plnit
svědomitě povinnosti, jež vyplývají z mého postavení a vynasnažím se podle
svých sil podporovat budovatelské úsilí směřující k blahu lidu.
V lednu 1950 skládali duchovní všech církví slib věrnosti
republice a jejímu zřízení do rukou předsedů okresních a krajských národních
výborů. Tento slib předepsal zákon O hospodářském zabezpečení církví a
náboženských společností státem, který byl přijat Národním shromážděním 14.
října 1949. Biskupové a jejich sekretáři skládali slib přímo do rukou předsedy
vlády. Slibu prostých duchovních předcházelo vyplácení mzdy, jakési kriterion
přijetí tohoto nového zákona prostými kněžími (1. listopadu 1949). Aktu
samotnému se samozřejmě věnoval tehdejší tisk, který se pokoušel celou
záležitost vylíčit v těch nejrůžovějších barvách. Popisy slibu v tisku měly
např. tuto podobu:
„Od středy ráno přicházeli do slavnostně vyzdobených pracoven
předsedů okresních národních výborů duchovní všech církví, aby složili do rukou
představitelů lidové vlády slib. . . Přicházeli
jednotlivě a setrvávali s předsedy v srdečných rozhovorech, které trvaly často
déle než hodinu. Zdůrazňovali především, že podepsání slibu chápou jako svou
samozřejmou povinnost a že je to pro ně akt velmi důležitý a vážný. Tato
prohlášení doplňovali často výrazy uznání a obdivu k budovatelskému úsilí naší
vlády a lidu. . . V okrese Moravská Třebová byl prvním
knězem, který podepsal předepsaný slib, farář Kužela z Kunčiny, který již na
sebe upozornil tím, že první v obci manifestačně podepsal dodávkovou smlouvu
při rozpisu osevních plánů. Starší kněz Svoboda z Olší u Tišnova prohlásil, že
v podpoře výstavby republiky vidí cenný příspěvek k míru a zavzpomínal na doby,
kdy v Litomyšli studoval s nynějším ministrem prof. dr. Zd. Nejedlým.
. . Velmi pěkným příkladem toho, jak se stavěli kněží k
podpisování slibů, je případ hlášený z Moravského Krumlova: 77 letý kněz, který
se k slibu dostavil pěšky z obce vzdálené 8 km, odmítal auto předsedy ONV,
prohlašuje: „Slib věrnosti republice stojí za to, abych šel pěšky."[4]
Téměř ve všech novinách brněnského kraje se objevovaly po
dobu dvou týdnů stále stejné případy: farář Kužela z Kunčiny, farář Svoboda z
Olší a farář Ketner z Opatova, příklad „kajícníka", který projevil při skládání
slibu lítost nad tím, že četl pastýřský list biskupů (V hodině těžké zkoušky), a
že .dnes poznal cestu lidu. . ."
V Praze skládali duchovní druhého hodnostního stupně slib
věrnosti do rukou primátora hl. města dra. Vacka. Jako první se dostavil v
pátek 20. ledna 1950 P. Jan Mára, ředitel české katolické Charity. Atmosféru
akce vystihuje Lidová obroda tímto způsobem:
„Krajský církevní tajemník dr. Richter přečetl formuli slibu,
na níž odpověděl P. Mára pevným a radostným: „Slibuji." Tiskna ruku primátoru
dru Vackovi pravil P. Mára: „Jsem velmi šťasten, že mohu do vašich rukou, do
rukou prvního představitele pracujícího lidu, složit slib věrnosti republice a
jejímu lidu. Z lidu jsem vyšel, s lidem chci jít a chci svou kněžskou působností
přispívat k budování našeho socialistického státu."[5]
Rychlý průběh měl akt slibu věrnosti ve všech okresech
plzeňského kraje. Mnozí římskokatoličtí, českoslovenští i řeckokatoličtí kněží
podpisovali a v rozhovorech slibovali, že vyzvou zemědělce z kazatelen, aby
správně odevzdávali dodávky. . . Zůstává
nepopiratelnou skutečností, na kterou se odvolával veškerý tisk a komunistická
propaganda, že např. v krajích České Budějovice, Karlovy Vary, Ústí nad Labem
aj. složili slib všichni duchovní. V kraji Plzeň, Jihlava, Olomouc a Ostrava ze
všech pozvaných duchovních odmítl složit slib vždy pouze jeden kněz.[6]
V Brně se skládal slib ve dnech 18.-23. ledna 1950, duchovní
I. stupně do rukou předsedy ONV, duchovní II. stupně do rukou místopředsedy
KNV. Ze 490 duchovních brněnského kraje jej složilo 469 lidí. Z nich bylo 20
duchovních českobratrských, 16 československých a všichni duchovní a kazatelé menších
církví a náboženských společností ; 2 pravoslavní, 3 adventisté, 2 kazatelé
Bratrské jednoty baptistů a 2 Jednoty českobratrské. Z římskokatolických kněží
se k podpisu slibu dostavilo 421 (Lidové noviny z 27. ledna 1950 uváděly „pro
jistotu" vyšší počet o padesát!): tři z nich měli výhrady, činící slib
neplatným, 17 kněží nepodepsalo slib pro nemoc nebo nepřítomnost a byli voláni
dodatečně. Pouze jeden duchovní nepřišel ke skládání slibu bez udání důvodu.
U skládání slibu se mimo jiné projevila schopnost
komunistických úřadů využít tuto akci též k propagaci pravoslavné církve a
jejich představitelů, což dokládá i následující pasáž:
„V sobotu skládal do rukou místopředsedy KNV inž. J.
Životského slib pravoslavný farář a okružní protopresbyter K. Rosák. Farář K.
Rosák mimo jiné řekl: „Pravoslavná církev u nás vyrostla převážně z práce
drobných lidí. Její kněží vyšli z chaloupek a rodin drobných lidí a dělníků,
prošli tvrdou školou života a dovedou si vážit kusu chleba.
. . Proto také s lidem srostli, netoužili a netouží po hromadění
majetku, ale přáli si alespoň slušnou životní úroveň.
. . Z tohoto nábožensko-mravního základu vyrostlo i vlastenectví v
naší církvi. . . Pravoslavná církev je dnes autonomním
exarchátem moskevské patriarchie a svým rozhodnutím přijmouti moskevskou
jurisdikci ukázala cestu celému národu, kde je jeho bezpečná budoucnost.
Zkušenosti nám potvrzují, že jediná opora našeho národa je v sovětském lidu, s
nímž nás pojí jedno pouto, pouto slovanské a úsilí o lepší společenský řád.
. . Za kraj Brněnský a Jihlavský, v nichž konám svůj úřad
okružního protopresbytera, i jako člen eparchální rady nové moravské eparchie
olomouckobrněnské, děkuji jménem pravoslavných kněží presidentu republiky, naší
vládě a zejména panu ministru Alexeji Čepičkovi, který s opravdovým pochopením a
pozorností jednal se všemi zástupci církví o hmotné zabezpečení duchovních, aby
se mohli věnovat klidné práci v církvi a vychovávali naší vlasti nové lidi pro
šťastnou a pokojnou budoucnost."[7]
Škoda jen, že nepodepsaný redaktor tehdejší Rovnosti nedodal „Amen.
. ."
[1] Spisy KNV,
dochované v Moravském zemském archiv v Brně.
[2] MZA, B 124, č.
1220/I-II.
[3] kurzíva JH
[4] Lidové noviny,
22. ledna 1950.
[5] Lidová obroda,
22. ledna 1950.
[6] Srov. Nová
politika, 27. ledna 1950.
[7] Rovnost, 25. ledna
1950.
Poslední komentáře