Jak se projevují vztahy židů a křesťanů v soudobé politice?

Úvodní poznámky

V jakém vztahu je vůbec politika k náboženství, jak se má židovství a křesťanství ke správě obce?

Židovství a polis

Od prvního exilu s malými epizodními přestávkami až po vydání Herzlova manifestu Židovský stát se židovství nezabývalo tématem židovské státnosti. Základním postojem v diaspoře byla jeremjášovská loajalita k místní obci - „hledejte pokoje města toho, kamž jsem zavedl vás, abyste v jeho pokoji měli svůj pokoj. . ." (Jer 29, 7). Exil byl kontextem života, o plnoprávné účasti na exilové polis Židé ani neuvažovali. V rámci římské říše mělo židovství cejch partikulárního subverzivního kultu. Židovské komunitě v Judsku/Izraeli/Palestině šlo také často o makkabejsko-zélótskou obranu čistoty země a kultu.

Křesťanství a polis

Křesťanství (naroubované na židovský proselytismus) dovedlo universalistické tóny prorockého judaismu na jedné straně k pojetí církve jako zduchovnělého římského impéria a na druhé straně k ideji i praxi křesťanského státu!

Historický exkurs

Hovořit v minulosti o žido-křesťanských „vztazích" je eufemismem, šlo povýtce o utlačování.

Židé měli v diaspoře postavení menšiny uprostřed pohanské, islámské a křesťanské většiny. To je onen prorocký zbytek, zůstatek v rozptýlení (Sf 2, 9)

Historicky jsou doloženy různé modely soužití od pronásledování k toleranci. Z židovského pohledu je zřejmá existence „židovské otázky" i před křesťanstvím (razie r. 19 v Římě, pogrom v r. 38 v Alexandrii, vyhnání Židů v r. 49 za Claudia (přehled viz: Židovská menšina v dějinách. české vyd. 1997). Tvrzení, že „křesťané se naučili od pohanského Říma nenávidět Židy" (F. Urbánek - „Věčný Žid a Židé", 1903) může znít na konci 20. století alibisticky. Avšak křesťanským antijudaismem, který byl tak trochu náboženským „mindrákem", dostala .židovská otázka" nové ostří. Ostatně i Lutherův antisemitismus byl důsledkem zklamání nad tím, že Židé nepřijali myšlenky reformace.

Osvícenství (toleranční patent 1781, berlínský edikt 1812, v Rusku 1917) přineslo Židům emancipaci, jejímiž dětmi byl židovský nacionalismus - sionismus i socialismus. Četní kritikové socialismu rádi užívali protižidovského tónu („proti rase, která všude pronikne a všechno otráví" - tak Proudhon v polemice s Marxem, ovšem i Marx se vyjádřil velmi ostře proti „burzovním Židům"). Měli k tomu záminku, neboť na straně socialismu a komunismu byli mnozí Židé. Svůdnost komunistického internacionalismu byla reakcí na pogromy v Rusku i později na hrůzy nacionálního socialismu. K tématu vztahu antisemitismu a křesťanství v této době odkazuji k základnímu přehledu, který zpracoval M. Prudký (Záhuba Židů a postoje křesťanů, SR ČCE 1995)

Izrael a diaspora

Poznámka: Naše téma lze prakticky vymezit také třemi vrcholy - Izraelem, USA a americká židovskou diasporou. (viz E. B. Glick, Triangular Connectivity America, Israel, American Jews, 1982)

Perspektiva Izraele

Izrael je židovský stát ve smyslu národním a náboženském (o důsledky toho se vede politický a právní spor).

Kdo je židem? Případ bratra Daniele je notoricky známý: Daniel Rufeisen během války konvertoval a vstoupil do karmelitánského řádu. V r. 1962 rozhodl nejvyšší soudce Silberg takto: přestože podle Sanh. 44a .Žid byť zhřeší, zůstává židem", nelze konvertitu pokládat za Žida a přiznat mu izraelské občanství.

Kým jsou pro ostatní křesťany arabští křesťané, jimž je Spasitelovo židovství kamenem úrazu (propagandistické heslo: Ježíš první Palestinec!)?

Perspektiva diaspory

USA - stát osídlený a dobytý otci poutníky, hledajícími také náboženskou svobodu, v dějinách USA je překvapivě mnoho styčných momentů (osídlení, dobývání, náboženský ethos, putování za svobodou, atd.)

Poznámka - Několik příkladů afinity:

biblické inspirace při tvorbě místních názvů,

znalost hebrejštiny jako požadavek na Harvardu, Columbii i Yale,

prezident John Adams vyjádřil v r. 1819 podporu návratu Židů do Judeje v naději, že se tam stanou jakýmisi liberálními unitáři (dopis Mordechaji Manuelu Noahovi),

ministr zahraničí John Hay psal hebrejsky v odpovědi na dopis r. 1902: „Prosím Pána, našeho Boha, aby požehnal lid Vaší smlouvy",

prezident W. Wilson se považoval za sionistu, sionisté se obraceli na křesťany o podporu s argumentací uspíšení druhého příchodu restaurací Izraele.

Americké židovstvo - nejpočetnější světová židovská diaspora (více než obyvatel Státu Izrael), jejíž vliv je velmi přeceňován, má menší vliv, než se některým jejím členům daří vzbuzovat dojem, židovská diaspora je v různé míře asimilována (např. M. Albrightová), nejpočetnější je reformní proud, což přináší konflikt s uznáváním konverzí v Izraeli, kde uznána jen ortodoxie.

Poznámka - Hlavní židovské střechové organizace:

National Jewish Community Advisory Council (Amer. Jew. Committee, Amer. Jew. Congress, Bnei B'rith Anti-Defamation League, Union of Amer. Hebr. Congregations)

Conference of the Presidents of the Major American Jewish Organizations (Central Conference of Amer. Rabbis)

America Israel Public Affairs Committee (AIPAC)

Prosazují politické zájmy i finanční podporu Izraele (prostřednictvím sbírek pro United Jewish Appeal, prodeje dluhopisů Israel Bonds, apod.) a také finanční podporu obětem holocaustu - odškodnění týkající se bankovních depozit, životních pojistek, arizace majetku.

Diaspora evropská je po holocaustu velmi malá. V poslední době roste imigrací Židů z bývalého SSSR diaspora německá (např. v Berlíně)

Mezinárodní politika a mírový proces na Blízkém Východě

Dovolte mi otevřít nesnadnou tematiku v lehčím tónu - Warren Austin, někdejší velvyslanec USA v OSN, kdysi prohlásil: „Proč si nemohou Židé a Arabové sednout za jeden stůl a jako dobří křesťané vyříkat své rozdílné názory?" Citovaný výrok předznamenává, že při formulaci tématu své přednášky jsem měl na mysli dopady zejména na poli mezinárodní politiky:

Jak se odrážejí židovsko-křesťanské vztahy v praktické politice států křesťanské civilizace vůči Státu Izrael?

Evropským státům Izrael vyčítá pokrytecký moralismus (kvůli holocaustu nemají právo Izrael kritizovat a svůj komplex bývalých kolonizátorů si léčí podporou utlačovaných Palestinců).

Jaký má vliv pojetí Izraele v různých křesťanských kruzích na pochopení izraelsko-arabských vztahů, tzv. mírovému procesu?

Prazvláštní je koalice křesťanských sionistů (Mezinárodní křesťanské vyslanectví Jeruzalém - ICEJ) a izraelských „jestřábů".

Některé radikální názory:

„Sionistické pojetí židovského státu je pozůstatkem rasistického (sic!) pojetí nacionalismu 19. století" (Rosemary Radford Ruether - americká feministická theoložka)

„Odvezte si „svatá místa"!" (Amoz Oz - izraelský spisovatel).

"Pokusy vynutit čistě sekulární řešení palestinsko-izraelského konfliktu ve jménu údajně vyšší morálky nedopadnou jinak než jako forma západního kulturního imperialismu." (John T. Pawlikowski - Univ. of Chicago, poradce biskupské konference)

Theologická předporozumění (a předsudky)

Křesťanská:

Křesťanskou pozici vymezuje

na jedné straně křesťanský pocit viny za .šoa" a vědomí židovských kořenů křesťanství,

na druhé straně pak imperativ osvobození utlačených (tedy Palestinců) - (Gregory Baum - The Church, Israel and the Palestinians, Ecumenist 1988).

Svobodně kritický pohled na státní politiku Izraele podvazuje obava, že kritikové Izraele budou v jedné řadě s antisemity,

křesťanské chápání územního nároku (W. D. Davies) splývá s eschatologickým pojetím izraelské státnosti zejména v kruzích křesťanských sionistů (ICEJ),

pohled křesťanů na muslimskou obec, na islám (Ignaz Maybaum, Trialogue between Jew, Christian and Moslim, 1973).

Židovská:

židovství se nepotřebuje zajímat o křesťanství (občas u K. Sidona), často nemluví křesťané s židy, ale „jen" mezi sebou,

reakce na holocaust - etika solidarity s utlačovanými nebo etický imperativ přežití „dalšího holocaustu"? (Marc H. Ellis),

etika moci po 19 stoletích etiky nenásilí, která ukazuje morální nadřazenost nad utlačovatelským křesťanstvem - (R. Irving Greenberg): Izrael nikdy neovládal a nechce ovládat jiné národy (Šimon Peres),

prorocký hlas proti zneužití moci, proti klerikalizaci izraelského. státu (Ješajahu Leibowicz),

etika podmanění země (Svatost země - duchovní v pojetí křesťanském, pozemská v pojetí islámském, universální v pojetí židovském: .plná jest země Tvé slávy. . ." - Iz 6, 3; viz též Maybaum, cit.d.).

Česká historie a aktuální perspektiva Masarykové a Židé

T. G. Masaryk - aktivita v Hilsnerově aféře mu vysloužila přízeň amerického židovstva, jež mu pomohla při uznání československého státu Spojenými státy, jak připomněl v průběhu své návštěvy v Palestině r. 1927.

Jan Masaryk - od antisemitských vyjádření („Smutné faktum je, že židé začínají držet N.Y. . . . Jsem den ode dne větší antisemita, poněvadž vidím, že jediná zbraň proti židům je zašlápnout je. Žid totiž, jakmile se cejtí, je nejsurovější a nejdrzejší utlačovatel." - viz P. Kosatík, M. Kolář - Jan Masaryk, Praha 1998) až po upřímně míněná slova i skutky pomoci: .je třeba Židům pomáhat, i když si před válkou zaněmčili" (rozhlasový projev v BBC z Londýna 29. 9. 1943)

Další mezníky: antisemitismus v procesu se Slánským, „kafkovská" konference - 1964, sjezd spisovatelů 1967 (protest proti přerušení diplomatických styků po šestidenní válce v červnu 1967)

O jaká jde dnes u nás témata?

Minulost (holocaust a jeho důsledky - archívy, majetkové otázky, vyučování historie) - Konference pod názvem Fenomén holocaust se uskuteční na podzim 1999 v Praze. Zájemci o židovsko-křesťanský dialog by se měli zajímat i o tuto problematiku.

Současnost - vztah k mírovému procesu. Aantisemitismus vůči .nepřítomným" Židům, romská otázka - je tu souvislost, podobnost v tom, že ten odlišný, jiný je „obětním beránkem"? Reflexe židovsko-křesťanských vztahů nás tak vede k problému xenofobie, vztahu k Romům, cizincům, uprchlíkům, atd.

Židé a křesťané, mezináboženský dialog proti politice založené na střetu civilizací.

Po pádu bipolární rovnováhy sil supervelmocí, po skončení studené války se vede spor o paradigma současnosti - Samuel Huntington přišel s temnou vizí střetu civilizací („The Clash of Civilizations", Foreign Affairs, 1993), která vymezuje geopolitický prostor křesťanské civilizace proti dalším civilizačním okruhům. Ve svém důsledku to zejména v Evropě nahrává démonizaci islámu.

Proti tomuto pohledu může působit genuinní mezináboženský dialog, jehož počátkem pro Středoevropana musí být dialog křesťansko-židovský. Je pochopitelné, že jestliže Židé byli téměř vyvražděni a my, co jsme tu zůstali, jsem to nemohli veřejně reflektovat, jedná se v první řadě o dialog křesťansko-křesťanský (viz ohlas na Dopis židovským obcím - Balabán, Bláha, Tydlitátová).

Vzhledem na demografický vývoj v Evropě je však nevyhnutelné, abychom co nejdříve přistoupili k abrahámovskému rozhovoru s islámem. Zajímavým podnětem k tomu může být nedávno vydaná kniha K. J. Kuschela - Spor o Abraháma. Co židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje. (Vyšehrad 1997). Jeho výzva - proměnit jeruzalémskou chrámovou horu a hebronské hrobky v místo smíření - je pravým opakem hořce žertovného návrhu Amose Oze tato neuralgická místa opustit, přehlédnout. Znamená postavit se k nim čelem a pokusit se o katarzi.