Ekumenická studentská slavnost 2022

V rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů se v úterý 18. ledna 2022 konala v kostele sv. Václava Na Zderaze v Praze tradiční studentská ekumenická slavnost, při které se každoročně setkávají studenti z pražských teologických fakult a škol. Kázání na biblický text letošního týdne modliteb (Mt 2, 1-12) připravil a přednesl student Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. V závěru bohoslužby přítomné pozdravili zástupci teologických fakult a škol . (MV)

Milí přátelé, vyslechli jsme úryvek ze začátku Matoušova evangelia. Evangelista zde vypráví o narození Ježíše Krista. V předcházející 1. kapitole začal jeho rodokmenem a tím, jak Bůh Josefa ujistil, že se nemá bát přijmout svou těhotnou snoubenku Marii za manželku. Neměla by nám přitom uniknout zdánlivá drobnost – Josefovi bylo tehdy zjeveno i jméno dítěte: „Dáš mu jméno Ježíš, protože on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“

Jak přesně se ale tento porod seběhl? Byly při tom porodní báby či němé tváře, peřiny či sláma? To se od Matouše nedozvíme. O to mu zjevně vůbec nejde. První momenty Kristova pozemského života zde odbývá tak trochu mimochodem – jedinou vedlejší větou, a detaily si nechává pro sebe.

Podstata je přece jinde, a tak Matouš rovnou pokračuje dalším vyprávěním. Tím, které jsme právě četli. Je to příběh s nádechem exotiky, tajemného Orientu. Náhle se tu připletou mudrci od Východu. Na rozdíl od našeho hlavního hrdiny se objevují zcela nečekaně. Z čista jasna. Přicházejí a hned zase odcházejí. Nevíme odkud ani kam. Bez rodokmenu, beze jména. Zdá se jako by měli jediný úkol: Dosvědčit či zjevit to, kým je tento podivně narozený syn.

Na jménech cestovatelů přece nezáleží – to o jméno novorozence tu běží. Matouš již nechal zaznít dvě jeho jména: Jehošua (Ježíš) – Immanuel. Hospodin zachraňuje – Bůh je s námi. A ptáme-li se dál na identitu tohoto chlapce, kým je ono malé dítě, vyvstávají nám na mysli slova dávného proroka Izajáše. Slova, která vzbuzují nemalá očekávání. Jaké jméno mu bude dáno? Podivuhodný rádce – mocný Bůh – věčný Otec – kníže pokoje. Ano, on je i světlem, které zazáří těm, kdo chodí v temnotách a žijí v zemi stínu smrti.

Nedá mi to, abych na tomto místě volně neodkázal i na slavnou historii sousedního kostela, kostela svatých parašutistů, jak ho v dětské prostotě nazývala moje malá sestra. Odpusťte mi proto neumělé, snad až příliš patetické přirovnání:

Do říše temnot se vlomilo světlo. Náš zachránce pronikl zcela nenápadně jako utajený výsadkář přímo do centra moci nepřítele. A začíná tu budovat něco neslýchaného, něco, čeho můžeme být i my součástí. Copak jste o tom neslyšeli? Copak to nevíte? „Hle, činím něco docela nového a už to raší,“ praví Hospodin. „Já povedu cestu pouští, pustou krajinou řeky… já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu.“

I my jsme voláni k tomu, abychom změnili stranu, abychom přestali kolaborovat s nepřítelem a přidali se na stranu osvoboditele. Přitom nás už nemusí tížit naše pošramocená minulost, naše zrady už nestojí v cestě. Je nám nabízena velkorysá milost. Máme se zapojit do odboje proti zlu v tomto světě i proti zlu v nás samotných, aby nás už ani nenapadlo užívat jeho praktiky a zbraně. Jsme voláni, abychom své temné a vyprahlé pustiny nechali projasnit a proměnit v prosvětlené oázy bez jakékoli nečistoty a špíny. To nám ostatně v epištole připomněl apoštol Pavel: „I vy jste byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla.“

Tajemní muži (nebo snad přece jen i nějaké ženy?) přicházejí, aby se poklonili nově narozenému králi. Nejsou to sice králové, ale o krále tu jde především. Nenarodil se totiž jen nějaký další prorok, nějaký další posel, další agent ve službách dobra. Ne. Narodil se král. Ale ne ledajaký král. Král úplně jiný než všichni staří známí potentáti. Jeho království není z tohoto světa. Je to království nebeské. Království, které nemůžeme snadno uchopit, které si nikdo nemůže vlastními silami přivlastnit. Je to království Boží.

A ten král je Dobro samo. Jeho jinakost vynikne ve srovnání se zlým králem Herodem. Stojí tu proti sobě dva králové, dvě království, dva mocenské systémy. Už v tomto střetu vidíme bezmoc mocných tohoto světa a vítězství zdánlivě bezmocných, se kterými ovšem přebývá Bůh sám.

Boží království je tady! Opravdu se přiblížilo a toto dítě je oním zaslíbeným králem. To je jádrem Matoušovy radostné zvěsti, Matoušova evangelia. To, že Ježíš je král ostatně Matouš nechá zaznít z úst mudrců hned, jakmile uvede novorozeného Mesiáše na scénu… „Kde je ten právě narozený král Židů?“ ptají se, a přitom tak nějak tuší, že jeho království tu bude i pro ně, ať už jsou odkudkoli.

Ježíš je král! To je rámcem Matoušova vyprávění. Znovu toto vyznání připomíná při jeho potupné korunovaci trním a při jeho ukřižování – Ježíšův královský titul hlásá dokonce i nápis na kříži. Nakonec vzkříšený Pán svou královskou autoritu potvrdí vlastními slovy: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy a získávejte mi učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ Tímto královským pověřením vysílá i nás – svou církev v celé její rozmanitosti, ale sjednocenou křtem v jeho jméno –, abychom proměněni a prozářeni jeho světlem byli světlem i pro tento svět.

Vraťme se ale k mudrcům. Nevíme, k jaké víře se hlásili. Zda to byli horliví pohané, zdrženliví filozofové, nebo přece jen ctitelé Hospodinova jména? Jedno je ale jisté: byli to – jak se dnes rádo říká – lidé hledající. Lidé, kteří hledali Boha. Pozorně hleděli do nebe a čekali na to, co pro ně Bůh má. Byli citliví na Boží volání a nepřeslechli ho, neignorovali ho. Když ho zaslechli, dokázali uposlechnout, třebaže to od nich vyžadovalo velkou osobní oběť. Zažili něco, co přijali jako znamení shůry, a neváhali se podle toho zařídit nehledíce na náklady a vlastní pohodlí. Podobně jako Abrahám opustili svůj domov, aby se vypravili na dalekou cestu do neznáma, na dlouhou pouť s nejistým výsledkem, od které si ani nemohli slibovat žádný osobní prospěch...

„Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Jak mohli tak naivně dát na nějakou hvězdu? Myslím, že svou vírou by zahanbili kdekoho z nás. Kdo z nás by se za ní vydal? Šel bych? Šla bych? Bůh jim dal zahlédnout něco ze svého plánu, ze svého plánu pro ně samotné i pro celý svět, a oni si to nenechali ujít. Kolik jiných mudrců asi nad tím úkazem mávlo rukou: Zas nějaká hvězda… Naši mudrci to ale neodbyli. Rozpoznali v tom Boha a nehodlali ho spustit z očí.

A co my? Hledáme ještě vůbec Boha? Vyhlížíme jeho hvězdu v našich životech? Je to opravdu Boží světlo, co řídí naše každodenní kroky? Následovat toto světlo není snadné. Pán Ježíš to přirovnává k nesení kříže i k úzké cestě. Cesta není nic jednorázového a kříž máme nést každého dne, říká. Naladit své přijímače na to tiché a ze všech stran rušené vysílání Božího království, vyžaduje trpělivost, věrnost, odvahu i pokoru. Kolaborace s temnotou bývá pohodlnější a přímočařejší. Ostatně, kdyby mudrci nezůstali ve střehu a nenaslouchali Božímu hlasu i nadále, mohla jejich výprava snadno skončit katastrofou. Jsou tu totiž i zlé mocnosti, které se jako Herodes snaží vloudit do námi nastoupené cesty a změnit její směr ve svůj prospěch. Pokud nebudeme vytrvale hledat Boží vedení, přestaneme naslouchat jeho hlasu a spokojíme se jen s prvními znameními či dojmy, snadno se naše kroky mohou stočit zpět do temnoty.

Tou dobrou zprávou ale je, že na boj s temnotou okolo nás i uvnitř nás nejsme sami. Na své straně máme toho, který přemohl svět. Není to Bůh vzdálený, ale je to Bůh, který je s námi. Už jen jeho jméno nám zvěstuje záchranu a vysvobození. Vysvobození z otroctví temnoty. Vysvobození z našich hříchů, vysvobození ze zajetí nás samých i ze zajetí všeho, co nás svazuje. On jednoho každého z nás zve a povolává ze tmy do svého podivuhodného světla a chce nás obživit svým svatým Duchem. Díky jemu za to. Amen.