Úterý 7. týdne v mezidobí, cyklus 2

Jk 4, 1-10; Mk 9, 29-36

Místo poslední a boj o moc (1992)

My katolíci rádi používáme myšlenek z listu Jakubova. Přesto mu málokdo důvěřuje jako božímu slovu, tedy natolik, že by mu věřil přece jen víc než různým směrnicím moralistů, dogmatiků, kazatelů, machiavelistů. A tak se stává nezřídka, že by bylo namístě aplikovat varování dnešního úryvku na vnitrocírkevní poměry.

Skutečně: my se také potýkáme, také se zlobíme, také hledáme a tápeme; přitom příčina netkví ve složitosti světa nebo naší momentální situace. Spíš jsou naše srdce plná církevní pýchy a mocichtivosti. A platí to nejen o těch druhých, ale i o nás samotných. Jak velice záleželo Ježíšovi, aby se tyto běžné poměry v církvi změnily, ukazuje dnešní Markův úryvek.

Je dobře, že se dnes čte Jakubovo napomenutí spolu s Markovým úryvkem. Jestliže perikopu z epištoly Jakubovy lze ještě vykládat i jako pobídku k pěstování ctnosti mírnosti, oba texty dohromady už nenechají nikoho na pochybách, že Písmo není mravokárným kodexem stoické uměřenosti a ušlechtilosti mravů, ale slovem božím o nutných procesech dozrávání osobnosti aspirující na místo v království. Tam opravdu platí jiná pravidla, než ve světě.

Připomeneme si to třeba větou: "Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech." To je poselství dunící jako výstřel; direktiva, jak to má mezi Ježíšovými přáteli fungovat. Nefunguje.

Místo toho se v církvi stejně jako ve světě usiluje především o kariéru. Necháme si říkat služebníci (nebo dokonce "služebník služebníků"), ale ve skutečnosti budujeme intenzivně totalitní režim a pevně držíme otěže totalitní vlády. Ježíš tady sice říká, že kdo chce být první, na prvním místě by být nikdy neměl, protože se tam nehodí a udělá tam jen škodu sobě i druhým; takový nezralý ctižádostivec musí napřed zvládnout pozici poslední a pozici sloužit všem; Možná, že se v ní osvědčí. A pak se teprve stane tím dítětem, které Ježíš objímá. Přesto málokdo stojí o to být tím posledním a ještě míň stojí o to posledním zůstat. Zato máme v církvi stále dost zájemců o tituly a výhody excelencí. Proto máme v církvi celé instituce, které organizují výchovu zcela opačného ideálu, než radí Markovo evangelium: pěstují ctižádost adeptů, pěstují agresivní životní styl, pěstují umění diplomatických polopravd či nepravd vyslovených bez začervenání, hlavně, že je to prý k dobru jakési církve. Jistě tzo prospívá, ale nikoli Kristově církvi.

Věří se, že budoucí excelence nevystačí se "zbožným návykem" (ctnost je podle definice asketiky "zbožný návyk")? Věří někdo, že nepomůže z cvičných důvodů předstírat, že jsem jako by poslední, ale potichu se deru vpřed? Je třeba drát se odvážně a bezohledně, spolupracovat s kýmkoli, kdo má zrovna víc moci než adept. To se pak jistě ocení...

Ježíš tady říká, že kdo chce být prvním, na prvých místech nemá co pohledávat; může tam být vyhnán, ale to je něco jiného než se tam probojovat lokty nebo mimikry. Takový vyhnanec tam obstojí, pokud unese nebýt prvý; je to proto, že takový ctibažný či tak o svých kvalitách přesvědčený se na odpovědná místa služby druhým nehodí, neumí se tam ani chovat, ani jednat tak, jak to Kristus svým maličkým v božím království slíbil. Je třeba vzít vážně, že tohle není názor nějakého učitele moudrosti, názor kanalizovatelný jiným názorem jiného mudrce. Tak to soudí o věci Kristus Ježíš.

Ježíš tady od povolaného vyžaduje, aby se každý představený nejprve naučil sedět ve stínu, sedět na místě posledním. Naučil; nestačí, aby si ozkoušel, jak to chutná. Na Petrovi žádal, aby se napřed obrátil, než začne těm druhým sloužit. Být bez trpkosti na místě posledním je skutečně umění, nikdo z nás se s tím nerodí. Kdo na takové umění nemá čas a chuť, nehodí se - podle Kristova přesvědčení - na místa jakkoli vyšší než to poslední. Možná, že se pak na tom místě posledním dokonce osvědčí jako někdo nezastupitelný, kdežto kdekoli výš by propadl. A kdo se ve službě osvědčí, osvědčil se dítětem, které Ježíš objímá.

Mnozí se diví, že vznikl problém s využitím některých charismat v církevní službě. Zapomínají, že i naše církev chápe problém spíš prakticky, tedy jako brzdění nebo napomáhání kariéry jedněch a druhých. Na boží slovo - zvlášť na "nepraktická" paradigmata dnešních úryvků není teď čas; mnohý se přece musel léta uskrovňovat v tiché sakristii; trpce polykal ponížení, jakým bylo předstírání spolupráce s režimem; teď má konečně šanci kariéry. Půjde-li napřed na místo poslední, ujede mu vlak. A tak se bojuje. Bojuje se ne už o přednost posloužit tomu nebo onomu chudákovi, ale o likvidaci konkurence. Bojuje se znovu o jurisdikce, ač už je CIC formuloval zřetelně. Bojuje se o příležitost slavnostně representovat v speciálních kostýmech, ale také o přední místa v diecézích a diecézních grémiích. Bojuje se na konferencích i v tisku, kdo smí a kdo nesmí přijímat dary a stipendia. Je to boj o vliv, o přístup k majetku, boj o moc. Boj, kde se vítězí i prohrává; kde vítězové okázale triumfují nad těmi, kdo prý nespěchali dost rychle.

Poslušnost božímu slovu je církvi problémem také proto, že je problémem každého z nás. Roztrpčuje nás, jsme -li i "na místě svatém" svědky nevybíravého mocenského boje. Jenže nebojuje se jen "nahoře". Jako bychom už nevěřili, že milosrdný je schopnější posloužit bližním než vítěz; že milosrdný není hlupák, ale následuje jistého Nazaretského. Jako bychom Ježíšovi nevěřili, co i bezvěrci vyzkoušeli na sobě samých a na svých osudech: že moc bezmocných je to, co moderuje dějiny spásy pod kralováním Ukřižovaného.

Koncil vyžaduje od každého v církvi, aby sloužil - každý ve své pozici, ale sloužil. Slyšíme ovšem i jiná hesla a jiné pokřiky. Skutečně je doba tříbení duchů a není zrovna snadné být v této době pokorný a naslouchat, co radí to nepraktické Písmo. Přesto vás spolu se slovem božím prosím i vyzývám, abyste se o to pokoušeli. Doba zřejmě prudce zraje. Duch odstraní plevy a shromáždí pšenici do božích stodol. Kdo se chce při tom krýt jen dosavadními ideologiemi, ten je hazardér. Ideologie fungují, ale nikoli v dobách soudu. Tam obstojí jen to, co už se na Ježíšovi osvědčilo jako pravda celku dějin, nejen jako jedna kariéra.