5. neděle po Zjevení Páně/v mezidobí C

RCL: Iz 6, 1-8.(9-13); Ž 138; 1K 15, 1-11; L 5, 1-11

(2016)

Od dětských let jsem se potýkal s pojmem „bázeň boží“. Měl jsem spíš jistotu, že Bůh je milosrdný, milost plnými hrstmi zasévající. Až jako dospělý jsem porozuměl, že Bůh je takový dobrý, ale k té dobrotě patří neoddělitelně i nárok na úctu a respekt k jeho velebnosti. Obě stránky božího bytí patří i k jeho nabídkám, vyžadují od nás vděčnost a respekt k nepřístupné velebnosti. V praxi lidové církve třeba křest hraje valnou většinou roli jakéhosi náboženského rituálu nebo už jen folklóru. Občanský obřad. Podle naší možná už nezmiňované, ale ani neodvolané víry je to nemluvně křtem povoláno mezi proroky, ale i mezi lidmi věřícími jen zcela výjimečně to bere některý z aktérů vážně. Podobně je to i s prvním přijímáním, biřmováním. Lidová církev je ráda slaví. Slaví totiž cokoli od nákupu nové hasičské stříkačky po hřebčín, protože účast na slavnosti povzbuzuje náboženské city.

Každé svátostné znamení je přitom přitom prameništěm několika charismat na straně přijímající i na straně obce, která směla být svědkem. Charisma se děje převážně tam, kde se děje živá víra. Ta rozpozná nabídku Ducha a člověk jí vyjde vstříc, promění svoji dobrou vůli v čin opravdovým a zavazujícím rozhodnutím. Charisma se děje tam, kde člověk tu nabídku spolupráce s božím Duchem zachytí a, rozhodne se dát mu své já k dispozici. Pak nastane to, co zkratkou vyjádřil už apoštol: Kdo je povolán, je pak týmž Duchem k dílu vyvolen.

Dnes čtený příběh povolání a vyvolení Izajáše nám může napovědět, jak se takový proces může odvíjet. Může a nemusí, ale je pozoruhodné že právě ty největší prorocké osobnosti naší bible – Izajáš, Jeremjáš, Ježíš – nevstupovali do svých svrchovaně charismatických rolí se zpěvy, tancem a s vlajícími korouhvemi. Brali Hospodina vážně ne méně než samým Stvořitelem stvořenou sebelásku, proto sami v sobě rozhodovali, než přitakali a stali se vyvolenými (srov. Iz 6,05-9; Jr 1, 4-9; L 22, 40-44). Ne každý má k vyvolení tak strmý sráz. Nicméně prosvítá z dnešního trojího čtení, že někdy velká díla dějin spásy uzrají jen poté, co se k tomu dění přidal svým činem člověk, který se rozhodl odpovědět na povolání pravdivým „tu jsem“.

Apoštol Petr nebývá počítán mezi proroky, ale i on se charismatu proroka občas vydal a proměnil je ve vyvolení. Proto bych bral dnešní příběh rybářského mistra a podnikatele Petra pozorně: Napřed aspoň o divné nabídce Nazaretského přemýšlel a nechal se svést, třebaže on je tesař a rybaření rozumím já.

Dnešní úryvky jsou vlastně velmi podobné svým vyzněním prologu Janova evangelia, o kterém jsme uvažovali nedávno. VŠECHNY, kteří Krista přijali a věří v jeho jméno (tedy: v jeho styl, v jeho metody součinnosti s povoláváním člověka), všechny povolal mezi kandidáty božích synů a dcer, dal moc stát se Božími dětmi se vším, co k tomu náleží, jak prosvítá z příběhu Nazaretského Ježíše. Ta moc dokáže povolat dítě původně lidských rodičů mezi děti nebes, děti zrozené z Boha, oznamuje text. Takové boží děti nemají celý život jen posvícení, to ví každý, kdo hledá radu v Bibli. Ovšem osudy stovek Ježíšových posluchačů ukazují názorně, že mnozí žasli nad Ježíšovými slovy i činy a chválili Nazaretského hlasitě, ale odpověď typu: ZDE JSEM, MNE POŠLI, tu nenabídli. Mnohdy jistě i ze spravedlivých důvodů. Ostatně nejsou jediní, právě naopak: jsou většinoví, je jich tak mnoho, že se řadí pod prapory a korouhve otců. Je ovšem otázka, zda pro takové zbožné je evangelium ještě zprávou dobrou a důvěryhodnou.

Případné čtenáře prosíme o zpětnou vazbu (mailem obchod@getsemany.cz), zda si přejete takto vydávat další homilie z pozůstalosti Jana Konzala.