Úterý po 5. neděli v mezidobí

MR: Mk 7, 1-13

Víra evangeliu; kdo je dokonalejší; Husákovo „smíření“ (1992)

Zdá se to trochu za vlasy přitažené; zdá se, že Ježíš musel mít proti farizejům a zákoníkům nějaké jiné nevyřízené účty a to dnešní je jen záminka: že by někdo tak poctivý a nábožensky horlivý typ, jakým byli farizeové nebo znalci Zákona, že by mohl sklouznout? Chybují galilejští rybáři, chybuje gój, ale v zákoně vzdělaný profesionál nechybuje! Opravdu, farizeové nechybovali proti Zákonu, tedy: zdaleka nechybovali tolik, jako rybáři. Zato dokázali hřešit proti Bohu na způsob, který rybář a gój neovládal: právě svým perfekcionistickým náboženstvím. Pěstovat místo víry náboženství, to je mocné a nebezpečné pokušení a podléhá mu mnohý z těch, kdo kdysi byli podobně bezelstně horliví jako bohatý mládenec známého příběhu z evangelia. Tak se i z abrahámovské víry, kterou dostal kdysi Izrael do vínku, a ke které se probojovával pod vedením proroků i pod vedením těch zákoníků, stalo náboženství a nakonec i judaistická ideologie.

V čem je to nebezpečí? Náboženství může víru podepírat, častěji však si stačí samo. I bez víry vydává nové květy, nová ustanovení, nové tradice. Ty tradice bývají velice hezké a často i užitečné, zdaleka ne vždy musí jít při tom o modloslužbu. Háček je jinde: S dobře vypracovaným náboženstvím si nakonec vystačí lidé sami, i bez boha vůbec, natož bez Otce našeho Pána Ježíše. I na spásu stačí, na všechno jsou postupy a grify. Pochopitelně něco za něco - musí přijmout k tomu vhodné profesionály, např. kněžstvo nebo jiný typ profesionálních autorit. A úřednictvo, hodně úřednictva. Ale pak už to náboženství funguje k bohorovné spokojenosti člověka, žádný bůh do toho nemá co mluvit.

To není zdaleka případ jenom starověku. Jsme toho svědky i dnes a zde. A nejen u New Age. Kdekdo z katolíků např. ví, že má povinnost chodit v neděli na mši. Jde se tedy. Příležitost žít společenství, dát mu vrchol setkáním s živým božím slovem a stolováním s Ježíšem uprostřed, to se kdysi dávno stalo přebytečným, důležitým se stal náboženský obřad. Věřící přicházejí do chrámu ne už žít, ale splnit svou náboženskou povinnost. Jejich farář uvažuje podobně: kdy naposled byl ze mše nebo ze zpovědi šťasten? Mše se stala výkonem povolání, je to rituál.

Nedávno jsem v našem tisku četl otřesný rozhovor jistého současného arcibiskupa s novinářem. Arcibiskup tam vysvětloval nevysvětlitelné, totiž jak prý dokázal "obrátit" na smrtelné posteli jistou veřejně známou osobu, ač příbuzní umírajícího diktátora tvrdili, že XY už byl dávno v bezvědomí. Novináři vadilo, že takové obrácení nelze nijak verifikovat, můžeme si je docela klidně vymyslet, zejména by-li umírající znám veřejnosti právě svou odpudivou a bezohlednou sebestředností. Pan arcibiskup ovšem proti námitce novináře trumfoval: "Kdo má v pořádku vztah k Bohu, nepotřebuje k tomu bližní." Ten novinář nechtěl také pochopit, co že to znamená podle onoho katolického arcibiskupa "mít v pořádku vztah k Bohu", když se umírající nechce nebo nemůže zpovídat - ani vyznat hříchy, ani projevit lítost. Byl arcibiskupem ujištěn, že pomazání to spraví, vždyť se prý při tom používá oleje řádně posvěceného biskupem...

Nechme mrtvé pochovávat mrtvým, ale nepřehlédněme, že ten mrtvý kdysi byl živě věřícím.

Do slepé uličky jej zavedlo právě náboženství, kterému dal přednost před poctivou křesťanskou vírou. Dnes už je nedotknutelným funkcionářem svého prapodivného náboženství, které profituje z povrchní podobnosti s křesťanskou vírou podobně, jako farizej doby Ježíšovy sbíral úctu svých současníků pod záminkou, že právě on je ideálním dědicem víry Abraháma, Izáka a Jákoba. Problém není v tom, že takoví lidé parazitují. Problém je v tom, že svádějí boží lid: Víra je v jejich příkladu správného života vposledku na obtíž. Myslím víru v evangelium, víru v blahoslavenství ovšem, nikoli víru v uspořádané a učesané ideologie establišmentu.

Kdyby historický Ježíš slyšel takové vyznání pseudovíry, jaké slyšel onen novinář od panujícího církevního knížete, určitě by protestoval. Vždyť celý Ježíšův osud svědčí o úplně jiném přístupu k věci, k principiálně jinému pojetí svátosti. Ježíš přece chce výslovně, abychom na jeho památku "vydali svou krev a rozlámali své tělo" za druhé. Tím se děje střed křesťanské liturgie obcování se Vzkříšeným v kruhu bratří a sester: faktickým činem vyznávajícím, že sebevydávající Ježíš je naším Pánem. Bůh je chválen tehdy, když žiji pro druhé. V tom je respekt a oslava Stvořitele těch druhých. Stvořitele beru vážně tím, že beru vážně člověka.

To je poselství vánoc, to je poselství Ježíšova života, jeho kázání, jeho poslední večeře, jeho kříže. Jak vidíme, snadno se z toho udělalo náboženství, udělají se na to paragrafy a rubriky a Ježíš evangelií se z toho vytratí přesně tak, jako se vytratil Jahve Mojžíše nebo Jóba z pečlivě propracovaných ustanovení farizejů.

Znovu říkám: tohle se podařilo nejen onomu arcibiskupovi, daří se to aspoň občas i nám samotným. Není totiž snadné ctít Boha přes náboženství. Právě proto se Ježíš odvážil bourat tradice, ovšem ne všechny tradice. Vážil si tradic víry, nezájem demonstroval o tradice čistě náboženské; tvrdil o nich, že lidi zbytečně svazují. Lidem zaclánějí v tom, co je jádrem jejich budoucnosti. Janovo evangelium to vyjadřuje tak: Bude den, kdy budete uctívat Boha v duchu a pravdě, nikoliv v chrámu.

To je samozřejmě ještě daleko před námi. My ještě chrámy potřebujeme. Ale nikdy by nám neměl chrám zastínit, co má připomínat, znamenat: Boží přítomnost. Tak jako je to smyslem kterékoli z našich církevních institucí; ať jsou úctyhodně staré či právě čerstvě uvedené na trh, mají smysl jen tehdy, zpřítomňují-li Kristovu diakonii. Instituce jsou vždycky něčím pomocným, podpůrným. Jakmile začne svébytně fungovat, je to bujení rakovinné, stane se pro člověka místo pomoci kamenem úrazu.

Patří snad k zvláštnímu lidskému nadání, že člověk dovede všechno obrátit proti sobě, proti smyslu věci. A tak se třeba dokáže horlivec modlitbou breviáře zatvrdit vůči živému Bohu. Může se zatvrdit tím, že chodí často do chrámu. Prostě cokoliv nás může odvádět od toho, proč jsme tady. Jsme tu přece proto, aby se děla živému Bohu sláva v té podobě, kterou on sám určí. Naše věrnost musí být věrností živému Bohu; jestliže se tento živý Bůh jednou pro vždy vtělil, nemůžeme v tom jeho konceptu něco škrtat a jiné svévolně a marnivě doplňovat. Jestliže škrtáme, vytváříme si svoje vlastní náboženství, jenom podobné tomu náboženství galilejských rybářů kolem Petra, ale bez jeho pravdy.

To je opravdu velké nebezpečí; člověk by měl znovu a znovu probírat všechny svoje zbožné úkony, jestli jsou pravdou, jeho osobní pravdou; a jestliže pravdou stále ještě jsou, musíme se vždy také neméně vážně ptát, zda nás nezaměstnávají na úkor života v boží přítomnosti, života z té přítomnosti. Jinak řečeno: aby se nám nestalo, že se z věcí, které nás měly s Bohem spojovat, vybudovala přehrada mezi mnou a živým Bohem. Farizejství to dokázalo. A nebyli to lidé ani hloupí, ani povrchní.