Ekumenická bohoslužba u Terezičky

V rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů se každoročně koná ekumenická bohoslužba v Praze 8 – Kobylisích, kterou střídavě hostí buď sbor Českobratrské církve evangelické v kostele U Jákobova žebříku nebo římskokatolická farnost sv. Terezie. Bohoslužbě předsedá domácí duchovní, kázání připravuje host. Účastní se jí nejen členové sboru a farnosti, ale i další místní křesťané, např. členové Církve Křesťanská společenství. V pátek 21. ledna 2022 se ekumenická bohoslužba konala v kostele sv. Terezie. Bohoslužbě předsedal místní farář František Blaha, kázání pronesl farář sboru ČCE Ondřej Kolář, který je zároveň odborným asistentem na katedře systematické teologie ETF UK. Základem pro kázání byl biblický text letošního Týdne modliteb za jednotu křesťanů (Mt 2, 1-12).

Milí přátelé, sestry a bratři v Kristu, už malé děti se v kostele učí, že tři králové ve skutečnosti nebyli králové. Dokonce ani nevíme, jestli vůbec byli tři. Jejich počet se obvykle odvozuje od jejich tří darů, ale podle některých tradic tito muži byli čtyři, jako světové strany; jinde se zas uvádí hezky biblický počet dvanáct. Jejich jména - Kašpar, Melichar a Baltazar – v bibli rovněž nenajdeme. Dobře, ale co o nich vlastně víme?

Jejich označení mágové, které český překlad cudně halí do slova mudrci, nám toho více skryje, než prozradí. Každopádně zní dost podezřele. Buď to byli kněží (samozřejmě pohanští), ovládající různé tajné, nadpřirozené nauky a praktiky. K těm se tehdy standardně řadil také výklad snů či hvězd. Nebo se skutečně jednalo o čarodějníky; to řecké slovo může označovat i ty zvlášť záludné a zlovolné.

Kdyby se jednalo jen o vykladače snů, nebylo by to s nimi až tak zlé. Tato dovednost se tehdy velice cenila, jak dokazuje třeba příběh o slavném vykladači snů Josefovi v Egyptě. Pro nově narozeného Ježíše byla tato okolnost přímo životně důležitá. Kdyby mudrcové neuměli ze snu vyčíst, co jim chce Bůh sdělit, patrně by se po návštěvě Ježíše vrátili zpátky za Herodem a nechtěně se tak stali jeho vyzvědači.

Za pozornost stojí také zmínka, že přišli od východu. Ať už byla jejich země původu jakákoli, východ tehdy neměl moc dobrou pověst. Z východu přicházelo obvykle nějaké ohrožení, tím směrem přece ležel i Babylon, kde Izraelci strávili mnoho let ve vyhnanství. Babylon byl přímo rejdištěm podobných mágů. Babylonský král Nebúkadnésar si prý u svého dvora vydržoval celou armádu věštců, zaklínačů, čarodějů a hvězdopravců.

Je zajímavé, že se biblický vypravěč nad pohanským věštěním nijak kriticky nepozastavuje. Byla to právě hvězda, která zkušené astrology přivedla do Jeruzaléma. Tehdy se věřilo, že každý člověk má svou hvězdu: na obloze se objeví při jeho narození a při jeho smrti zase zhasne.

Jak ale mudrci přišli na myšlenku, že ta nová hvězda má něco společného s právě narozeným králem Židů? Je docela možné, že to bylo právě díky jejich babylonskému původu. Na východě totiž zůstala poměrně početná skupina Židů, kteří se nevrátili domů ani poté, co jim to bylo umožněno. Právě od nich se mágové mohli dovědět, že Izrael po staletí očekává mesiáše z královského rodu. A že to nebude jen spasitel Židů, ale celého světa. Proto stojí za to za ním přijít a poklonit se mu. Ano, i protřelí náboženští odborníci, které hned tak nic nepřekvapí, musejí s úžasem uznat – narodil se král – i pro ně.

Ježíš se tak už na počátku svého života ocitá v pochybné společnosti. Kromě pastýřů, kteří se pohybovali u dna společenského žebříčku, se vedle něj objevují lidé sice bohatí a uznávaní, ovšem jsou to vlastně modláři. Jako by to předznamenalo Ježíšovu pozdější cestu. A jako by tu bylo předznamenáno i chování jeho okolí: jak se k Ježíšovi budou stavět, co si o něm budou myslet, jak přijmou či nepřijmou jeho poselství.

Ten protiklad je nepřehlédnutelný: pohanští mágové uznávají meze svého vědění i náboženství a jdou vzdát poctu spasiteli z cizího malého národa. Tak tomu bude i nadále: za Ježíšem budou přicházet právě ti, od kterých by člověk nic dobrého nečekal. Pohané, lidé na okraji, vyřazení z náboženského života, notoričtí hříšníci. Právě ty nejvíce zasáhne zvěst o Božím království, které se v Ježíši přiblížilo.

Čelní představitelé vyvoleného lidu se naproti tomu chovají přesně opačně. Sice i oni očekávají příchod mesiáše a dokonce na základě proroctví vědí, ve kterém městě se má narodit. Jenže místo aby se mu šli poklonit, stávají se nástrojem Herodova stihomamu.

Herodes se radí s velekněžími a zákoníky. Až příliš nám to připomíná scénu, která se odehraje o nějakých třicet let později u římského místodržitele Pontia Piláta. Dokonce i z toho označení král Židů, se kterým přišli mudrci, běhá trochu mráz po zádech – nebude právě takto jednou znít důvod Ježíšova odsouzení, přibitý spolu s Ježíšem na kříž? Nechejme ale tyto úvahy raději na jindy, vždyť Velikonoce jsou ještě daleko.

Tento příběh je spojován se svátkem Zjevením Páně. Již na počátku Ježíšovy cesty se zjevuje, že je světlem světa pro celý svět. Zároveň se nám ale bolestně připomíná, že byl takto poznán a vyznán jen některými. Nejen doma, uvnitř vlastního lidu, ale i mezi ostatními národy. Mnozí si té velké události ani nevšimli. Jiní se jí zase zděsili a přáli si, aby se raději vůbec nestala. Jen někteří přišli, aby se poklonili.

Nevíme přesně, kolik mudrců vlastně do Betléma dorazilo, ale žádný velký zástup to nebyl. U proroka Izajáše slyšíme mnohem velkolepější předpovědi. Celým národům mají spadnout šupiny z očí, v zástupech budou putovat na svatou horu Sión, aby vyznali Hospodina jako svého jediného Boha a přinesli mu ty nejskvělejší oběti. Nebudou samozřejmě chybět ani cizí králové – i ti se spolu s ostatními přijdou pokořit před tím jediným pánem světa.

Ve skutečnosti ale přicházejí jen tři králové, kteří navíc ani králové nejsou. Jiný král, ten oficiální, se naopak snaží Ježíše zlikvidovat. Není to důvod ke zklamání? Myslím si, že spíš k přemýšlení nad tím, v čem je nám tento příběh blízký.

Především musíme počítat s tím, že se Bůh dává poznat i lidem mimo církev. Také je zastavuje na jejich cestách, také jim otevírá oči pro pravdu, také je vede a opatruje. A  rozhodně se nejedná pouze o takzvané ateisty, protože těch kolem nás ve skutečnosti zas tak moc není. Bůh dokáže promluvit i k lidem, kteří v cosi věří, ale jejich spiritualitu považujeme za zmatenou a díváme se na ni s určitým pohrdáním. Bůh ale na rozdíl od nás nepohrdá nikým a dokáže použít ke svým záměrům i všelijak bizarní duchovní slepence. A tak i my máme lidi kolem sebe vnímat nikoli jako bloudící, ale jako ty, kdo už třeba mají nakročeno k Betlému. Není na nás, abychom je odsuzovali, ale abychom jim na té cestě pomohli, jakkoli se nám může jevit jako křivolaká a plná slepých uliček.

Tím to ale nekončí. Na tyto lidi totiž nemůžeme pohlížet jen jako na hledače plné otázek a ihned jim přispěchat s odpovědí. Připusťme, že také oni mohou a mají něco nabídnout nám. Mudrci přece přišli Ježíše obdarovat drahocennými dary. Proto nemáme své nevěřící či jinak věřící bližní pouze blahosklonně poučovat a vysvětlovat jim, v čem se mýlí a co je ta správná víra. Máme se s nimi setkávat jako rovní s rovnými. Máme být připraveni k dialogu, tedy také k tomu, abychom od nich přijali jejich obdarování, něco se naučili a nechali se v setkání s nimi proměnit.

Snad biblický text příliš nepřetížím, když přidám ještě jednu jeho výzvu pro dnešek. Kolem nás je mnoho lidí, kteří sice k církvi nepatří, ale bojují takříkajíc na naší straně. Nebo my na straně jejich, záleží na úhlu pohledu. Dokáží se vzepřít silám zkázy, postavit se mocným tohoto světa šířícím kolem sebe strach, neskočit na lep manipulátorům. Mudrci přijali Boží vedení a vydali se jinou cestou, než po nich žádal šílený a zbabělý Herodes, a tak zmařili jeho plány a naplnili plány Boží.

Jejich příběh je tak pro nás povzbuzením. Místo lamentování nad zkaženým světem se má církev pozorně rozhlížet kolem sebe, nacházet kolem sebe ty, kdo nevědomky pracují pro Boží království, a podpořit je, nebo se k nim přímo připojit. Vždyť všichni společně sloužíme Božímu světlu, zdroji života, síly a moudrosti. Sloužíme světlu, které ve tmě svítí a tma ho nepohltila. Amen.