Středa 6. týdne v mezidobí, cyklus 2

MR: Jk 1, 19-27; Mk 8, 22-26;

Zbožnost bez užitku a dokonalost (1992)

Když posloucháme Jakubova napomenutí, tak je při tom všem zbožným duším docela příjemně u srdce. Jakub s nimi mluví způsobem, kterému oni obvykle rozumějí: že je třeba držet jazyk za zuby, že se má dělat to, že se nemá dělat ono. Snadno se pak přeslechne věta, která je v témže listu o kousíček dál, totiž: vcelku však nejde o toto všechno, ale jde o věrnost zákonu svobody. Ta věta se snadno přeslechne. Přitom Jakub neváhá demonstrovat důsledky na něčem, co úplně převrací předchozí dojem; říká, jak vypadá nakonec zbožnost těch nevěrných.

Člověk by očekával, že po všech těch ctnostech (držet jazyk za zuby, nevztekat se, být tam, kde člověk být má) bude následovat seznam odsouzeníhodných neřestí, ale dočká se nakonec něčeho úplně jiného: "zbožnost ryzí a čistá je žít pro druhé". Žít pro ty, kteří podle mínění ostatního světa nemají ani cenu, pro sirotky a pro vdovy. Odtud by člověk ovšem marně čekal odplatu; pomáhá -li zde, pak svou zbožnou energii vyhazuje oknem; od vdov a sirotků se odplaty nedočká.

Takto tedy vidí pravou zbožnost dokonce i velice tradičně myslící Jakub: Ty proklamované ctnosti buď míří ve prospěch bližních, anebo jsou úplně k ničemu.

Na Jakubovo napomenutí lze reagovat dvojím způsobem: "Už mockrát jste to slyšeli, ale jste jako lidé, kteří se dívají do zrcadla a zase zapomenou, jak to vlastně vyhlíželi" - tak volá Jakub patrně dodnes. Jsou však i lidé, kterým se to boží slovo přece jen dostane pod kůži. Na takového pak může padnout i strach: vždyť já to ani neumím se sirotky, ani nemám na ty vdovy trpělivost. Takže já vlastně neumím být zbožný.

Pro takové je dnešní evangelium Markovo útěšným svědectvím: dokonce i sám Ježíš musí někdy uzdravovat na dvakrát! Jako by se mu to první nepovedlo... Po prvém zákroku sice uzdravuje slepotu a bývalý slepec se sice dostal z té své bídy o krůček dál , ale zdaleka ještě nebyl zdráv. Proto i Ježíš musí své úsilí opakovat.

Na tuhle příhodu bychom neměli zapomenout, máme-li někdy tísnivý dojem, že to nebo ono se už nenaučíme, že už něco nestihneme, že jsme se dozvěděli to pravé o svém Bohu až příliš pozdě, protože už máme ze zvyku železnou košili... Jestliže i Ježíš se musel učit Otcovu spásnou vůli realizovat a naučil se, i my se můžeme naučit. Tu dokonalost tomu naštěstí nedává naše umění. Tu dokonalost tomu dává moc a síla boží, která se ráda projevuje v naší nemohoucnosti. To říká sv. Pavel výslovně. Takže nebát se; Bůh je naštěstí silnější než naše nemohoucnost měnit zcela radikálně návyky, které máme. I Ježíš uzdravoval na dvakrát - a uzdravil do zdraví.