7. neděle v mezidobí C

MR: L 6, 27-38

Nová evangelizace, anebo živoucí dobrá zpráva (1998)

Když chce vysvětlit Lukášův Ježíš, co od nás očekává vůle Páně, říká: dejte, co sami toužíte vlastnit, co potřebujete, a bude vám dáno (anebo také: buďte si jisti, že vám bude dáno, tedy odvážně dávejte). Je vám odpouštěno, tedy odpouštějte. Prostě Ježíš přišel zvěstovat, že to, co je potřeba udělat, není jakési pilné sebezdokonalení člověka, do světa kdysi vpuštěného jako polotovar buď jakýmsi nedopatřením Stvořitele, anebo jako kratochvíle olympských mocností sledujících s pobavením, jak si člověk se svou nedostatečností s takovým úkolem poradí. Ježíš sám na sobě i svých bližních demonstruje smysl docela jiného Božího stvořitelského procesu. Ježíš vstoupil kdysi do dějin zcela koherentním zvěstováním, které mělo překvapivě málo slov, zato mnoho výmluvných událostí. Ukazoval slovy i skutky, že co se vyvolenému lidu nepodařilo za celá staletí Starého zákona, to vyřešit lze, ale chce to správný nový začátek. Ta relativní novost ve světě zbožných zákoníků a farizejských doby Ježíšovy tvrdila: všechny vaše nedodělky i dluhy, to všechno beru na sebe. Začínáte jako nové stvoření. A od vás chci, aby lidé kolem vás tomu dokázali uvěřit díky osobní zkušenosti s vámi. Lidé vás musí zažít, že dáváte bez starostlivých vrásek, protože i vám bude dáno vše, co potřebujete. Že kupodivu vydržíte i ránu do tváře, světe div se. Samozřejmě vás bude bolet, ale neuniká vám smysl toho: konec bude dobrý, ba lepší, než byste si sami připravili. Ježíš chce, abyste byli milosrdní, protože právě vy si to opravdu můžete dovolit, i vám je milosrdně odpouštěno a taková svoboda od dluhů by neměla zůstat marným osvobozením. Evangelium naznačuje, že už netřeba bát se ani svého faktického otroctví, protože jsem vás koupil já, žádnému jinému pánu už nepodléháte.

To je ovšem radikálně jiná řeč, než jsme slýchali od náboženských horlitelů. Je to řeč osvobozující; osvobozující ovšem přiměřeně lidské dospělosti. Osvobozující do té míry, do jaké je věřící člověk schopen Bohu údajně milosrdnému doopravdy důvěřovat. Jsou totiž mezi námi také takoví, kterým jejich hrdost zakazuje přijímat cokoli zdarma, vše si prý člověk musí poctivě zasloužit, anebo tací, které opatrná nedůvěřivost našeptává, že co je zdarma, za nic nestojí a určitě to v kritické chvíli - třeba na soudu Božím - selže právě ve chvíli, kdy všechno visí na vlásku.

Je to řeč osvobozující, ale také významně inspirující k následování jisté zvláštní logiky. Ježíš osvobozuje od dluhů; také tebe osvobodí právě natolik, nakolik jsme kdo schopen vsadit na tuhle kristovskou logiku. Všichni přece víme, na co spoléhal Nazaretský a jak dopadl.

Ano, tak to chodí ve světě bezbožném i zbožném: Jen ten opravdu uvěřil evangeliu, kdo na takové podmínky hry přistoupí. A že na to přistoupilo i jeho srdce, celek jeho bytosti, nejen třeba vůle či okamžitý cit, to každý může dobře testovat sám právě tou nastavenou tváří: Facka bolí a ponižuje všechny bez rozdílu. Druhou tvář dokáže nastavit jen ten, koho jeho víra už integrovala, kdo má své já pokojně a pevně zasazeno do společnosti i do dějin spásy. Tenhle test znají přece i jiné víry: z podobného důvodu někteří dokážou projít bosou nohou žhavým popelem.

Tak tedy evangelizuje Ježíš: Jeho Otec nečeká, že se nám nějakými drezúrami podaří přebudovat nespolehlivou přirozenost člověka v přirozenost anděla (proč také, když anděla dokáže stvořit stejně snadno jako člověka!?). Ježíšův Otec očekává, tvrdí Bible, že se konečně odhodláme uvěřit to, co Ježíš z Nazareta nejen hlásal, ale také na vlastní kůži vyzkoušel jako ten, kdo předstupoval před Otce pokryt naším hříchem a navíc orazítkován kletbou velekněží a všech autorit.

A ovšem nejde jen o integritu jednoho každého z nás. Bůh od nás také očekává, že na základě své zkušenosti a svého bytostného svědectví dáme zakusit takovou šanci otroků těm druhým - těm, kteří ještě nemohli vést dialog s Biblí a pravděpodobně je už nikdy ani nenapadne po Bibli sáhnout.

Tak vypadá skutečná evangelizace: na vlastním osudu pokojně ukazovat jako město na hoře nebo světlo na svícnu všem, které jejich otroctví přece jen tlačí, že východiska existují a exody jsou docela reálné. Že Bůh je ochoten se angažovat znovu s každým, kdo je mu ochoten důvěřovat na Ježíšův způsob. Pokud místo takového svědectví osudem na ně chrlíme právě jen desatero božích a stovky církevních přikázání, instrukcí a rad, jsou ti lidé světa právě jen rádi, že s tím náboženstvím naštěstí nemají nic společného.