Památka sv. Polykarpa, biskupa a mučedníka 23.2.

Zj 2, 8-11; J 15, 18-21

Věrnost; kritérium pravdy utrpení v ovoci (1993)

Úryvek z Apokalypsy zvěstuje pronásledování. Někdy je velice obtížné člověku přijmout, že právě pronásledování a útisk může mít co společného s boží slávou, s poctou božího jména. A přece v tom je jeden ze zkušebních kamenů naší víry; kámen nikoli jediný a nikoli nejvýznamnější, přesto výmluvný.

Při pronásledování nejde o to, zda ten testovaný snese víc nebo méně útrap; jde o to, zda se ukáže jako věrný a komu. Víra ve jméno našeho Pána Ježíše se totiž velmi podobá víře v náboženství, ale i pověře nebo fanatické seberealizaci, autoexaltaci, sebeprosazování. Vyznání těch postojů mohou znít velmi podobně nebo dokonce shodně. Rozeznává se to obtížně; jedno kritérium nám k tomu nabízejí obě dnešní čtení. Člověk se s jistotou může opřít o toto rozpoznávací znamení božího původu: kdo miluje, je z Boha. Kdo nemiluje, může bojovat sice za spravedlnost, bojuje za to a za ono. Ale energii do toho boje mu dodává nenávist. Možná kultivovaná, ale přece jen opak milování. A tak je rozhodnuto: jde potom jistě o opak Boží, o službu pro Nepřítele. Věrnost jej však bezpečně usvědčí: Věrnost Ukřižovanému a Vzkříšenému je docela jiná než věrnost ideji, vůdci nebo vlastnímu egu.

Ne každá víra žádá od člověka i mučednictví. Některá žádá spíš být vždy na úspěšné straně barikád. Tak ctil Izrael v době soudců Jahveho, který vyvedl lid z otroctví; ale dovedl ctít neméně opravdově i Baala, když se ukázalo, že Hospodin to nebo ono nevyhrál: úroda se nezdařila, nebo když cizáci pod praporem jiného boha převálcovali zem.

Ale ani vlastní utrpení není cosi samospasitelného, automaticky bohumilého. Je možné trpět fanaticky; jistě byli takoví i mezi křesťanskými mučedníky. Fanatika se nic netýká, je příliš zaujat tím, co pokládá sám u sebe za nejvzácnější, totiž zásadovost. Takového mohou převálcovat, mohou ho vyhodit dveřmi a on vleze zpět oknem, jako by se nechumelilo. Má ohromující sílu, protože si věří. S Boží slávou to ovšem nemá nic společného.

Známe také mučedníky, jejichž víra je sice náboženská, ale není vírou v evangelium a kříž. Tihle lidé pak ve chvílích těžkostí vyměňují svou "víru" za nějakou snesitelnější ideologii podobně bez obtíží jako kabát. Tahle víra nehledá spasitele, ta potřebuje dostat se nějak mezi ty v posledku úspěšné, i kdyby k tomu měla Boha donutit. Každé slušné náboženství je tu od toho, aby člověka zaštítilo před prohrou. Náboženskou věrností si člověk hledí předplatit pokud možno bezbolestný průběh budoucnosti zítřkem počínaje a třeba věčností konče.

Ne tak evangelium. Těší nás na jiný způsob, docela nenábožensky: Podle Janova Ježíše musíme počítat s tím, že Otec miluje jinak, než bývá zvykem v božských pantheonech. Jestliže byl milovaný syn Ježíš dějinami převálcován, budeme zřejmě i my, pokud ovšem patříme mezi ty milované.

Ježíš v Janově úryvku nezamlouvá, kam míří víra v Ježíšovo jméno: není učedník větší než mistr. Proto i učedník míří až k té ohavné situaci s křížem, kdy člověk zůstane přáteli opuštěn v masivní nenávisti davu, poštvaného právě ctihodnou autoritou.

Apokalypsa k tomu slibuje, že kříž tu není na věčnost, jen „deset dní“. Ale říká bez vytáček, že ta „prvá smrt“ - ono konečné zúčtování s tímto světem, kterému jsme podle božího přání sloužili, nás nejen nemine, ale dopadne právě tak, jak se sluší na pravé učedníky Ukřižovaného. Tou druhou smrtí se rozumí soud; teprve o té druhé text naznačuje, že se při ní projeví naše víra - byla-li ovšem vírou v toho správného Krista. V té druhé smrti člověk obstojí tak, jak se sluší na učedníky Vzkříšeného, který už neumírá.

Je docela v pořádku, že se nám nechce na kříž. Není však v pořádku, hledáme-li u Ježíše prostě náboženské pojištění. Víra v evangelium není v tomto smyslu náboženstvím, ale vírou v „Ježíšovo jméno“ - v to přezvláštní jméno, v kterém prý musí pokleknout v posledku každý, nicméně které bylo napřed obrazně i fakticky ukřižováno a smeteno ze světa.

Nejde vůbec o úvahy jen teoretické. Ti, kteří nás honí před soudy, rádi se ohánějí nejen právem, ale dokonce autentickou a legitimní autoritou. Musíme se proto dřív nebo později s obavami ptát, jednají-li tak jménem světa, anebo opravdu hovoří jménem božím. Dnešní úryvek evangelia nabízí v tom znepokojivém tázání pomoc. Říká se tu: „Kdybyste by byli ze světa, svět by vás nemusel nenávidět“. To, co vyznačuje stranu Ježíšovi protivnou, je právě prý povinnost nenávidět, potřeba ničit plevel, potřeba zabránit zkáze dobrých mravů atd. Zní to nevinně a dokonce zbožně; také Kaifáš zdůvodňoval odstranění nežádoucí konkurence v Ježíši tak: aby netrpěl národ, pro dobro celku. Každého však usvědčí ovoce: Kaifáš národ nezachránil.

Ježíšův učedník je ten, který zlo, které potkal, přemáhá dobrem, anebo aspoň mlčí. Tak to čteme všichni.

Jak budeme reagovat, až s námi zatočí tento svět, ať už oblečený v jakékoli kostýmy? Není vůbec důležité, nosí-li ten svět v klopě hvězdu, nebo čepici do špice. Pokud nenávidí, je to svět; svět nenávidí každého, kdo je bílou vránou, kdo je jiný než ten svět.

Také naše duchovní autority se samy zařadí do světa, pokud se nemíní řídit jinými pravidly než těmi pro svět typickými. Nu a uvidí se, kam naše osobní víra zařadí každého z nás.