My katolíci rádi používáme myšlenek z listu Jakubova. Přesto mu málokdo důvěřuje jako božímu slovu, tedy natolik, že by mu věřil přece jen víc než různým směrnicím moralistů, dogmatiků, kazatelů, machiavelistů. A tak se stává nezřídka, že by bylo namístě aplikovat varování dnešního úryvku na vnitrocírkevní poměry.
Jak dostát odpovědně roli proroka, pastýře a kněze (2004)
Prorok nás varuje, abychom nespoléhali na člověka. Ne že by člověk neuměl nebo nechtěl mít rád tak, že ho to třeba stojí i život. To proto, že pro budoucnost člověka je důležitější umět dospěle, tedy moudře spoléhat na Hospodina.
Úryvek z Apokalypsy zvěstuje pronásledování. Někdy je velice obtížné člověku přijmout, že právě pronásledování a útisk může mít co společného s boží slávou, s poctou božího jména. A přece v tom je jeden ze zkušebních kamenů naší víry; kámen nikoli jediný a nikoli nejvýznamnější, přesto výmluvný.
Poznal jsem Jana jako ordináře skryté církve až začátkem devadesátých let. A mohu dosvědčit, že až do smrti byl trpělivým pontifexem – tedy stavitelem mostů – mezi strukturami církve skryté a církve etablované. Nás povzbuzoval pokračovat v práci, pro kterou jsme byli do skryté církve povoláni, sám pracoval v pastoraci farní jako výpomocný kněz. Mnoho kolegiálního respektu si doma v československém episkopátu bohužel neužil.
Poslední komentáře