Šedá Eminence

Král, Ježíš Kristus, Církev - Bůh v těchto třech jménech. (Bossuet) Kdo tudy jdeš, není to podivné, že démon je tak blízko anděla (nápis křídou na náhrobku Otce Josefa)

Je vždycky snadnější napsat o člověku epigram, než mu porozumět. (Aldous Huxley) Je možné, aby někdo byl .dobrým katolíkem" a zároveň napomáhal válečným zločinům? Ano, možné to je a nedávná historie to ukazuje příliš jasně.  Pojem .dobrý katolík" je již tak zdiskreditován, že ti prozřelejší pečlivě rozlišují mezi .poctivým plněním svých náboženských a církevních povinností" a skutečným životem podle evangelia. Tento rozdíl není ostatně ničím novým, evangelium samo o tom hovoří dosti výmluvně.  Je však možné, aby někdo dosáhl vysokého stupně duchovního života, modlitby téměř mystické, konal denně umrtvování, chodil v žíněné košili a cestoval bos pěšky - a zároveň podněcoval válku, politické intriky, lži, přijímal zprávy podplacených agentů a přispěl tak k utrpení a smrti miliónů lidí? I tady musíme - bohužel - říci ano. Aldous Huxley ve své knize Šedá eminence - kterou bychom žánrově zařadili nejspíše do historické literatury faktu - odkrývá okolnosti vnějšího a vnitřního života jedné z duchovně nejhlubších a politicky nejmocnějších osobností své doby.

Francois Leclerc du Tremblay, v církvi známý jako Otec Josef Pařížský a v historii jako Šedá Eminence, se narodil 4. 11. 1577 ve významném právnickém rodě. Jeho současníci na něm již v dětství mohli pozorovat vlastnosti víc než protikladné. Byl čilý i uzavřený, miloval samotu stejně jako činnost, byl schopen vzplanutí lásky i zloby a přitom - bylo-li nutno - zachovával si sebeovládání a zdrženlivost. Již ve svých čtyřech letech promluvil k návštěvě v domě rodičů o utrpení Kristově s takovým zápalem, že se z toho rozplakal a museli ho z pokoje odvést. V osmi letech začal studovat v jednom pařížském penzionátu, od roku 1585 se mu věnoval soukromý učitel.  Brzo znal klasické i moderní jazyky, uměl jezdit na koni, četl antické klasiky a životy svatých. Společenskému vystupování se naučil za svého krátkého pobytu u dvora a svět poznal jako člen jedné politické mise, která směřovala do Londýna.

Představa života mezi dvořany slibující kariéru se však začala mladému muži zřejmě brzy zajídat. Mauriac píše v jednom románu, že každý občas, znechucen společností, zatouží vstoupit k trapistům. Huxley vyjadřuje tento pocit takto: .Shledat náhle, že sedíme, sami prokleti, mezi prokletými - to je nejznepokojivější zkušenost, tak znepokojivá, že většina z nás na ni odpovídá tím, že se hrouží hlouběji do svého osobního prokletí v naději, jež se obyčejně stane skutečností - že se nám totiž alespoň na čas podaří to revoluční poznání potlačit." Budoucí Otec Josef však nic potlačovat nebude. Po vnitřním boji vstupuje do kapucínského řádu. Není od věci připomenout pikantní podrobnost o události, která měla na jeho volbu vliv. Nalezl poblíž rodičovského domu pohozený starý svazek knihy Barlaam a Josafat, což je křesťanská obměna životopisu Buddhova, a tento spis na něj mocně zapůsobil.  Aldous Huxley zde na chvíli vyprávění přerušuje a dělá nutný exkurs do náboženského pozadí doby. Obsáhle vysvětluje mystickou tradici Upanišádami počínaje až po její postupný úpadek na Západě v 17. století. Zajímá ho, proč došlo k jejímu oslabení. Důvod vidí v tom, že málo ortodoxní mystika .temnoty přílišného světla" (Pseudodionysius Areopagita v 5. stol.) a Oblaku nevědění (anglický anonym ze 14. století) a pozdějších autorů (Eckhart, Jan od Kříže), která se podobala mystice ostatních náboženství, byla postupně nahrazována způsobem modlitby zaváděným kardinálem Bérulle.  Bérulle, současník Otce Josefa, měl k mystickému životu nepochybně vlohy.  Více než mystik však byl katolík a neobrazné božství starých mystiků mu muselo připadat málo pravověrné. .Teologie, evangelia a církevní tradice, to všechno byly pro něho základní údaje, mající přednost před jeho vlastní zkušeností, která se musela vždycky pokřivit a přetvořit, aby s nimi byla konformní. Mystici dionysiovské tradice přizpůsobovali naopak dogma vlastní zkušenosti, což způsobovalo, že čím byli pokročilejší v mystice, tím méně byli pouze katoličtí. (Huxley s. 83)

Veden tímto úmyslem přidal Bérulle kontemplaci na Krista a Pannu Marii.  Takto zaručil, že nikdo, kdo se držel jeho školy, nikdy nedosáhl nejvyšších stavů splynutí, protože bylo odstraněno nerozdělitelné božství starých mystiků. Takto byl duchovně veden i Otec Josef. Jeho učitel Benet z Canfieldu ho sice naučil teorii dionysiovské mystiky, důraz byl však kladen také na rozjímání o utrpení Krista na Kalvárii. To mělo - jak uvidíme - své následky.

Sledujme však - po tomto exkursu do mystiky - další osudy Otce Josefa.  Nadaný kazatel, který byl schopen hovořit plamenně i dvě hodiny a vyučoval vnitřní modlitbě, se náhle dostal do politiky. Když chtěl v kalvínském městě Saumuru založit klášter, musel vstoupit do složitých jednání. Od této chvíle v něm budou spolu žít dvě osobnosti: kontemplativní řeholník a politik.  Posléze přispěje k závratné kariéře kardinála Richelieua, kterého pozná ještě jako biskupa a se kterým si hned padne do oka. Stal se jeho pravou rukou a ministrem zahraničí. Jeho podvojnému nitru odpovídá i jeho život.  Putuje bos po celé Evropě, ale nosí poselství papežů a králů. Koná umrtvování, ale zaplétá se do složité diplomacie, rozjímá o utrpení Kristově, ale pomáhá prodloužit třicetiletou válku jak to jen jde, protože je to výhodné pro Francii. Věří totiž, že Francie je Bohem vyvolená. Uvažuje dokonce o plánu nové křížové výpravy a skládá v tomto duchu dlouhou a nadšenou báseň o osvobození Řeků.

Zde jen úryvek: Když na pomoc tobě zvrátím celý svět, má touha nemá dosti, v oceán krve se musím potápět, bych ztlumil žár své horlivosti.

Huxley k tomu poznamenává: .. . .skutečný Satan je ta součást každé bytosti, jež jí zabraňuje odumřít svému já a splynout se skutečností, od níž byla oddělena. Právě proto je vždycky Satanova inteligence, vnímavost i duchovní schopnost přiměřena inteligenci, vnímavosti a duchovnímu nadání bytosti, o niž usiluje. . ." (Huxley s. 139)

Na Otce Josefa, který žil uprostřed honosného dvorského života o chlebu a špinavé vodě, o svátcích si dopřával oběd ze zapáchajících ryb a ženami pohrdal, musel Satan zvolit pokušení zvláštní. Mezi jeho triky patřilo právě zbožštění Francie, pocit vyvolení, posilovaný nadto mnoha viděními a extázemi, které Otec Josef prožíval, a - časté rozjímání o utrpení Kristově.  Vždyť trpěl-li Kristus tolik na Golgotě, co je proti tomu utrpení bídných hříšníků tady na zemi, byť bylo zaviněno válkou a tedy spoluzaviněno Otcem Josefem? Vždyť je to válka, kterou chce Bůh. Jedna z jeptišek, které duchovně vedl, přijala od Krista toto poselství pro krále Ludvíka XIII.:

.. . .je zásadně třeba, aby se král celou svou myslí zaujal pro válku a postaral se, aby jeho služebníci věděli, že je bude odměňovat i trestat podle jejich výkonů." (s. 223)

Jsou však hlasy, které není možno umlčet. Cosi v člověku se nakonec vzbouří a on pozná, že jeho domněle správná cesta byla omylem. V posledním období svého života Otec Josef píše jedné abatyši: .. . .pohlédnu-li pak na to, jak já sám žiji a jak žije i většina lidských bytostí, tu začínám věřit, že svět je jen bajka a my všichni že jsme ztratili rozum - neboť, až na několik výjimečných, nevidím už rozdíl mezi námi, pohany a Turky." (s. 231) Muž, který možná dostal šanci stát se velikým mystikem a učitelem duchovního života, podlehl svému démonovi. Pronikl až na práh mystické modlitby, jak o tom zřejmě svědčí jeho texty, zde se však zastavil rozptylován politikou. Jsou věci, které prostě sloučit nelze, neboť sloužit jde jenom jednomu pánovi.

Otec Josef umírá náhle, o několik let dříve než kardinál Richelieu, jehož nástupcem se měl stát. Možná by se i na něj mohla použít slova, která papež pronese jednou po smrti jeho pána: .Nu, jestliže Bůh není, dělal to výborně. Jestliže je, bude mít hodně co vysvětlovat."