Král, Ježíš Kristus, Církev - Bůh v těchto třech
jménech. (Bossuet) Kdo
tudy jdeš, není to podivné, že démon je tak blízko anděla (nápis křídou na náhrobku
Otce Josefa)
Je
vždycky snadnější napsat o člověku epigram, než mu porozumět. (Aldous
Huxley) Je možné, aby někdo byl .dobrým katolíkem" a zároveň napomáhal válečným
zločinům? Ano, možné to je a nedávná historie to ukazuje příliš jasně. Pojem .dobrý katolík" je již tak
zdiskreditován, že ti prozřelejší pečlivě rozlišují mezi .poctivým plněním
svých náboženských a církevních povinností" a skutečným životem podle
evangelia. Tento rozdíl není ostatně ničím novým, evangelium samo o tom hovoří
dosti výmluvně. Je však možné, aby někdo
dosáhl vysokého stupně duchovního života, modlitby téměř mystické, konal denně
umrtvování, chodil v žíněné košili a cestoval bos pěšky - a zároveň
podněcoval válku, politické intriky, lži, přijímal zprávy podplacených agentů a
přispěl tak k utrpení a smrti miliónů lidí? I tady musíme - bohužel - říci
ano. Aldous Huxley ve své knize Šedá eminence - kterou bychom žánrově zařadili
nejspíše do historické literatury faktu - odkrývá okolnosti vnějšího a
vnitřního života jedné z duchovně nejhlubších a politicky nejmocnějších
osobností své doby.
Francois Leclerc du Tremblay, v církvi známý jako
Otec Josef Pařížský a v historii jako Šedá Eminence, se narodil 4. 11.
1577 ve významném právnickém rodě. Jeho současníci na něm již v dětství
mohli pozorovat vlastnosti víc než protikladné. Byl čilý i uzavřený, miloval
samotu stejně jako činnost, byl schopen vzplanutí lásky i zloby a přitom -
bylo-li nutno - zachovával si sebeovládání a zdrženlivost. Již ve svých čtyřech
letech promluvil k návštěvě v domě rodičů o utrpení Kristově s takovým
zápalem, že se z toho rozplakal a museli ho z pokoje odvést. V osmi
letech začal studovat v jednom pařížském penzionátu, od roku 1585 se mu
věnoval soukromý učitel. Brzo znal
klasické i moderní jazyky, uměl jezdit na koni, četl antické klasiky a životy
svatých. Společenskému vystupování se naučil za svého krátkého pobytu u dvora a
svět poznal jako člen jedné politické mise, která směřovala do Londýna.
Představa života mezi dvořany slibující kariéru se však
začala mladému muži zřejmě brzy zajídat. Mauriac píše v jednom románu, že
každý občas, znechucen společností, zatouží vstoupit k trapistům. Huxley
vyjadřuje tento pocit takto: .Shledat náhle, že sedíme, sami prokleti, mezi prokletými - to je
nejznepokojivější zkušenost, tak znepokojivá, že většina z nás na ni odpovídá
tím, že se hrouží hlouběji do svého osobního prokletí v naději, jež se
obyčejně stane skutečností - že se nám totiž alespoň na čas podaří to revoluční
poznání potlačit." Budoucí Otec Josef však nic potlačovat nebude. Po
vnitřním boji vstupuje do kapucínského řádu. Není od věci připomenout pikantní
podrobnost o události, která měla na jeho volbu vliv. Nalezl poblíž
rodičovského domu pohozený starý svazek knihy Barlaam a Josafat, což je
křesťanská obměna životopisu Buddhova, a tento spis na něj mocně zapůsobil. Aldous Huxley zde na chvíli vyprávění
přerušuje a dělá nutný exkurs do náboženského pozadí doby. Obsáhle vysvětluje
mystickou tradici Upanišádami počínaje až po její postupný úpadek na Západě v 17.
století. Zajímá ho, proč došlo k jejímu oslabení. Důvod vidí v tom,
že málo ortodoxní mystika .temnoty přílišného světla" (Pseudodionysius
Areopagita v 5. stol.) a Oblaku nevědění (anglický anonym ze 14. století)
a pozdějších autorů (Eckhart, Jan od Kříže), která se podobala mystice
ostatních náboženství, byla postupně nahrazována způsobem modlitby zaváděným
kardinálem Bérulle. Bérulle, současník
Otce Josefa, měl k mystickému životu nepochybně vlohy. Více než mystik však byl katolík a neobrazné
božství starých mystiků mu muselo připadat málo pravověrné. .Teologie, evangelia a
církevní tradice, to všechno byly pro něho základní údaje, mající přednost před
jeho vlastní zkušeností, která se musela vždycky pokřivit a přetvořit, aby s nimi
byla konformní. Mystici dionysiovské tradice přizpůsobovali naopak dogma vlastní
zkušenosti, což způsobovalo, že čím byli pokročilejší v mystice, tím méně
byli pouze katoličtí. (Huxley s. 83)
Veden tímto úmyslem přidal Bérulle kontemplaci na Krista a
Pannu Marii. Takto zaručil, že nikdo,
kdo se držel jeho školy, nikdy nedosáhl nejvyšších stavů splynutí, protože bylo
odstraněno nerozdělitelné božství starých mystiků. Takto byl duchovně veden i
Otec Josef. Jeho učitel Benet z Canfieldu ho sice naučil teorii
dionysiovské mystiky, důraz byl však kladen také na rozjímání o utrpení Krista
na Kalvárii. To mělo - jak uvidíme - své následky.
Sledujme však - po tomto exkursu do mystiky - další osudy
Otce Josefa. Nadaný kazatel, který byl
schopen hovořit plamenně i dvě hodiny a vyučoval vnitřní modlitbě, se náhle
dostal do politiky. Když chtěl v kalvínském městě Saumuru založit klášter,
musel vstoupit do složitých jednání. Od této chvíle v něm budou spolu žít
dvě osobnosti: kontemplativní řeholník a politik. Posléze přispěje k závratné kariéře
kardinála Richelieua, kterého pozná ještě jako biskupa a se kterým si hned
padne do oka. Stal se jeho pravou rukou a ministrem zahraničí. Jeho podvojnému
nitru odpovídá i jeho život. Putuje bos
po celé Evropě, ale nosí poselství papežů a králů. Koná umrtvování, ale zaplétá
se do složité diplomacie, rozjímá o utrpení Kristově, ale pomáhá prodloužit
třicetiletou válku jak to jen jde, protože je to výhodné pro Francii. Věří
totiž, že Francie je Bohem vyvolená. Uvažuje dokonce o plánu nové křížové
výpravy a skládá v tomto duchu dlouhou a nadšenou báseň o osvobození Řeků.
Zde jen úryvek: Když na pomoc tobě zvrátím celý svět, má touha nemá dosti, v oceán krve se musím potápět, bych ztlumil žár své horlivosti.
Huxley
k tomu poznamenává: .. . .skutečný Satan je ta součást každé bytosti, jež jí zabraňuje
odumřít svému já a splynout se skutečností, od níž byla oddělena. Právě proto
je vždycky Satanova inteligence, vnímavost i duchovní schopnost přiměřena
inteligenci, vnímavosti a duchovnímu nadání bytosti, o niž usiluje. . ." (Huxley s. 139)
Na Otce Josefa, který žil uprostřed honosného dvorského
života o chlebu a špinavé vodě, o svátcích si dopřával oběd ze zapáchajících
ryb a ženami pohrdal, musel Satan zvolit pokušení zvláštní. Mezi jeho triky
patřilo právě zbožštění Francie, pocit vyvolení, posilovaný nadto mnoha
viděními a extázemi, které Otec Josef prožíval, a - časté rozjímání o utrpení
Kristově. Vždyť trpěl-li Kristus tolik
na Golgotě, co je proti tomu utrpení bídných hříšníků tady na zemi, byť bylo
zaviněno válkou a tedy spoluzaviněno Otcem Josefem? Vždyť je to válka, kterou
chce Bůh. Jedna z jeptišek, které duchovně vedl, přijala od Krista toto
poselství pro krále Ludvíka XIII.:
..
. .je zásadně třeba, aby se král celou svou myslí zaujal pro válku a
postaral se, aby jeho služebníci věděli, že je bude odměňovat i trestat podle
jejich výkonů." (s.
223)
Jsou však hlasy, které není možno umlčet. Cosi v člověku
se nakonec vzbouří a on pozná, že jeho domněle správná cesta byla omylem. V posledním
období svého života Otec Josef píše jedné abatyši: .. . .pohlédnu-li pak na to, jak já sám žiji a jak žije i
většina lidských bytostí, tu začínám věřit, že svět je jen bajka a my všichni
že jsme ztratili rozum - neboť, až na několik výjimečných, nevidím už rozdíl
mezi námi, pohany a Turky." (s. 231) Muž, který možná dostal šanci stát
se velikým mystikem a učitelem duchovního života, podlehl svému démonovi.
Pronikl až na práh mystické modlitby, jak o tom zřejmě svědčí jeho texty, zde
se však zastavil rozptylován politikou. Jsou věci, které prostě sloučit nelze,
neboť sloužit jde jenom jednomu pánovi.
Otec Josef umírá náhle, o několik let dříve než kardinál
Richelieu, jehož nástupcem se měl stát. Možná by se i na něj mohla použít
slova, která papež pronese jednou po smrti jeho pána: .Nu, jestliže Bůh
není, dělal to výborně. Jestliže je, bude mít hodně co vysvětlovat."
Poslední komentáře