Setkání s církví bojující v Londýně

Cestováním člověk poznává nejen jinou zemi, jiné lidi a jejich tradice, jejich církev, ale také sebe sama, své meze a svou církev. Když jsem přemýšlela, jak nazvat pár střípků ze svého pobytu v Londýně, kde s manželem trávíme letošní rok na studiích, napadla mě slova, která v dnešním jazyce buď zapadla a nebo změnila svůj význam, .církev bojující". Ne, opravdu nechci hovořit o tom, jak se církvi v Anglii daří bojovat o její hmotné zabezpečení či politický vliv, jak mezi sebou bojují jednotlivé denominace a náboženství.  Rozlišení církve na nebeskou - vítěznou a pozemskou - bojující mělo a má jiný význam. Středověká teologie církví nebeskou mínila tu církev, která je již plně sjednocena s Kristem v jeho vítězství nad hříchem, smrtí a ďáblem. Církev pozemskou - bojující, pak chápala jako tu, která zápasí o spásu světa Kristem darovanou. Ve svém boji bývá zraňována i zrazována, tak jako byl Kristus, ale nepřestává věřit, doufat a milovat. Snad se mi podaří stará slova trochu oprášit, neboť právě o takové církvi, která na různých frontách bojuje o spásu světa, bych chtěla psát.  Kaplanství (katolická studentská kolej), ve kterém bydlíme, čítá celkem 70 studentů a je spravováno sestřičkami z řádu sv. Alexy. V komunitě, jež je s kaplanstvím spojena, jich žije celkem osm a nejmladší z nich je něco málo přes šedesát. Chodí v civilu, pro mladé lidi, včetně extravagantních studentů herectví a malířství, mají nejen tiché pochopení, ale dokáží si s nimi o jejich životě povídat, aniž by jim chtěly dávat rady, co dělají špatně. Umějí se nahlas smát, a i když jsou staré a často nemocné, nepůsobí utrápeně.  Řád sv. Alexy se věnoval učitelství v době, kdy chyběly dobré státní školy, ať už pro děvčata, či pro ty, kdo soukromou školu nemohli zaplatit. Dnes se jejich školy zavírají. Řád se zmenšuje, do naprosté většiny komunit nepřicházejí zájemkyně o noviciát. Modlitby pokračují a pokračuje ještě i péče, kterou mohou dát. Co mě nepřestává udivovat, je jejich naděje. Sestřička Mary Peter, jedna z nejstarších, mi řekla: .Do naší komunity už nepřijdou mladé sestřičky. Necítily by se tady doma. Naše služba končí, ale to neznamená, že by byli mladí lidé méně zbožní. Jen jejich životy víry musí vypadat jinak, protože je žijí v jiné době. Jako zakladatelé našich řádů museli najít svou cestu, i vy budete muset najít svoji." Čtyřletá známost s Heythrop College, jezuitskou teologickou fakultou, kde nekatolíci nejen studují, ale již více než dvacet roků učí, a to i teologické obory, mi dává důvěru, že ekumena nemusí být jen platonickou láskou, ve které se skutečný vztah nikdy nerealizuje. Intercommunio je zde dlouholetou praxí. Kristovo pozvání není zastíněno administrativním odstrčením těch, kdo sice věří stejně, ale patří do jiné denominace. Na téma vlastnického vztahu k eucharistii říká jeden z římskokatolických přednášejících: .Kdo o takové věci může říci, že je jeho!" Zeptala jsem se mladého jezuitského kněze, jak by si přál, aby se chovali křesťané z jiných církví při bohoslužbě, kterou slouží. Jednoznačně dával přednost tomu, aby přišli k přijímání, cítí-li se Kristem pozváni ke svátostnému stolu. Říkal, že většina kněží, které zná, nemá ráda otázku: .Můžeme přijít k Večeři Páně, když nejsme z římskokatolické církve?", neboť tato otázka je prý staví do role policistů. Oni svému povolání takto nerozumějí.  Mnozí z nich se prý bojí otevřeně vyslovit pozvání, neboť to znamená jednat proti vlastním církevním předpisům a ani v Anglii o donášku informací na vyšší místa není nouze. Kněží nechápou, proč je křesťané z církví, které přijímání jinde umožňují, stavějí do tak nepříjemné situace, proč raději nevyužijí své svobody.

Zápas o jednotu církve má svá dílčí vítězství, ale zdaleka není u konce.  Eucharistie, která sjednocuje, působí svou uzdravující mocí na vztahy křesťanů, jejichž domovské církve se stále zraňují, a zároveň mocně volá k úsilí o jednotu. Anglikáni, kteří přestávají věřit, že je kdy Řím bude brát jako partnery, katolíci, kterým je dáváno najevo, že jsou nepřátelé, ať se tváří otevřeně jak chtějí, metodisté, baptisté i dva zatoulaní husité zde smějí čerpat sílu.

Z Heythropu skrze spolužáky a učitele vedou kroky na další místa bojující církve. Farnost Panny Marie a všech andělů, kde slouží jeden z učitelů a jeden ze spolužáků, je pověstná svou starostí o chudé a postižené. Zdejší bohoslužby jsou podstatně živější než v jiných farnostech. Stařičký kněz Michael se přes dvacet let snažil o otevřenost a službu obyčejným lidem z ulice. Když mu bezdomovci postupně ukradli zlaté kalichy a jiné cenné věci, začali mu představení vyčítat, že kdyby to všichni dělali jako on, tak kam by prý církev došla. Michael si ale pevně stojí za tím, že se církev musí rozhodnout, bude-li se starat o lidi nebo o věci. A tak je tato farnost využívána k tomu, že se sem posílají .nepohodlní" lidé. Na faře bydlí vedle dvou kněží jedna řádová sestřička, která pracuje coby kaplanka ve vězení, dva studenti, dva postižení lidé, jeden antiklerikální básník a jedna malířka.  Společně si vaří, společně umývají nádobí a starají se o dům. Chodí sem mnoho nejrůznějších hostů. K nedělnímu stolu jsou obvykle zváni lidé z farnosti, kteří nemají kam jinam jít.

Dalším místem, které mě nutí konfrontovat se s vlastními mezemi, náboženskými předsudky a strachy je jezuitská komunita, v níž žijí tři z mých přátel, nebo vlastně čtyři, ještě .poslední jezuita, který chodí v černém", jak říká Gerry, jejich černá kočka. Tento dům se nachází v jedné z chudších čtvrtí Londýna, v Harlesdenu. Celou komunitu tvoří šest jezuitů, z nichž pět studuje. Dva z mých přátel vedle studia pracují s lidmi postiženými AIDS.  Gerry chodí na návštěvy do nemocnic, Michael pracuje pro ekumenickou charitativní organizaci CARA, u které se zastavím déle.  V Londýně je poměrně dost organizací, které nabízí takto nemocným lékařskou a sociální pomoc; CARA se snaží nabídnout duchovní podporu.  Je možné zde mluvit o Bohu, o zkušenosti s ním, která není upírána homosexuálům ani prostitutkám či narkomanům. Lidé, kteří sem přicházejí, se jinde denně setkávají s nepřijetím a strachem. Ve společnosti i v církvích je zabydlené rozlišení mezi .těmi, kdo za to nemohou", kdo se nakazili např.  při transfúzi, a těmi, .kdo si za to mohou sami". Nutno říci, že nemocní toto rozdělení většinou nepřijímají. Michael mi vypráví o zkušenostech s tzv. .zbožnými křesťany", kteří přijdou nemocným pomáhat, protože k víře patří pomoc těm, kdo jsou v nouzi, ale zároveň se snaží hledat příležitosti, 14. strana jak nemocným ukázat, že AIDS je výsledkem jejich hříšného způsobu života.  Michael říká: .Takoví pomocníci udělají více škody nežli užitku. Myslí si, že zastupují samu spravedlnost, a přitom tolikrát druhé zraní." CARA se snaží vytvořit prostor, kde naslouchání je důležitější než poučování.  Vede centrum, kde bydlí asi dvanáct nemocných, kteří se o sebe již nemohou starat, ostatní mohou docházet. Každý den je zde možnost navštívit nějakou skupinu - ať už zaměřenou na biblické čtení a společnou meditativní modlitbu, na výtvarnou práci, drama či sport. Vedle toho se odehrávají osobní rozhovory s duchovními či s lidmi, kteří prošli zvláštní přípravou k této službě. Svátostná pohostinnost je zde samozřejmostí.  Vedle svátosti smíření se zde slaví každý pátek eucharistie a po ní následuje společný oběd. Jednou za měsíc je možné přijít na neděli sdílení. Při obou příležitostech různým liturgiím předsedají duchovní z římskokatolické církve, anglikánské církve, metodisté, baptisté a další.  Ve společenství nelze rozeznat, kdo přichází, aby pomáhal, a kdo přišel, aby mu bylo pomoženo. Asi poprvé v životě jsem zde seděla kolem jednoho eucharistického stolu s homosexuály, řádovými sestřičkami, bývalými prostitutkami, narkomany, a nepoznala jsem, kdo je kdo. A dokonce: síla pokoje, smíření, vlídnosti a lásky zde člověka pozve ke sdílení, jež už rozdělovat a značit nepotřebuje. Není to tím, že by Bůh a řády jemu připisované byly daleko, ale snad právě tím, že je tolik blízko.

Několik setkání s církví odvážnou, s církví bojující - a opět se musím ptát, co se to stalo s naším pochopením Písma, tradice, s našimi bohoslužbami, modlitbami, že tak málo toužíme měnit svět láskou? Protože, zdá se mi, kdybychom svět měnili láskou, pak bychom jej skutečně měnili. Církev bojující, ovšem, nežije pouze v Londýně. Žije i u nás doma. Možná, že v Praze, v Brně nebo v Plzni je menší a potřebuje více odvahy. Myslím si také, že na to, aby ji člověk rozpoznal, nemusí být cizincem, i když někdy pobyt v jiné zemi může pomoci.