Vítám vás na krásném ostrově Lindisfarne. Historie tohoto
ostrova je historií Anglie v malém. Sem přicházeli dávní lovci a pazourky
neolitických obyvatel se stále nacházejí v zahradách, na polích a v zálivu.
Z doby bronzové je tu kámen zvaný .Pohár a prsten", připomínající dávné
obyvatele, kteří se měli stát těmi, jež nazýváme starověcí Britové neboli
Keltové.
Připomínka kruté minulosti
První literární zmínka o ostrově pochází z 6. stol.
od básníka Taleisina. Píše o smrti Uriena, křesťanského krále v Rhegedu, v bitvě
na Inis Metcaud. To je první známé pojmenování ostrova a v keltském jazyce
to zřejmě znamená .ostrov silných větrů". I dnes je ostrov vystaven živlům. Je
to součást jeho otevřenosti všemu, co přichází, a pomáhá to vytvořit velmi
neobvyklé místo. Urien je Taleisinem popsán jako .vítěz v bitvách a zloděj
dobytka" a také jako .král pokřtěného světa". Byl křesťan na rozdíl od
nájezdníků, kteří se objevili v Northumbrii. Bránil svou zemi před nájezdy
pohanů. Soudili bychom, že vítězství
bude na straně Urienově, nebýt zrady jednoho 24. strana z kmenových vůdců.
Llefen - dále známý jako Llefen krutá ruka - zavraždil Uriena třetího dne bitvy
na ostrově Metcaud. Uťal mu hlavu. Keltské síly tak doslova ztratily hlavu a
jejich svazky se rozpadly. Krev jednoho z největších keltských
křesťanských králů byla prolita zde nablízku.
Církevní historie
Dalším zdrojem informací nám bude Beda Ctihodný a jeho
Historie anglické církve a lidu. Dovídáme se tam o králi Edwinovi z Northumberlandu,
který se oženil s Ethelburgou, křesťanskou princeznou z Kentu. Edwin
byl pokřtěn - a spolu s ním mnoho jeho poddaných - na Boží hod velikonoční
r. 627. Mezi mladými pokřtěnými lidmi byla také třináctiletá dívka Hilda. Masový křest se konal v kopcovité
krajině kolem Wooleru. Paulinus, člen augustiniánské misie, přišel na hrad
Bamburgh jako královnin kaplan. Edwin
byl zabit v bitvě spojencem britského krále, Sasem Pendou z Mercie. Královna utekla zpět do Kentu a Paulinus ji
provázel. Po nějaký čas se římská misie z Northumberlandu vytratila.
Oswald, kterého Edwin vypudil do exilu, se vrátil z Iony
a domáhal se království. Legenda
vypráví, že před rozhodující bitvou u Heavenfieldu blízko Římské zdi měl vidění
sv. Kolumbána. Před bitvou pak vztyčil dřevěný kříž, aby ukázal, že je
křesťanský král a že jeho království bude křesťanské. Zvítězil a Cadwallon, spojenec britského
krále, byl zabit. Oswald poslal na Ionu pro keltské misionáře, aby přišli a
učili jeho lid. První mnich, Corman, byl zřejmě tvrdý muž. Prohlašoval, že lidé
v Northumbrii jsou tvrdohlaví a nepoučitelní. Proto k němu nepřilnuli
a on se vrátil do Iony. Když se věc projednávala v klášterním shromáždění,
povstal Aidan a řekl, že si myslí, že Corman byl příliš tvrdý a dával lidem
maso, zatímco potřebovali mléko.
Reakce zřejmě byla: .Tak to zkus lépe."
Aidan přišel na Bamburgh v r. 635. Oswald mu nabídl
jakékoli území si bude v království přát. Byla to tedy příležitost
zajistit hodnotnější majetek, velkou, bohatou farmu nebo prestižní území v blízkosti
hradu. Ale pro Aidana bylo typické, že nechtěl vlastnit, a tak si vybral malý
kousek země uprostřed moře - Lindisfarne. Můžete se tomu divit, nechápat proč. Nabízím několik řešení: Malé je krásné. . . keltská
církev se snažila zachovat mnoho menších, pohyblivých jednotek, zaměřených
misijně. Touha nic nevlastnit. . . být volný a jít, kdy je třeba, nevázán věcmi. Ostrov jako
Iona, ostrov, který se díky přílivu a odlivu otevírá a uzavírá, který určuje
jasné obrysy odchodu a návratu, podněcuje k modlitbě a misii. Přitom to
tehdy 25. strana bylo při hlavní cestě, ne stranou obchodu a dění, královský
palác byl několik mil odtud. Bylo to tedy blízko centra vlády. Nezapomínejme,
že tu byl zabit křesťanský král. Bylo to tedy místo v jistém smyslu už
posvátné? Určitě všechny tyto faktory
působily.
Aidan s sebou přivedl dvanáct mnichů a založil
klášter, školu, misijní stanici. Jejich
cílem bylo učit víru a šířit ji po celém království. Byl zde ovšem jazykový
problém. Ale Aidan použil krále jako tlumočníka - nepochybně to zapůsobilo.
Měla-li se země stát křesťanskou, muselo to začít od těch nejvyšších.
Na ostrově postavili malé dřevěné domky, rákosové a
hliněné chýše a bydleli v nich. Kdykoli dostali peníze, Aidan se jich zas
zbavil nebo za ně koupil otroky a osvobodil je. Dal jim možnost zůstat, vzdělat
se a stát se misionáři mezi vlastními lidmi. Rád chodil všude pěšky, aby snadno
navázal styk s každým, koho potká. Vždy se ptal lidí, zda jsou křesťané, a
když ne, tak proč ne. Také kontroloval, aby jeho stoupenci na svých cestách
meditovali.
Cuthbert
31. srpna 651 se Aidan vydal do Bamburghu navštívit
kostelík a palác. Téže noci
šestnáctiletý mladík hlídal ovce na svazích Laammermuiru na severu. Mladík byl
velmi ostražitý a citlivý na všechno, co se dělo kolem, zatímco ostatní spali.
Tu noc viděl veliký jas, sestupující a vzlétající anděly. Řekl, že viděl svatou duši vznášet se k nebi.
Právě v tu chvíli Aidan zemřel před kostelem v Bamburghu. Nesmíme
podceňovat vliv jednoho člověka na druhého - i na dálku. Díky této zkušenosti
se Cuthbert nabídl v klášteře Melrose, pokračujícím v tradici
Lindisfarne, kde působili Eata a Boisil.
Odtud se po zaučení vydal na misie.
Jedna krásná historka z té doby ilustruje, jak se
žilo. Cuthbert vzal s sebou na kazatelskou misii hocha. Ušli asi 20 mil a nic nejedli do tří
hodin odpoledne. Cestou přemýšleli o
evangeliích, hlavně o sv. Janovi. Když nastal čas k jídlu, otázal se
Cuthbert: .Kde tady v divočině najdeme něco k jídlu?" Vlastně chtěl
chlapce přezkoušet, zda pozná citát z Písma. Cuthbert se modlil a v tom
letěl kolem orel, chytil lososa a přiblížil se. Cuthbert poslal hocha pro rybu.
Pak mu vyčítal, že vzal celou. .Musíš se o ni podělit s orlem." Když se
tak stalo, chystal se chlapec na hody. Ale ne. Cuthbert řekl:
.Teď se musíme rozdělit o to, co jsme získali, s chudou
rodinou." Učinili tak a ryba se pozvolna vytratila. Taková maličkost. Obdařil
je orel sv. Jana rybou - ICHTHYS, .Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel"? Museli
se rozdělit 26. strana s Janem, museli se podělit o Spasitele se
strádajícími - není to buď anebo, stalo se obojí a všechno bylo součástí misie.
Cuthbert přišel na Lindisfarne jako převor teprve až po 15
letech. Přišel až v r. 666, právě po synodu ve Whitby, aby napravoval
rozdělení a posílil klášter. Jeho péče a láska k lidem přivedla na ostrov
mnoho lidí. Byl široko daleko znám jako kazatel a uzdravovatel. Život byl
nesmírně rušný a stále převažovalo nějaké napětí. Cuthbert toužil trávit více
času modlitbou a v tichosti - aby vybojoval další duchovní bitvy. Někdy se
vytratil na Cuthbertův ostrov. Po 12 letech na Lindisfarne odešel jako
poustevník na Inner Farne.
I tam se scházeli návštěvníci, aby ho viděli; byl
duchovním přítelem, rádcem a důvěrníkem mnohých. I nadále byl velice
zaneprázdněn, a dokonce měl malý domek pro hosty. Žil tam více než deset let.
Pak v místní církvi rozhodli, že ho chtějí za biskupa. Ubohý Cuthbert! Byl
zvolen a řádně vysvěcen v Yorku na Velikonoce 685. Po dva roky obcházel
velmi náročnou oblast, dohlížel na klášterní společenství, světil nové kostely,
pečoval o jednotlivce, navštěvoval poustevníky, např. Herberta. O Vánocích 686
se vrátil na Lindisfarne úplně vyčerpán a vážně nemocen. Požádal o dovolení
dožít na Inner Farne. Tam vybojoval své poslední bitvy a zemřel 20. března 687. Byl převezen zpět na Lindisfarne a pohřben.
Nebylo pochyb o tom, že je svatý, a soudilo se, že po patřičné době bude jeho
tělo vyzvednuto. Připravovala se na to církev, vznikal Lindisfarnský
evangeliář. Sever bude mít svého světce. Když bylo tělo vykopáno s úmyslem
omýt kosti, bylo nalezeno neporušené - po 12 letech. Lindisfarne se stal cílem
poutníků a kostel tam velmi zbohatl. To mu bohužel přivodilo zkázu: stal se
snadnou kořistí Vikingů v r. 793. Mniši museli uprchnout a své bloudění
zakončili v Durhamu, ale to už je jiná historie.
přel. Ludmila Hasalová
Poslední komentáře