Biskup Felix Maria Davídek, jeho multidisciplinární teologie a řád praxe

Církev a její teologie se obejde bez instituce, ale nikdy ne bez svátostí.

Dovolte mi prosím, pokusit se načrtnout vám rámec teologického systému římskokatolického kněze, tajně vysvěceného biskupa, doktora filosofie, psychologa a lékaře - kvůli totalitě bez diplomu, Felixe Maria Davídka (12/1/21 - 16/8/88), který se sídlem v Brně, vedl v létech 1964 až 1988 jednu část skryté církve v bývalém Československu.

Pro vaši informaci si dovolím identifikovat zdroje, ze kterých jsem pro tento seminář čerpal. Jako primární informace to byl Davídek sám, který mě intenzívně vedl v duchovním životě a ve studiu teologie tři a půl roku, od února 1965 do 13. srpna 1968, kdy několik z nás poslal na děkovnou pouť k hrobům apoštolským do Říma (a k P. Piovi OCap) a ze které jsem se už kvůli okupaci, která nás zastihla v zahraničí, nevrátil. Davídek mi totiž ve Vídni, v březnu 1969, osobně zakazuje z bezpečnostních důvodů se už vracet domů. S Davídkem jsem udržoval dostatečný kontakt během svého pobytu v zahraničí a setkal jsem se s ním ještě dvakrát, v srpnu 1985 a v září 1987, necelý rok před jeho smrtí. Další informace k tomuto příspěvku jsem čerpal většinou ze svých poznámek na jeho seminářích, z transkriptu magnetofonových záznamů a z jeho tří manuskriptů, celkem z 80 materiálů. Tato dokumentace pokrývá roky 1965 až 1973, což byla nejintenzivnější doba jeho učitelské a světící aktivity.

1. Úvod

Když Židé v Izraeli stojí před řešením nějaké vážné situace, která může ohrozit jejich existenci, uslyšíte často hebrejské přísloví: .Im ani lo li, mi li?", což je v předkladu: .Jestliže já nejsem pro sebe, kdo jiný?" A protože tomu bude už pět roků po pádu totality a Davídkova práce zůstává stále ještě na pokraji cesty jako Popelka a tomu novému, co nabízí v teologii a v praxi, není většinou rozuměno, protože to není publikováno a kriticky vyhodnocováno, což je i naše vina zevnitř, je neobyčejně laskavé od vedení České křesťanské akademie, že si fenoménu Davídek povšimlo a vyhradilo 31. strana mu na tomto kolokviu místo. Pokusím se tedy podle svých možností představit vám ho zde v teologické sekci k posouzení, nebo řečeno parabolou našeho Pána, pokusím se odkrýt aspoň kousek perly, kterou jsem našel. V Davídkovi přichází v české katolické teologii šedesátých let na scénu jedinečná postava, která slučuje funkci biskupa a zároveň vědce s multidisciplinární výchovou ve filozofii, psychologii, lékařství, kybernetice a ekonomii, který si za neobyčejně těžkých podmínek náboženské represe dokáže sám vybudovat nosný pastorační systém. Přes všechny obtíže doby buduje tento systém na fundované teologické úrovni, ve které zavádí nové netradiční prvky, které pro dospělost lidstva křesťanství hic et nunc potřebuje. Tento systém jsme my kolem něj tehdy stále kriticky vyhodnocovali, protože jsme měli možnost srovnávat ho s aktivitou jiných katolických kněží propouštěných na svobodu (i včetně několika biskupů). S odstupem čtvrt století je naše pozitivní hodnocení jeho práce snad platnější než tehdy. Je důležité zde ještě jednou zdůraznit, že zde šlo o postavu biskupa, který patřil k magisteriu církve a který si vytvořil svou skrytou diecézi bez možností komunikace s Římem, avšak s věrností in pectore úřadu nástupci Petra až do smrti.

2. Definice pojmu teologie v davídkovském systému

Pokusím-li se popsat jeho teologický systém, rozumím zde teologií soustavné úsilí porozumět, interpretovat a zařazovat naši zkušenost Boha a křesťanské víry, nebo jak říká sv. Anselm, jde o víru, která hledá pomoc v rozumu, či v intelektu. Tuto teologii Davídek systematicky budoval na svých seminářích jako nadstavbu k základnímu teologickému studiu, kterým musel každý projít. Tak pro nás budoval z vybraných témat obraz nebo nový hologram Boha a křesťanství, a ten se pokoušel postavit před své společenství Koinótés. Tak je nazval (birituálně, z řeckého koinoia pro společenství s latinskou koncovkou -tés, kde poslední dvě písmena ES jsou také zkratkou pro ecclesiam silentiae, mlčící církev) a to vedl. Tento obraz pro nás vytvářel ze všech relevantních a nejnovějších informací své doby jako novější a dokonalejší vizi budoucnosti přibližujícího se království, ke kterému lidstvo nejen že má úkol jít, ale co je důležité, postavit toto království před oči tak, aby mělo obrovskou chuť za ním jít.

3. Definice kybernetiky a její aplikace v teologii

Další nutná poznámka ke srozumitelnosti davídkovského systému v teologii je, a to je také jeho přínos, že poprvé v historii netradičně na ni aplikoval kybernetiku. A protože celá teologie pracuje vlastně s analogií, kde Bůh je poznáván analogicky, zjevení je zkoumáno analogicky, logika je analogie, proto kybernetika je podle Davídka tou nejvhodnější metodou pro studium teologie v současné době. Smyslem aplikace kybernetiky v teologii je totiž řízení ke konečnému cílovému pohybu, k druhému příchodu Krista, k Parusii. Davídek tak na seminářích zavádí mnoho termínů ze systémové teorie řízení. Uvedu zde pro ilustraci alespoň dva: operátor, jako ten, který řídí, případně řídící centrum a operand jako ten, který je řízen. Abychom dosáhli pastoračního cíle, tj. optimalizovaného operanda, musíme mu do vstupu nashromáždit co nejvíce nejkvalitnějších informací tak, aby se rozhodl pro pohyb, tj. předat mu informace novým způsobem, bez redundace a bez šumu. Davídek tyto nejkvalitnější informace nazýval metainformacemi. A protože operátor pracuje též se zpětnou vazbou, která má za úkol udržovat operanda v rovnováze, v homeostázi, ihned se zde dá rozpoznat, jak Davídek považoval za mimořádně nutnou kvalitně prováděnou svátost smíření. Takto kybernetiku všude promítal do svého teologického systému a na nás studentech, jako korektivu správnosti jeho metody, si stále vyhodnocoval, zdali je to skutečně to nejkvalitnější oslovení postmoderního člověka, který se zmítá v nejistotě, ve strachu a chápe se jakéhokoliv pseudosystému, který má však v sobě zárodky zla a destrukce, není-li aspoň in potentia napojen na Krista. Toto je zlatá niť vinoucí se u něho při každém kontaktu s ním. Kybernetiku totiž podkládá pod teologii jako její nosný rámec, na kterém v ní všechno dekóduje, řeší a tak nám před očima vytvářel z křesťanství jedinečný komplex či celek, na který dnešní člověk už velice dlouho a netrpělivě čeká. Kybernetika aplikovaná v teologii včera u něj a aplikace této kybernetické teologie v nesmírně rychle pronikající počítačové informační technologii u nás dnes, kteří se snažíme v Davídkově práci alespoň trochu pokračovat, např. pokusem o vytvoření virtuální komunity na informační síti Internetu, jsou zatím jenom začátky, které však v příštím století budou recipovány celou církví budoucnosti, v čele s jejím centrem. Tak např. Davídkovi už tehdy z teorie informace vyplynulo zařazení náboženství jako etického souboru, jehož příjemce vnímá změnu a svět kolem sebe a chce si tento soubor stále lépe a lépe vysvětlit. Davídek dále odvozuje, že .kdyby tato změna nebyla obecmě zakódována ve hmotě" - imanence Boha ve stvoření -"nedal by člověk náboženství, teologii, nikdy dohromady, nezačal by 33. strana se ptát a nezačal by rozlišovat". Tak již v odbouraném dualismu se dostává k výsledku, že toto zakódování změny ve hmotě zde muselo být ještě před objevením se člověka, tedy dřív, než se člověk vynořuje z evoluce. Vesmír pak Davídek definuje jako uzavřený systém od stvoření (dnes identifikován velkým třeskem před 15. miliardami let), až do jeho uzavření v lidstvu, které máme jako prvořadý úkol co nejvíce přibližovat. Všechno své učení pak vztahuje na nové a dynamické vytváření a výstavbu kanálu u člověka, po kterém teče informace dobré zvěsti, evangelia (inkarnace Boha do hmoty, oběť a kříž Krista - i osobní, rozhodnu-li se totálně pro dobro - ale nakonec absolutní jistota vzkříšení). Je neobyčejně citlivý na redundance a starý materiál, používaný při stavbě tohoto kanálu dnes v křesťanství, a šum při přenosu informací. Pastorační teologie, jak se pokusím ukázat, je pak u něj návod, jak vytvořit nejkvalitnější kanál pro boží působení, pro působení milosti, pro pokračování práce Ducha svatého tak, že operand tuto informaci o Bohu nejen přijal, ale uvedl ji s radostí i v život.

4. Davídkův životní cíl

Blíží se předjaří, únor 1964, a z těžkého čtrnáctiletého vězení se vrací do Chrlic u Brna 43letý vyhublý kněz, velmi malé postavy (pro vaši představu, tak asi ze dvou třetin jako Peter Falk, který hraje v americkém televizním seriálu detektiva Colomba), s geniálně promyšleným plánem, jak splnit základní právo každého katolického křesťana, jež je zakotveno i v novém Kodexu kanonického práva, který říká, že .věřící křesťané mají právo (podtrženo FM) obdržet od pastýřů církve pomoc z duchovních hodnot církve, hlavně z božího slova a svátostí". Tomuto cíli, nedovolit nedostatek dělníků a dělnic na vinici, ale udělat vše proto, aby zde byli a aby zde byli právě nyní, za těžké situace pro církev, věnuje celou svou energii, až do své smrti 16. srpna 1988.

5. Zařazení Davídka do proudu současné teologie

Toto zařazení je snadné a jednoznačné. Přijímá a o kybernetiku rozšiřuje právě se na scéně objevující dílo Pierra Teilharda de Chardin SJ. Jde zde o mimořádnou časovou koincidenci, protože v katolické církvi se tehdy, v roce 1964, koná 2. Vatikánský koncil a s ním se začíná na jejím obzoru rodit nové paradigma. Davídek dostává z Francie všechna právě v tu dobu vyšlá Teilhardova díla a poprvé se o něm objevuje několik krátkých zpráv i 34. strana v Duchovnim Pastýři od Dr. Jiřího Němce, který s Janem Sokolem v roce 1967 překládají a vydávají jeho Místo člověka v přírodě. Objevil se i článek od prof. Ladislava Hejdánka a v roce 1968 vydává prof. Karel Vrána v Římě malou knížku Teilhard de Chardin - Vědec a apoštol našeho věku. Davídek totiž, ihned od začátku své práce na formaci nových kněžských povolání, zařazuje úvod do Teilharda jako jeden z nutných předpokladů k základnímu kursu teologického studia. Další Teilhardovo dílo, Božské prostředí, se mu pak stává základní učebnicí duchovního života, kterou dále ještě rozšiřuje a také na ní staví své stanovy Societatis Teilhardianae, či Sekulárního institutu, s datem 28. 10. 1967.

Dnes se Teilhard zařazuje jako hlavní představitel tzv. procesuální teologie (proces jako cesta k celosti). Davídek byl tedy pokračovatelem Teilhardovy školy, jehož přínosem bylo rozšíření tradice tím, že do křesťanství vložil evoluci. Bez Teilharda by Davídkovo dílo neexistovalo v tak komplexní podobě, jak se k ní propracoval. Je pozoruhodné, jak oba myslitelé, Davídek i Teilhard, měli právě opačné životní situace, ve kterých trpěli a tvořili. Teilhard měl veškerý komfort přístupu do knihoven a svobodný kontakt s teology a vědci z paleontologie a archeologie, nebyl mu však církví poskytnut kanonický pastorační prostor. Davídek naproti tomu měl přístup jenom do prádelny dětské nemocnice v Brně, kde pracoval jako desinfektor v létech 1964 až 73 a pastoračních možností měl tolik, kolik si jich s námi vytvořil. Davídek o tomto bolestivém omezení velmi dobře věděl a také o tom hovořil. Říkal, že ho nejvíce bolí nemožnost kontaktu s teology v Praze a nedostupnost teologické knihovny pro nás, kteří jsme u něho studovali. .Pracuji však s tím materiálem, který mi Pán Bůh posílá do cesty," říká, .a ostatní mu předávám, aby to zoptimalizoval a doplnil co schází sám." Protože je známo, že Teilhard byl permanentně postihnut tvrdou církevní cenzurou a já zde řadím Davídka jako jeho žáka, dovolte mi zde malou, ale nutnou poznámku. Hlavní cenzura Teilharda bylo Monitum Kongregace pro učení víry, které totálně zakazovalo studium jeho spisů, zvláště studentům teologie. Monitum však bylo vydáno bez konzultace s Janem XXIII., který jeho vydání považoval .za velmi politováníhodné". Již za necelých 18 let, v roce 1980, když se blíží 100. výročí Teilhardových narozenin a toto výročí slaví i UNESCO, kardinál Agostino Casaroli na přání papeže Pavla VI. píše rektorovi Katolického institutu v Paříži (kde probíhají hlavní oslavy) dopis, kde mj. říká: .Náš věk jistě vzpomene. . . na tento odvážný pokus o syntézu u svědka sjednoceného pole, člověka uchváceného Kristem do hloubek svého bytí, který měl snahu společně uctít víru i rozum." A Pedro Arrupe, generál ezuitů, píše v dopise k uctění Teilhardova výročí mj. toto: .Otec Teilhard chtěl demonstrovat těm, kteří věří, že církev je zastaralá,. . . že křesťanství i církev jsou přímo v srdci světa, v jeho procesu hluboké transformace a připravena sdělit, že sama je schopna vnést do něj světlo, bez kterého je svět určen k zániku." Schválně jsem zde uvedl tuto skutečnost, protože tato dodatečná a poměrně rychlá rehabilitace Teilharda Římem by měla být vždy zamyšlením nad Davídkovým dílem zvláště těm v mé církvi, kteří se příliš rychle odhodlávají dělat negativní závěry z fragmentů, které o něm slyšeli, místo z tvořivého dialogu s těmi, kteří ho znali. Tím se nestavím proti rigoróznímu pokusu o kritiku jeho díla. On by byl první, který by si ji vyžádal. Davídek se cítil jako pastýř až do posledního dechu zodpovědný přímo nástupci Petra za všechna svá pastorační rozhodnutí a akce. Jeho úsilí kontaktovat papeže trvalo však desetiletí bezvýsledně. Protože kurie patří k magisteriu církve jen prostředečně, nebyla a ani nemohla být informována o jeho situaci z bezpečnostních důvodů, a proto její dvě nebo tři cenzury bral spíše jako zmatečné nedorozumění a mohl tak pokračovat ve své práci dál. A tak s těmi desítkami těch, kteří v sobě ucítili hlas povolání, a s ostatními otevřenými mladými lidmi intenzívně pracoval a oproti jinak izolovanému Teilhardovi si mohl nosnost svých teologických inovací ověřovat ihned ve své skryté pastorační praxi. Bůh si dále Davídka vede a dává mu i na periférii, či právě proto, jiný prostor, ten nejubožejší, ve kterém vytváří duchovní laboratoř nebo, chcete-li, jakýsi polní teologický .výzkumák", kde se s námi pokouší vytvářet Nové, v neobyčejně intenzivním vědomí zodpovědnosti pastýře, který ví, co je potřeba, aby s těmi, které vedl, došel bezpečně k cíli. Jen abych ukázal další praktickou aplikaci Davídkovy kybernetické teologie u nás v zahraničí, uvádím zde na př. diplomovou práci podanou na katolické univerzitě ve Fribourgu ve Švýcarsku ing. Petrem Blahou s názvem Kybernetická analýza Teilhardovy evoluční teorie. Několik z nás pak během studia v Izraeli, na základě teologické průpravy od Davídka, připravilo Preambuli při zakládání dodnes jediného židovsko-arabského sídliště, Neve Šalom - Oáza míru (na půdě pronajaté od trapistického kláštera v Latrunu, nedaleko Emauz). Tento náš návrh, použít neutrálního jazyka na popsání společného sídliště dvou náboženských kulturotypů v nepřátelství, Arabů a Židů, byl přijat.

6. V čem je Davídkův přínos v teologii

Kardinál John Henry Newman, kterého nám Davídek dával za vzor, jednou napsal: .Byli to vždy jedinci a ne Svatá stolice, kteří se ujali iniciativy v teologickém výzkumu a určovali směr katolickému myšlení." Pokusím se tedy v této a všech následujících 6. kapitolách vybrat to nové, co Davídek ve svém systému tvořil. Poukázal bych nejdříve alespoň na několik Davídkových posunů v teilhardovském systému, z nichž některé ještě později alespoň trochu rozvedu. Tak například, bylo-li nové u Teilharda hledání odpovědi na otázku, jak je Bůh přítomen ve svém stvoření, Davídek toto překračuje a dotvořuje to hledáním preciznějšího kódu uspořádanosti hmoty, kybernetického negentropického parametru v jejích vazbách. Jestli Teilhard, jako kněz a paleontolog, cítil diskrepanci v dosavadním křesťanství, které nedávalo dostatečnou odpověď na otázku, zda je možné ještě milovat tento svět, tento vesmír, tuto hmotu, a tuto diskrepanci pak svým dílem odstraňuje, Davídek zde dochází k nové spiritualitě, kde nám dává před oči to nejnutnější JSOUCNO jako AKTIO, či zacílenou aktivitu lidstva směrem k Parusii, detailně ji rozvíjí a dává nový pohled na cestu ke spáse. Jestliže Teilhard nachází odpověď v tom, že Boha staví do centra evoluce celého vesmíru, respektive ho v ní .objevuje", Davídek nám ho přibližuje v pěstování .ars regnandi", a jestliže Teilhard všude vidí boží energii v akci a tam, kde se Bůh zjevuje v Ježíši, čili inkarnuje do lidstva a bere na sebe hmotu (pomíjívost), a tím ji pozvedá k našemu proměňování, Davídek nás prakticky při každém styku vybízí, jak s touto energií aktivit a zvláště pasivit - což bylo pro mne nové - denně pracovat. Teilhard bourá dualistické myšlení tím, že dává všem naším námahám, nejen v duchovním světě, ale i v hmotném, svou hodnotu, Davídek z toho dělá podmínku sine qua non cesty ke spáse. Do určité míry se zde dá táhnout paralela: to, co Teilhard učil, Davídek aplikoval v praxi a rozšiřoval.

Domnívám se však, že to nejdůležitější zařazení obou je, jak hodnotit jejich individuální cestu za svatostí. I zde se dá srovnávat. Teilhard, v důsledku cenzury svého díla, naplňuje hrdinsky dvě ctnosti, trpělivost a vytrvalost. Davídek, v důsledku totality režimu, naplňuje svým jednáním dvě jiné, ctnost komplexnostimilovnosti a rizikamilovnosti, které nazýval parusiální ctnosti.

7. Davídkova praxe při osobním styku

Ačkoliv u nás rozšiřoval teologii všude tam, kde předvídal, že nám jí podpoří naši víru, která nás a pomocí nás i naše okolí posune k celosti, k naplnění, k Bohu, přesto řád praxe vždy stavěl před řád poznání. Proto, než přejdu ještě blíže k jeho teologickému systému, rád bych si dovolil ukázat vám alespoň malý obrázek jeho pastorační praxe z mého prvního setkání s Davídkem, v únoru 1965.

Každé slovo je u něho přesné, zacílené a vše sleduje způsobem, který je někde tak dotvořený, že indukuje radost, že je v dobrém slova smyslu nakažlivý. Ihned u mne začíná stavět holonomní, celostní obraz křesťanství, který mi začal rezonovat jednotu mého sekulárního a náboženského světa. Davídek u mne neruší moji dosavadní teologickou průpravu u jiných, ale dává mi za úkol v ní pokračovat a vždy jen na příštím setkání vše optimalizuje a doplňuje. Jako první praktické setkání s novým v teologii byla pro mne tato nečekaná otázka: .Co děláš?" Já mu říkám chemii a on mi na to odpovídá, .tak teď se budeš také zabývat tím, jak ji teologizovat". Na to se přihlásil instinkt mládí všechno prověřovat a ponechat si určitou zdravou dávku skepticizmu k tomuto neznámému člověkovi. Nevěděl jsem totiž vůbec, o čem hovoří. Avšak po několika přesných definicích, co tímto úkolem má na mysli, a pak když udělal nade mnou velký kříž, a tím jako by všechno proměnil do jiného prostoru, prostoru posvátna a vyzval mě ke zpovědi, moje podezření začalo opadávat. Po krátkém naslouchání mě rázně zastavil a řekl: .tak toto cos všechno říkal je redundance, nemá to žádný parametr na měření tvého růstu k Bohu" a začíná mi dávat nové schema, které mě kdesi postihuje celého a moje radost se dále ještě zvětšuje. Pak začleňuje do pokání úkol pátrání po mé hlavní chybě. Později pak přechází na reflexi Boha v umění a vyžaduje, abych mu vždy sdělil, co jsem v této oblasti od posledního setkání viděl. Vše vždy bedlivě vyslechl a zařadil jako novou hodnotu do mého života. Tak svým příkladem a moudrostí přede mnou odvíjí z křesťanství něco nového, co křesťanství vždycky mělo, tj. vnitřní dynamiku, ale bylo mi dosud podáváno bez pohybu, staticky. Konečně mi před odchodem podává malou krabičku od antiperlí s Eucharistií. Já se proti tomu vzpírám a poukazuji na to, že chodím denně ke stolu Páně. Davídek se ale typicky nenechává od svého plánu odradit a říká: .Možná Ti to nyní, když budeš muset více cestovat, nebude časově vycházet a tuto svátost, tento nutný pokrm či ,motor‚ k urychlení Parusie, nesmíš nikdy vynechávat. Pamatuj si, že základ tvého duchovního růstu bude vyhodnocován ne podle toho, kolik toho znáš, ale jak pomocí svátostí rosteš ve svém 38. strana duchovním životě." Před ukončením návštěvy mě ještě žádá, a toto vždy znovu a znovu v budoucnu připomíná, abych kdekoliv jenom mohu, pokusil se vyhledávat nemocné a u nich mimo jiné působil tak, aby své utrpení, svou energii umenšování, své pasivity, obětovali za jeho pastorační dílo. Na nic nezapomněl, vše dokončil, na všechno vždy do detailu pamatoval. Opět dělá velký kříž, diktuje několik bezpečnostních pravidel a vyprovází mě ven, do chrlické tmy. Vzpomínám si, že jsem tehdy plný radosti vykročil z jeho domu a cestou do Přerova jsem měl pocit jakéhosi blaha, které mě provázelo po celou dobu, až do mé vesnice.

8. Výchozí body v jeho teologii

Z Davídkových seminářů se dá dojít k závěru, že se pokusil vystavět svůj systém na několika jednoduchých principech, ze kterých mu pak automaticky vychází jeho interdisciplinární přístup; a ten Davídek vždy tematicky, s novým a kvalitním materiálem na seminářích v určité oblasti teologie rozvíjí. Kromě už zmíněné aplikace kybernetiky vychází z definice Boha jako ens či bytí nejvýš živé (vivum) a zde zabudovává či podřazuje teologii biologickým vědám o člověku a říká, že jakákoliv morální teologie (etika) se dnes už musí dělat jen na jeho biologickém horizontu. Další atribut Boha je ens nejvýš dobré (bonum), a zde pro nás buduje novou teologii spirituality, čili pokus o stavbu nového dynamického stereotypu, kde Bůh jde s člověkem, je-li on ale tvořivě na cestě (starozákonním vzorem mu byl Abraham). Konečně rozvíjí třetí atribut Boha jako bytosti nejvýš krásné (pulchrum) a integruje do teologie umění jako jeho odlesk. Tyto oblasti pak tvoří jeho dynamický teologický systém. Jinými slovy, funkce teologie je schopná být pomocí dnešnímu člověku jedině tehdy, když v sobě integruje široké spektrum lidských disciplin.

Je zřejmé ze seminářů, které dával o stejném tématu s odstupem několika let, že také on prodělával svůj vývoj, svou evoluci. Co byl pak výsledek jeho formace u nás? Davídek se u nás pokoušel vytvářet, pokud to tak mohu vyjádřit, jakési .receptory" zralosti, či dospělosti, tj. postavit se sám v nepřátelském prostředí k jakémukoliv řešení duchovního problému s adekvátní výbavou, aniž bych se musel stále někoho doptávat anebo hledat vše jen v .červených" rubrikách.

Samozřejmě, že svůj systém nestaví na vzduchoprázdnu, ale představuje nám na seminářích celé palety vybraných osobností církve i sekulárního 39. strana světa ve vztahu k náboženství, kde každá svým způsobem vytvořila specifický posun směrem k nečemu, co tady dosud nebylo. V tom byl Davídkův klíčový přístup, vybírat, upozorňovat a učit nás hledat nové, které se objevilo v lidstvu. Za zmínku stojí jeho zastávka u Platona, v patristice zvláště u Origena a na jejím konci u církevního učitele a encyklopedisty Isidora Sevilského, po kterém se, podle Davídka, vývoj v řízení církve na staletí zastavil. Z jiných autorů stojí za zmínku teologové jako Yves Congar OP, Karl Rahner SJ, Henri de Lubac SJ, Pius XII, Silvestr Maria Braito OP, Raimondo Pannikar SJ a z dalších snad Miguel de Unamuno, Bachofen s teorií matriarchátu, Toynbee s komplexním pohledem na dějiny, Mircea Eliade, Claude Lévi-Strauss, Erich Fromm, Stanislaw Lem a mnoho jiných. Je zde ale ještě jedna postava, která mu byla vzorem ve strategii, jak mistrně řídit Koinótés v nepřátelském území. Touto postavou byl vojevůdce Alexandr Veliký, který nikdy neprohrál bitvu, který měl vždy přesný cíl, železnou vůli a téměř zázračně vítězil s daleko menším množstvím vojska proti obrovským přesilám nepřítele.

9. Davídkova praxe vedení seminářů

Pro znázornění, jak takový teologický seminář vedl, uvedu vám alespoň několik ukázek. Davídek začíná své semináře vždycky nějakým tématem, z nichž mnohé by mohlo sloužit za téma disertační práce, protože bylo nové, provokující a pro nás, kteří jsme nemohli studovat řádným způsobem, těžké. Bohužel, v podmínkách tehdejší doby vše muselo být podáváno jen a jen ve zkrácené formě a v atmosféře skrývání. Jeho forma při seminářích byla dialogická, bezprostřední a na úrovni rovný s rovným. Probírané téma se pak muselo vždy nějak dotýkat křesťanské praxe. Snad stojí za zmínku, že od nás všech vyžadoval, abychom mu tykali.

Tak na příklad, na semináři .Teologie nového" nám dává otázku: .Co schází dnešní teologii? Důkazy Boha už nezískávají víru lidem, ale jen ji racionalizují u těch, kteří už věří. Co s takovou teologií udělat, kde je problém? Proč je mladý člověk vyvázán z kanálu na Boha vůbec? Kde o něm ztratil informaci? Je to nevybavenost naší teologie?" A nyní se zdánlivě odklání od této otázky a začíná pátrat a pomáhat si tím, že se obrací nejdříve na biologii a zjišťuje, co jí schází, a podobně to dělá s filozofií, a teprve až zjistí nedostatek v těchto disciplínách, vrací se k teologii. Tak v hledání problému dochází až k fyziologii strachu a tvrdí, že .náš návyk autismu z nové 40. strana situace se dostal u člověka i do genů," a dále říká, že .u člověka je tento návyk právě fixován množstvím acetylcholínu v krvi, a vede ke stáhnutí se z nové situace". Nyní přechází k teologii o které říká, že .právě kvůli strachu nerecipuje nové, změnu a zůstává stát, přešlapuje na místě, místo aby reflektovala a předbíhala nové ve vědách. Abychom táhli, musíme předbíhat," byla jeho stálá výzva. Uvádí pak příklady recepce nového v církvi s notným zpožděním. Křesťanství však přesto nazývá .jediným vychovatelem", který jde proti této neolitické mentalitě strachu a úniku. A jako vždy, přechází pedagogicky od obecného ke konkrétnímu, k řešení situace na dvou projektech. Ukazuje prakticky, jak za toto opoždění v teologii platíme i v zaostávání morálního systému tím, že žijeme ve strachu. Vše pak konkretizuje na příkladech výchovy kněží a na úseku výchovy k manželství. (Zdroje k tomuto semináři čerpal zvláště z prací Stanislawa Lema a Hanse Selyeho.)

Na jednom semináři z kybernetiky s námi řeší otázku přenosu mozkové paměti člověka (wetware) z místa A převodem (upload) do počítače v místě B, vzdáleném třeba 1000 km. Teoretickou otázkou tehdy bylo, nakolik se bude moci přenést i má substance, mé osobní já, duše, převedu-li zobrazením veškeré své mozkové spoje a paměť do počítače. Kde se pak nachází originál? Další otázkou bylo, zdali je moje bytí vázáno na uhlíkovou chemii a vodu ze kterých je složeno naše tělo, nebo se může naše hardware v budoucnu vyměnit za jiný systém? Na příklad křemíkový? Píše se rok 1966, kdy jsme nikdo neviděli počítač, včetně Davídka, který už si ale někde pořídil cizí literaturu o základech počítačové vědy a ostatní, sice rudimentálně, ale přece jenom geniálně, už domýšlí a předává nám na seminářích.

Na semináři "Evoluce - postihnutí jejího mechanismu" předkládá zase otázku:

"Jak je Bůh zakódován v hmotě?" a dává nám k řešení jenom jedno klíčové slovo: sebeorganizace hmoty. Postupně nás v dialogu přivádí k tomu, jak se boží celost projevuje na nejnižší úrovni už v kódu vazeb, a přechází k otázce: .Je-li příroda organizována podle určitého kódu, kde je v ní zakódován směr její organizovanosti?" Davídek už tehdy předvídal, že pokrok v atomové fyzice je k těmto vysvětlením z pomezí vědy a teologie nejblíže ze všech přírodních věd. Opět je to řečeno v šedesátých letech a dnes, po 25 letech, vychází vědecké dílo Franka Tiplera: Fyzika nesmrtelnosti, s podtitulem Moderní kosmologie, Bůh a zmrtvýchvstání těla, které pomocí rovnic odvozuje možnost individuálního vzkříšení každého jednotlivce i s jeho světem v .počítačích budoucnosti", budeme-li schopni zabránit nástupu velkého zhroucení vesmíru (Big crunch) za asi 1019 let. Fyzik Tipler si vypůjčuje bod Omega od Teilharda a popisuje v detailech, jak tento konečný bod noosféry, Bůh, který nás miluje, nás také vzkřísí. Jistě, Tiplerovo dílo není zakotveno v křesťanství, ale v každém případě je výzvou dnešním teologům se specializací věda-náboženství, aby se tímto rušením hranice mezi fyzikou a teologií vážně zabývali. Toto by asi dnes bylo teologické pracovní pole Davídka, kdyby žil.

V jednom semináři z morální teologie zase začíná s touto otázkou: .Jak řešit situaci demografického přelidnění, populační exploze lidstva, kdy milióny lidí hynou hladem?" Posbíral si přesné statistiky růstu obyvatelstva a úmrtí z hladu a nemocí z různých zemí třetího světa a chce, aby církev řešila tuto situaci komplexně a ihned.

Davídek je totiž nepřítelem čekání. Bytostně věřil, že zlo, že ďábel nemá čas, a proto prý musíme i my podle toho preventivně jednat. Na jednom semináři o zlu říká, že ďábel je největší nepřítel přibližování Paruzie. Davídkovo precizní vidění ďábla jako oddalovatele lidstva od cesty ke Kristu, Parusie, je myslím klíč k rychlým řešením, která za totality prováděl, když si vyhodnotil, že kairos, posvátný čas, je zde, a jednal. Po 2. Vatikánu Davídek učí, že i každá farnost, s biskupem v čele, nemá-li možnost přímého spojení s papežem (a zvláště za pronásledování) je církev v malém, a tedy je povinna, protože má dostatek darů Ducha svatého, rozvíjet tři základní charizmatické dary: dar proroctví, dar řízení a dar rozlišování duchů (dobra a zla). Protože, jak říká, .Koinótés nikdy a nikde nechtěla být mimo jednotu církve a jednat bez nástupce Petra, ale nemohla se k němu dostat, proto bona fide s ní papež musí být". Tak tomu u Davídka jistě bylo např. v procesu rozhodování, zda udělovat jáhenská a kněžská svěcení ženám, po Koncilu božího lidu v Kobeřicích, 25. - 26. prosince 1970, který připravil a svolal, aby jednal o postavení ženy vjeho skryté diecézi celého bývalého Československa za totality a zda má žena právo na svěcení, pokud si to žádá a jsou-li ktomu nejvážnější důvody pastorační praxe.

Vzhledem ale k poslednímu pastýřskému listu Jana Pavla II. Ordinatio Sacerdotalis (O rezervování kněžského svěcení jen mužům) z 21. 5. 1994 (vydán ale podivnou náhodou až 30. května, zrovna na výroční den svátku a upálení sv. Johanky z Arku), který zřejmě z důvodů udržení homeostáze v církvi papež uveřejňuje, rozhodl jsem se, že o tomto tématu z respektu ke sv. Otci hovořit nebudu. Papež v listu vyhlašuje, že .církev nemá autoritu svěcení ženám udílet", a že jeho soud má být .definitivně přijat věrnými církve". Dovoluji si jen dodat, že právě Koinótés, kde se tato situace ženy v církvi řešila po léta (např. ženy v těžkém vězení a jejich stejný nárok na svátosti, jako tehdy měli ve vězení mužové) a má zde již téměř 25-letou tradici, by zde mohla být pro vedení církve určitou pomocí. Strategie Koinótés za doby pronásledování a útlaku by dnes mohla posloužit celé církvi jako vzor, jak zastavit alienaci velkého množství žen, které se církvi odcizují a opouštějí účast na svátostech. Dnes je to na př. v USA a zítra to bude i zde, v Čechách. A pokud má dominikán Schillebeeckx pravdu, vliv skryté církve by mohl přispět i k oddálení schizmatu, které, dnes církvi, nedej Bůh, v otázce udílení svěcení ženám podle něho hrozí. Toto je zde ovšem jen moje osobní poznámka pro vás k zamyšlení. A nyní zpět k tématu O přelidnění, na které je vázána otázka kontroly porodnosti, antikoncepce a dnes, 27 roků po Davídkově semináři, jedno z hlavních témat konference OSN O populaci a vývoji lidstva (Káhira, září 1994). Davídek došel tehdy analýzou jednoznačně k mrtvému bodu s rozdělováním antikoncepce na umělou a přirozenou, protože vše, kromě hříchu, je ve stvoření možno považovat jako protaženou ruku boží. Přenesl proto celé těžiště na úroveň mentálního etického rozhodování, to znamená, jak mi to, co používám, slouží v kvalitním rozvíjení vztahu muž - žena, tedy k rozvíjení vztahového jsoucna, lásky. Dnes se s Davídkem v tomto směru pravděpodobně shoduje na př. kardinál König z Vídně, zatímco na př. Ratzingerova škola stále toto rozdělení na umělé a přirozené zastává. Ve Spojených státech převážná většina dospělých katolíků se domnívá (více než 90 %), že ti, kteří zodpovědně používají umělou antikoncepci v manželství, mohou být i dobrými křesťany, katolíky.

10. Náčrt ze semináře o umění - happening

Jak jsem se už zmínil, Davídek u nás kladl obzvláštní důraz na stálé rozšiřování obzoru uměním. Dovolil jsem si proto zastavit se i zde alespoň jednou ukázkou. Davídek umění nikdy neopomíjí a téměř na každém semináři s ním začíná. Probírá tak s námi od filmů, výstav, hudby a divadel tehdejší doby vše, až po nové umělecké útvary, které reflektují napětí lidské duše mezi estetickou a anti-estetickou skutečností chaotického světa, a teologizuje je. Tak probírá na jednom semináři na př. popart, opart, a pak zvláště americkou skupinu Kaprow, Cage a Vostell, jako reprezentanty anti-estetismu, resp. tehdy nového dramaticko-výtvarného útvaru, happeningu, který se odehrává v čase a který dociluje šoku z reality vždy nějakým zničením, destrukcí nebo neúčelnou dramatickou akcí. Happening je determinován jeho režisérem, hercem i konzumentem, kteří jsou všichni vtaženi do akce, do eventu. Nové umění je podle Davídka vždy překračování starého na jiné základně, kde cílem nemusí být vždy dospět ke kráse, ale i jen k pravdě. A jak si teologicky zařazuje happening? Ovšem, že používá kybernetiku. Označí si lidstvo jako systém nebo stroj, u kterého je potřebné zaznamenat a vyhodnotit všechny kroky jeho autonomních center. Tedy i některé kroky chybné a destruktivní. Když si toto zjistí, zabývá se tím, kdy může happening přispívat k vývoji člověka a kdy ne. Protože moderní umění se pohybuje po diagonále destrukce, dá se říci, že destrukce je stálým rušením statu quo, pohodlí. Pokud je tomu při happeningu tak, je přípustný, protože smyslem moderního umění je rušit danou skutečnost a nově ji z nových prvků syntetizovat. Tak mu jde u nás opět o vybízení stavět nové po zániku starého a neohlížet se po starých zlatých časech, ale rychle měnit svůj navyklý stereotyp v dynamický. Tak nám profiluje tento velmi kontroverzní umělecký žánr jako možný stavební kámen v našem duchovním životě. Z happeningu existuje i diplomová práce, pod Davídkovým vedením, od Pavla Mikeše. Některé z účastníků semináře Davídek tehdy posílal aktivně se happeningů účastnit.

11. Pastorační program

Detailnější sledování Davídkova teologického procesu myšlení je snad nejlépe vidět v .magně chartě" jeho pastorální teologie (7a) - a rozšířené Christologie - vycházející z invokace Otčenáše, PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ. Davídek zde poukazuje na neuvědomování si a přehlížení významu této základní prosby - pravdy, která dává nejvyšší smysl JSOUCNU-AKTIO, čili zacílené činnosti jednání jak u jednotlivce, tak u society. Davídek učí, že .jediné a mravné je vyřešit veškeré AKTIO směrem k tomuto přicházejícímu království, totiž jako aktio paruziální". Jde mu o to usměrňovat je, přibližovat je, řídit je a organizovat a tím, z tohoto životního habitu, který u nás intenzivně pěstoval, vytvářet ARS REGNANDI (umění řídit). Jedině v tomto ars, jestliže je zvládneme, je pak zahrnuto zároveň i ars vivendi (umění žít), ars amandi (umění milovat) a ars moriendi (umění umírat). Z tohoto zorného úhlu pak vyvíjí pohled na celý komplex fenoménu svatosti a uzavírá: "JEDINĚ TENTO PARUSIÁLNÍ POHYB POSVĚCUJE A ČINÍ SVATÝM". Toto nás i prakticky učí, když nám na jednom semináři dává kolovat vyzývavou otázku: .Co byste každý z vás dělali, kdybyste se dozvěděli, že za 10 minut všichni zemřete?" Výsledek naších nejrozmanitějších a i bizarních odpovědí pak shrnul takto: .Pokud máme každý z nás vyřešeno ars regnandi a nemáme některé základní mezilidské a jiné vztahy v entropii, nemusíme dělat nic jiného, než dál zde pokračovat v semináři, protože jedině parusiální pohyb přibližuje člověka k dokonalosti, k celosti a naplnění, což jsou vlastně synonymy spásy. Dokonce jenom tento pohyb je i nástrojem, jímž každý z nás dosahuje spásy." Tak ontologie cesty ke spáse se mu stává i ontologií cesty k Parusii. Z toho mu pak vyplývá závěr, že .není možné vědomě, či nevědomě, obejít pohyb k Parusii a dosáhnout spásy".

Podobně Davídek řeší aktio LÁSKA, které dává teologie tu nejvyšší hodnotu. .Láska je totiž druh aktia," učí, .který je jediný schopen sebe předat, sdělit se. A smysl tohoto sdělování musí být, ABY DRUHÝ MĚL. Z tohoto pohledu milovat lidstvo pak znamená poskytnout bližnímu a svému okolí parusiální pohyb. V tom jsou dány základní směrnice pro pastorální teologii, sociologii, politiku, ekonomii a pro vědu vůbec a také pro filozofii, umění a náboženství, čili pro veškerou činnost". Davídek se pak obrací k nám, ke své malé hrstce v mlčící církvi, ke Koinótés, a říká, že .právě ona nabývá zvláštního významu v noosféře, protože si dává za úkol milovat lidstvo tímto soustavným a organizovaným řešením vlastního pohybu (člověka a lidstva) jako pohybu parusiálního". Jeho teologický program pak pro nás zní takto:

.Tato Koinótés se cele věnuje Parusii, apoštolátu Parusie". Davídkovi jde tak o snahu, aby si lidstvo na všech úrovních - multidisciplinárně - uvědomovalo svou prvořadou povinnost, DOKONČIT VÝVOJ, naplnit se a tím dokončit stvoření, které nám Bůh dal, a vejít v Parusii. Uzavírá to slovy, že .každá ostatní činnost má v tomto světě nižší axiologickou hodnotu, a proto musí být chápána jako méně důležitá, i když za různých okolností nutná. Na druhé straně se každá činnost může stát činností parusiální, je-li organicky začleněna a stane-li se vědomě organickou součástí parusiálního pohybu lidstva." Být proto stále v činnosti bylo jeho motto, a proto po nás Davídek důsledně požadoval využívání každého mikročasu, jak to nazýval, ke studiu, k modlitbě, či k nějakému aktiu ad parusiam, jak říkal. Proto se na seminářích tak neobyčejně namáhal zprostředkovat nám svůj teologický systém způsobem, který tuto Parusii nejlépe .vidí", obrazně řečeno jak říká: .má ji už kdesi v dohledu, a kde se nikdo z nás neuzavírá žádné složce aktivity, práce, kterou ještě možno oklasifikovat jako taky pohyb k Parusii". V duchovním 45. strana vedení nás vyzývá a vede naučit se organizovat každé aktio paruziálním směrem. Tak v duchovním životě odstraňuje dualitu, protože podle něj si .tato nová spiritualita nevybírá a nerozděluje svět na pro duchovní život potřebné a nepotřebné nebo na nutné a zbytečné. Tato spiritualita respektuje celé stvoření ve všech jeho oblastech a v každém stadiu jejího dotvořování a uspíšování" - Davídkova oblíbená dvě slova a pokračuje: .tato spiritualita se snaží být především a ve všem pokorná, ze všeho se raduje, je otevřená a naslouchající. Věří a má naději i na té nejzazší periferii Parusie, na tom nejztracenějším místě vesmíru, tj. vesmíru nejnedokončenějšího. I ten se rozvíjí komplexně, při minimálních podmínkách, při veškerém riziku ztrát." Tato slova platila doslova o něm a platí i o jeho díle. Touto teologií nás Davídek vedl nebát se maximálně hledat a co bylo pro nás dále nové, nebát se i mýlit, .a to i v teologii," jak říká. Precizoval to takto: .nebát se mýlit úměrně k novému co tvoříme, protože zde to nové ještě nebylo a nemáme na ně ještě vyrobené předpisy a regulace. Také se nesmíme bát provádět na sobě opravy a nesmíme se bát opouštět staré na cestě hledání a na cestě za pravdou riskovat všechno osobní i vlastní život." A tak se z nás snažil vychovat svobodné bytosti, bez strachu a s tvořivým vztahem k autoritě.

12. Fenomén autority v duchovním životě:

A zde přecházím k poslednímu bodu, k teologizování tohoto aktuálního tématu v dnešní církvi, totiž pojmu autorita, na jejímž poli je lidstvo nejvíc trpící, křesťanství dosud nejméně tvořivé, a proto je zde čeká nejvíc práce. Davídek říká, že zde .lidstvo neuplatnilo ani z části všechny své tvořivé možnosti a kodexy jsou stále ještě dělány tradičně, podle vzoru: příkaz - sankce". Jemu jde v první řadě o tvořivý vztah k autoritě, tj. ne být jí slepě poddán, ale také nikdy ji nezavrhovat, spíše tvořivostí se pokusit do ní vejít jako její nová konstitucionální složka. Biskup Davídek si žádá autoritu, ale při svěcení, když mu svěcenec klade ruce do dlaní a slibuje poslušnost, tak mu říká: .ale ne otrockou". Vyžaduje autoritu, jejíž skutečná hodnota nezávisí na množství dekretů a regulací, ale na tom, kolik lidí se jí nechává svobodně vést. .A kolik lidí dnes do ní vchází jako svobodně ji podporující, protože ji uznávají schopnou vést," ptá se? A dále to ještě zdůrazňuje:

.Člověk se rozhodne uznávat ji za schopnou vést, protože tato autorita vidí a nezanedbává žádnou možnost vidět. Pokud autorita nemá tyto parametry, tak je to jenom fikce autority, která jen tvrdě vymáhá, je represivní, a čím 46. strana víc ji schází na schopnosti vést, tím více u ní vzrůstá koeficient represe." Poukazuje zde na ztrátu autority u chuligánů, fenoménu tehdejší doby, a u mládeže dnes vůbec. .Proč nejsme přítažliví?," ptá se. .Neztrácíme někde autoritu? Autoritě se totiž musí na jedné straně důvěřovat, na druhé straně ale musíme tušit, že tato autorita skutečně ví, zná, řeší, nebloudí, není zcestná, že žije, riskujíc smrt. Jedině pak do ní vejdeme a podpoříme ji.

Autorita v žádném případě nesmí zastavovat pohyb k cíli."

Proto Davídek navrhuje pro svou část skryté církve, Koinótés, určité parametry vedení, jak v čele s řídícím centrem budovat a pěstovat tvořivou autoritu a navrhuje zřízení sekulárního institutu (7b). Toto bude jistě předmětem jednání, když se jednou, určitě v příštím století, jeho práce a život budou dále vyhodnocovat a institut schvalovat. Bude to také až o 100. výročí jeho narození, v roce 2021, jako tomu bylo u Teilharda? Myslím si, že dřív. Energie obětí za toto velmi slabé, nedokonalé, chybující, ale přece jenom nové dílo v církvi urychluje její obnovu, evoluci, příchod království a tedy přibližování Parusie.

13. Závěr

Končím veršem, který by si biskup Felix pravděpodobně vybral sám: "Vždyť já jsem nejmenším z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol" (1 K 15, 9-10). - A my, kteří jsme ho dobře znali, bychom přidali: Felixi, milostí boží jsi byl to, co jsi byl a milost, kterou ti Pán prokázal, nebyla nadarmo. A my dnes všichni kolem tebe, který, jak věříme, už patříš na Pána, můžeme jen vyznat, že jsme stejně jenom služebníci neužiteční.

(Příspěvek byl přednesen v emauzském klášteře v Praze, 8. října 1994, na kolokviu České křesťanské akademie, v teologické sekci, na téma "Česká katolická teologie 1945-1989". Kolokvium bude pokračovat v sobotu 22. 4. 1995 v 9 hod. v emauzském klášteře a texty referátů z obou kolokvií vyjdou formou sborníku České křesťanské akademie.)