V úvodu kursu bylo řečeno, že obec nemůže splnit své
poslání tím, že je přenese na specializované jednotlivce, ale pouze tehdy, když
za ně nese odpovědnost obec jako celek. To platí i o úkolu zvěstovat evangelium
- obec nesplní svůj úkol zvěstovat Krista tím, že teologicky připravený
odborník přednese kázání v prostoru kostela.
V této části kursu se budeme opírat především o
dokument Aspekty zvěstovatelské služby obce, přijatý pastorální synodou v NDR
r. 1975. Zkušenosti z bývalé NDR mají pro nás zvláštní
aktuálnost, protože i po změně politického režimu žijeme v obdobné situaci
křesťanské menšiny v ateistickém prostředí. Nadto chceme představením
tohoto dokumentu připomenout nutnost aplikovat koncilní obnovu na naše poměry.
Synodní dokument o zvěstovatelské službě obce vychází z toho,
že Bůh stále vede dialog s lidmi, oslovuje je a oni mu odpovídají.
Vrcholem tohoto rozhovoru je Ježíš, který .k nim mluvil, tak jak mohli rozumět"
(Mk 4,33). I Pavlovy epištoly jsou dalekosáhle odpovědi na otázky z obcí.
Zvěstovatelská služba obce je pokračováním tohoto dialogu, v němž Bůh
oslovuje svět. Dialog proto
nepředstavuje metodu, ale vnitřní postoj. Zvěstování se obrací ke konkrétnímu
jednotlivci v lásce, s kterou k němu přistupuje Bůh. Je úkolem celé obce poznat pravdu, žít ji a
nést ji ostatním. Zvláštní služba kazatele má k tomu obec uzpůsobovat. Jde
o vzájemné sdílení mezi kazatelem a obcí: .Každý zvěstovatel musí být nejprve
posluchačem...,
jeho omezenost vyžaduje, aby se stále četbou Písma, meditací a modlitbou
otevíral většímu slovu, jemuž slouží. Tam, kde se cvičí v naslouchání Bohu
a lidem, zmizí natrvalo všechna samolibost a povýšené poučování, které vyvolává
u posluchačů nepřekonatelný odpor. Na druhé straně musí posluchač přicházet s otevřeností
vůči zvěsti a být ochoten ji přijmout, i když mu přinese nečekané pohledy."
Služba Božímu slovu vyžaduje společné úsilí o hlubší poznání Božího slova, o
pochopení zkušeností a znalostí posluchačů, a také úctu k druhému a jeho
svobodě, respekt k jeho svědomí, znalost prostředí a situací, v nichž
lidé žijí svůj křesťanský život. Zvěstování
musí být diferencované - někoho je třeba pro víru získat, jiného povzbudit.
Diferencovaně zvěstovat může jen kazatel, kterého členové jeho obce podporují,
korigují, doplňují, pomáhají mu klást důraz na důležité věci. Často je nutné
překonávat nedorozumění. Selhání církve v dějinách je třeba poměřovat
evangeliem, nikoli omlouvat. Skutečně diferencované a dialogické zvěstování
většinou není možné z kazatelny, ale má své těžiště v kroužcích a
skupinách, do nichž je obec strukturována. Je třeba, aby kazatel vyhledával
rozhovor o kázání, nejlépe i ve formě stálého kroužku. Sebelepší kázání je však znehodnocováno,
pokud si je posluchači nechají pouze pro sebe a nenesou je do světa, a pokud
není kryto snahou členů obce brát Boží slovo vážně ve svém životě. Bez tohoto
praktického Amen obce z kázání zůstanou jen hezká slova.
Práce se skupinami v obci nenahradí čas pro
jednotlivce. Rozhovory s jednotlivci jsou stejnou měrou úkolem kněze a
členů obce. Jednak je nutno, aby kněz a členové obce šli za lidmi, jednak sama
obec a fara musí být 22. strana otevřené. Je nutno udržet prostřednictvím
jednotlivců rozhovor i s těmi, kteří v dané době nechtějí mít kontakt
s obcí jako celkem. Obec cítí zodpovědnost i za děti, které rodiče nevedou
k víře. Při bohoslužbě musí být patrné, že děti jsou zde vítány, je vhodné
je aspoň jednou oslovit a svěřit jim nějakou službu. Děti potřebují
společenství věřících dětí svého věku - to je jim třeba umožnit třeba i nad
rámec obce.
Zvěstování obce má dosvědčovat základní Boží činy pro naši
spásu, má vést k poznání přítomnosti Pána ve svátostných znameních a
ukazovat, jak vypadá nový život v Kristu. Vážnost, s níž obec
zvěstování naslouchá, je sama o sobě svědectvím. Zvěstování Božího slova,
udílení svátostí a život z milosti tvoří vnitřní jednotu, kterou nelze
přehlížet beze škody pro život jednotlivce i obce.
Čím více obec naslouchá evangeliu a nechává se jím
formovat, tím větší vliv má na své okolí. Zve tím, že uskutečňuje zvěst o Božím
otcovství ve společenství bratří a sester. Je kritická zvěstováním evangelia
vhod či nevhod a odporováním proudům, které ponižují důstojnost lidské osoby.
Tím je obec už svou existencí svědectvím, že Bůh začal ve světě své dílo
vysvobozování. To přitahuje nevěřící, a
ve zdravé obci mají své místo i nevěřící hledači pravdy a smyslu života.
V životě v rodině a ve společnosti zvěstují
křesťané svým příkladem, co znamená křesťanský život. Zpravidla se to děje tím,
že tu jsou v síle víry přítomni pro druhé, pěstují ctnosti ochoty,
kolegiality, spolehlivosti, nezištnosti a odpuštění. Dobrovolnou skromností
zvěstují, že v blahobytu není štěstí člověka. Hájí a pěstují lidské
hodnoty, které jsou dnes vzácné. Brání se pohodlnému přizpůsobení, zbavují se
předsudků, učí se poctivosti k sobě samému i k druhým, říkají pravdu
v lásce. "Jde o to, aby si všichni křesťané uvědomili, že víra je pro
člověka obohacením a pomocí, aby lidé měli život, a to v plnosti (Jan
10,10). Křesťanské svědectví se musí snažit představit slovem i činem víru tak,
aby nevěřící pochopili, že víra obohacuje, osvobozuje a vede vpřed. Před svým
misionářským úsilím musí být křesťané ochotni sdílet osud svých bližních,
jejich naděje i zklamání. Ve svém okolí by křesťané měli vždy vyhlížet, kde
lidé hledají odpovědi na životní otázky a tím přicházejí do blízkosti víry.
Každý křesťan musí moudře zvážit, ve které situaci je možno přistoupit k rozhovoru
o víře, měl by však pamatovat na to, že mnozí lidé se mohou odpověď evangelia
dozvědět právě jen od něho. Křesťan se potřebuje naučit rozlišovat, zda jde jen
o informaci a poznání stanoviska, či zda se za otázkami skrývá hledání osobního
přístupu k víře. Křesťan se musí naučit vyložit zkušenosti života ve
světle víry, vnášet do rozhovorů o životních otázkách dimenzi nového
života v Kristu, ukazovat druhému smysl Ježíšova života, smrti a
vzkříšení." Této zvěstovatelské službě se jednotlivec naučí v rozhovorech
ve skupinách, kde sám nachází jasno a učí se vyjádřit svou víru vlastními
slovy, a tak se stát srozumitelným i svému okolí. Rozhovor nad Písmem je k tomu
nejvhodnější formou.
Ke zvěstování evangelia patří, že naráží na nepochopení,
odmítání i posměch. I tím se obec spojuje se svým Pánem a připodobňuje se mu.
Poslední komentáře