(Zpracováno podle knihy W. Beinerta Christentum und
Fundamentalismus, Steyler Verlag 1992)
Fundamentalisté vystupují obvykle jako praví věřící,
pravověrní křesťané, to nás však nesmí zmást. Fundamentalistický postoj je
neslučitelný s postojem víry, a proto představuje vážný pastorační
problém. Nejde nám o boj proti názorům fundamentalistů, naopak, v této
věci se od nich můžeme i lecčemu přiučit, například v kritice moderních
iluzí, jde o zápas s postojem, který se jeví jako víra, ale je skutečné
víře na překážku.
Skutečná víra obsahuje prvek důvěry, naproti tomu
fundamentalistický postoj vyplývá ze strachu. Fundamentalisté bojují proti
moderně, přitom však fundamentalismus je jev typický právě pro modernu - pro
dobu, kdy se rozkládají samozřejmé základy společnosti, kdy se svět stává
nepřehledný, kdy i v náboženství vzniká otázka, čemu ještě můžeme věřit.
Pro fundamentalistu je typický požadavek jistoty, zvýšená potřeba jistoty. Chci
mít jistotu
-
slyšíme dnes kolem sebe stále. Je třeba
zdůraznit, že tato úzkost zmoderního světa není jen problémem prostých
lidí, naopak, každodenní kontakt svysoce komplexními skutečnostmi vede khledání
jednoduchého pohledu víry často přírodovědce, lékaře, manažery a hospodářské
specialisty. Víra a jistota však jsou vurčitém
smyslu alternativami, víra znamená vyjít do nejistoty, spolehnout se na věci,
které ještě nejsou ověřitelné. Dalším
bodem, kde fundamentalismus brání rozvoji postoje víry, je fixace na určité
slovní formulace. Ty jistě patří kvíře a je nutno je brát vážně, ale
nelze je jednoduše ztotožnit sfundamentalistickými hesly pravda a
pravověrnost. Už Tomáš Akvinský říkal
(Summa theol. II,1,2 ad 2), že akt víry není zaměřen kdogmatům, ale kvěci,
o níž mluví. Slovní formulace se mohou a musí měnit, ale fundamentalista to
vnímá jako zvýšení nejistoty. Je třeba
mu pomoci ktomu, aby se jeho víra stávala personální, tj. aby se
vztahovala kBohu, nikoli květám o něm. Ježíš říká: Já jsem pravda -
výrok, jehož význam nelze dost docenit. Ježíš je fundament - na rozdíl od dobových
formulací tentýž - včera, dnes a navěky. Tato personální pravda se také musí
postupně stávat pravdou našeho života, naší cestou, nesmí tedy zůstat omezena
jen na slovní formulace. Pravda Kristova současně osvobozuje člověka (Jan
8,31n), a ktéto svobodě je třeba fundamentalistovi pomoci.
Křesťanský fundamentalista (na rozdíl od islámského) vidí
svůj ideál v idealizované minulosti, ve starém. Je třeba mu pomoci ke
zkušenosti, že náš Bůh činí nové věci, že život s ním přináší překvapení,
zkušenosti, které jednoduše nejsou opakováním toho, co tu bylo, zejména pak že
vyžaduje nová, neobvyklá rozhodnutí, což je právě věc, z níž má
fundamentalista největší strach a je třeba mu v této věci být oporou. Je
třeba naučit jej objevovat 8. strana v proměnách života působení Božího
Ducha, nikoli jen chaotický proces rozkladu. Současně je nutno cvičit dar
rozlišování.
Fundamentalista má strach z plurality, a proto není
schopen skutečného vztahu. Společenství fundamentalistů, o němž s nadšením
dokáže hovořit, je iluzorní - je to společenství lidí na útěku před světem,
lidí, kteří se neobohacují svou rozdílností, ale utvrzují v dosaženém
stavu a blokují další zrání. Toto společenství je zpravidla vysoce
autoritářské, což představuje další překážku pro zrání víry. Osvobodit se z něho
je těžké, může to znamenat i ohrožení psychiky jako při odložení drogy.
Pluralita, z níž má fundamentalista strach, však není jen v církvi
kolem něho, ale je i v jeho nitru. Aby jí unikl, musí ji promítat mimo
sebe, a to tak, že sebe a své spojence ztotožňuje zjednodušeně s dobrem a
ostatní se stávají nepřáteli a služebníky ďábla - on sám je samozřejmě
spojencem Boha a braní jména Božího nadarmo je jeho obvyklý hřích. Jeho
spolubojovníci nejsou jen lepšími křesťany, ale jedinými opravdovými křesťany.
Tento dualistický pohled na lidi (nikoli jen na jejich názory!) dále prohlubuje
fundamentalistovu neschopnost navázat opravdový vztah. Není schopen rozhovoru -
jeho předpokladem je pluralita -, ale dokáže pouze zvěstovat svou pravdu. Proto
mu argumentací nelze zpravidla pomoci.
Jak již bylo řečeno v úvodu, jde o problém víry a lze
jej řešit pouze posilováním víry, podporou růstu ve víře. Důležitou věcí je
prevence. Především je třeba převzít od křesťanských fundamentalistů to, v čem
mají pravdu - tedy zpravidla jejich kritiku moderních iluzí (prosazovaných
svého času neméně fundamentalisticky), jejich zájem o pravdu a hodnoty ohrožené
moderní libovůlí a skepsí, ochotu naslouchat ověřeným autoritám, učit se z tradice.
Dále je nutno včas identifikovat lidi ohrožené fundamentalismem - lidi s pocitem,
že jim vše přerůstá přes hlavu, že ztrácejí základní jistoty, lidi ztrácející
orientaci ve světě. (Tito lidé jsou současně s fundamentalismem ohroženi i
útěkem k sektám nebo k drogám apod.) Zvláštní pozornost je třeba
věnovat mladým lidem, kteří jsou pro své mládí zvláště náchylní k nemilosrdnému
vidění druhých, démonologii, mravnímu rigorismu a pocitu nadřazenosti nad
druhými. Je třeba učit lidi rozdílu mezi důvěrou, kterou dává Bůh, a lidskými
jistotami, mezi tím, co je skutečným fundamentem pro víru, a tím, co se může a
má proměňovat. Je třeba umožnit prožitek církve jako pluralitního Božího lidu
na cestě dějinami, jako dnešního pokračovatele v živé, neuzavřené tradici.
Zvláštní problém představuje fundamentalismus politický,
tíhnoucí dnes zpravidla k radikální pravici. Přátelení se křesťanů s různými
diktátory vrhá špatné světlo na celou církev, a třebaže jsou tato hnutí dnes
malého významu, nelze do budoucna vyloučit, že vyrostou a zatočí se svými
nepřáteli tak, jak se sluší na ty, kdo bojují proti absolutnímu zlu za záchranu
svatých hodnot. Proto je nutno zodpovědně zvažovat svůj vztah k současnému
politickému systému, k němuž jistě musíme být kritičtí, ale bez pošilhávání
po nedemokratických řešeních. Nespokojenost katolíků s první republikou
vehnala mnohé z nich do blízkosti fašismu - to nám musí být dnes
varováním.
P.S.: Jak se právě dozvídáme, tato vcelku nevinná
brožurka, v níž autor nikoho výslovně nejmenuje, pohněvala nejvýznamnější
vnitrocírkevní sektu natolik, že zmařila udělení čestného doktorátu autorovi v Polsku.
Nejprve se hrálo na nacionalistickou strunu - autor byl obviněn z
.protipolského smýšlení", a když se to ukázalo jako nevěrohodné, byla zvolena
osvědčená cesta přes kurii. Inu, kdo nemá dost víry v Boží jednání, musí
intrikovat.
Poslední komentáře