Jste zde

Jak překonávat v pastoraci fundamentalismus?

(Zpracováno podle knihy W. Beinerta Christentum und Fundamentalismus, Steyler Verlag 1992)

Fundamentalisté vystupují obvykle jako praví věřící, pravověrní křesťané, to nás však nesmí zmást. Fundamentalistický postoj je neslučitelný s postojem víry, a proto představuje vážný pastorační problém. Nejde nám o boj proti názorům fundamentalistů, naopak, v této věci se od nich můžeme i lecčemu přiučit, například v kritice moderních iluzí, jde o zápas s postojem, který se jeví jako víra, ale je skutečné víře na překážku.

Skutečná víra obsahuje prvek důvěry, naproti tomu fundamentalistický postoj vyplývá ze strachu. Fundamentalisté bojují proti moderně, přitom však fundamentalismus je jev typický právě pro modernu - pro dobu, kdy se rozkládají samozřejmé základy společnosti, kdy se svět stává nepřehledný, kdy i v náboženství vzniká otázka, čemu ještě můžeme věřit. Pro fundamentalistu je typický požadavek jistoty, zvýšená potřeba jistoty. Chci mít jistotu

  • slyšíme dnes kolem sebe stále. Je třeba zdůraznit, že tato úzkost zmoderního světa není jen problémem prostých lidí, naopak, každodenní kontakt svysoce komplexními skutečnostmi vede khledání jednoduchého pohledu víry často přírodovědce, lékaře, manažery a hospodářské specialisty. Víra a jistota však jsou vurčitém smyslu alternativami, víra znamená vyjít do nejistoty, spolehnout se na věci, které ještě nejsou ověřitelné. Dalším bodem, kde fundamentalismus brání rozvoji postoje víry, je fixace na určité slovní formulace. Ty jistě patří kvíře a je nutno je brát vážně, ale nelze je jednoduše ztotožnit sfundamentalistickými hesly pravda a pravověrnost. Už Tomáš Akvinský říkal (Summa theol. II,1,2 ad 2), že akt víry není zaměřen kdogmatům, ale kvěci, o níž mluví. Slovní formulace se mohou a musí měnit, ale fundamentalista to vnímá jako zvýšení nejistoty. Je třeba mu pomoci ktomu, aby se jeho víra stávala personální, tj. aby se vztahovala kBohu, nikoli květám o něm. Ježíš říká: Já jsem pravda - výrok, jehož význam nelze dost docenit. Ježíš je fundament - na rozdíl od dobových formulací tentýž - včera, dnes a navěky. Tato personální pravda se také musí postupně stávat pravdou našeho života, naší cestou, nesmí tedy zůstat omezena jen na slovní formulace. Pravda Kristova současně osvobozuje člověka (Jan 8,31n), a ktéto svobodě je třeba fundamentalistovi pomoci.

Křesťanský fundamentalista (na rozdíl od islámského) vidí svůj ideál v idealizované minulosti, ve starém. Je třeba mu pomoci ke zkušenosti, že náš Bůh činí nové věci, že život s ním přináší překvapení, zkušenosti, které jednoduše nejsou opakováním toho, co tu bylo, zejména pak že vyžaduje nová, neobvyklá rozhodnutí, což je právě věc, z níž má fundamentalista největší strach a je třeba mu v této věci být oporou. Je třeba naučit jej objevovat 8. strana v proměnách života působení Božího Ducha, nikoli jen chaotický proces rozkladu. Současně je nutno cvičit dar rozlišování.

Fundamentalista má strach z plurality, a proto není schopen skutečného vztahu. Společenství fundamentalistů, o němž s nadšením dokáže hovořit, je iluzorní - je to společenství lidí na útěku před světem, lidí, kteří se neobohacují svou rozdílností, ale utvrzují v dosaženém stavu a blokují další zrání. Toto společenství je zpravidla vysoce autoritářské, což představuje další překážku pro zrání víry. Osvobodit se z něho je těžké, může to znamenat i ohrožení psychiky jako při odložení drogy. Pluralita, z níž má fundamentalista strach, však není jen v církvi kolem něho, ale je i v jeho nitru. Aby jí unikl, musí ji promítat mimo sebe, a to tak, že sebe a své spojence ztotožňuje zjednodušeně s dobrem a ostatní se stávají nepřáteli a služebníky ďábla - on sám je samozřejmě spojencem Boha a braní jména Božího nadarmo je jeho obvyklý hřích. Jeho spolubojovníci nejsou jen lepšími křesťany, ale jedinými opravdovými křesťany. Tento dualistický pohled na lidi (nikoli jen na jejich názory!) dále prohlubuje fundamentalistovu neschopnost navázat opravdový vztah. Není schopen rozhovoru - jeho předpokladem je pluralita -, ale dokáže pouze zvěstovat svou pravdu. Proto mu argumentací nelze zpravidla pomoci.

Jak již bylo řečeno v úvodu, jde o problém víry a lze jej řešit pouze posilováním víry, podporou růstu ve víře. Důležitou věcí je prevence. Především je třeba převzít od křesťanských fundamentalistů to, v čem mají pravdu - tedy zpravidla jejich kritiku moderních iluzí (prosazovaných svého času neméně fundamentalisticky), jejich zájem o pravdu a hodnoty ohrožené moderní libovůlí a skepsí, ochotu naslouchat ověřeným autoritám, učit se z tradice. Dále je nutno včas identifikovat lidi ohrožené fundamentalismem - lidi s pocitem, že jim vše přerůstá přes hlavu, že ztrácejí základní jistoty, lidi ztrácející orientaci ve světě. (Tito lidé jsou současně s fundamentalismem ohroženi i útěkem k sektám nebo k drogám apod.) Zvláštní pozornost je třeba věnovat mladým lidem, kteří jsou pro své mládí zvláště náchylní k nemilosrdnému vidění druhých, démonologii, mravnímu rigorismu a pocitu nadřazenosti nad druhými. Je třeba učit lidi rozdílu mezi důvěrou, kterou dává Bůh, a lidskými jistotami, mezi tím, co je skutečným fundamentem pro víru, a tím, co se může a má proměňovat. Je třeba umožnit prožitek církve jako pluralitního Božího lidu na cestě dějinami, jako dnešního pokračovatele v živé, neuzavřené tradici.

Zvláštní problém představuje fundamentalismus politický, tíhnoucí dnes zpravidla k radikální pravici. Přátelení se křesťanů s různými diktátory vrhá špatné světlo na celou církev, a třebaže jsou tato hnutí dnes malého významu, nelze do budoucna vyloučit, že vyrostou a zatočí se svými nepřáteli tak, jak se sluší na ty, kdo bojují proti absolutnímu zlu za záchranu svatých hodnot. Proto je nutno zodpovědně zvažovat svůj vztah k současnému politickému systému, k němuž jistě musíme být kritičtí, ale bez pošilhávání po nedemokratických řešeních. Nespokojenost katolíků s první republikou vehnala mnohé z nich do blízkosti fašismu - to nám musí být dnes varováním.

  • jv-

P.S.: Jak se právě dozvídáme, tato vcelku nevinná brožurka, v níž autor nikoho výslovně nejmenuje, pohněvala nejvýznamnější vnitrocírkevní sektu natolik, že zmařila udělení čestného doktorátu autorovi v Polsku. Nejprve se hrálo na nacionalistickou strunu - autor byl obviněn z .protipolského smýšlení", a když se to ukázalo jako nevěrohodné, byla zvolena osvědčená cesta přes kurii. Inu, kdo nemá dost víry v Boží jednání, musí intrikovat.