Psychologie „křesťanské“ pomluvy

Na člověku se žádá, aby byl milosrdný, chudák je na tom lépe než lhář. (kniha Přísloví 19, 22)

Pěkné jablíčko, uvnitř shnilé. Jak krásné vzezření má faleš. (Shakespeare)

Vždycky mě znovu a znovu překvapí, s jakým zápalem .pro spravedlnost" se v církvi šíří varování před .nespolehlivými osobami", .náboženskými fanatiky", .pokrytci" či .rozvraceči církve". A aniž by byla zkoumána pravdivost těchto nařčení a věrohodnost zdrojů, za nepřítomnosti nařčených se používají tyto zbraně k jejich umlčování nebo k tomu, aby nařčené nikdo nebral vážně. Tyto způsoby mě v církvi potkávají již dlouhou dobu. Lež, pomluvy, křivé svědectví, faleš. Dotýkají se mých přátel i mě samotné. Někdy i mou vinou se dotýkají mých nepřátel. Vždycky sama sebe překvapím, jak snadno uvěřím mylné informaci, která zapadá do mého obrazu .nepřítele" a aniž bych ji dostatečně zkoumala, pošlu ji dál. Pomluvy jsou kolektivní nemocí církve, někdo je šíří méně, někdo více, někdo nevědomky, někdo promyšleně a někdo je dokonce považuje za zdravý projev života.

Odkud se bere "posvěcená" pomluva

Pomluvy v církvi začínají touhou, aby všichni viděli skutečnost tak, .jak ji vidím já". To, co neodpovídá .mé" vizi, se musí odstranit nebo upravit.  Tyto úpravy pohledu na věc jsou pak chápány jako .svatá povinnost". Její vyslanec nesmí hledět na prostředky, ale vší silou prosazovat vizi .svého světa" a .své církve". Myslím, že základní motivací takového jednání je strach, strach z rozdílnosti, strach z času, který přináší změny, stárnutí lidí, idejí i systémů a nakonec strach ze smrti, z totální ztráty moci, kdy vize .mého světa" a .mé církve" vezme za své. Strachem .posvěcená" pomluva, která bývá jedním z prostředků oné .svaté války" za vykonstruovanou skutečnost, nechce přesvědčit, ale donutit ke stejnému pohledu.

Vytvoření podoby "nepřítele"

Jedinou možnou podobu církve, .tak jak ji vidím já", je třeba chránit před nepřáteli, přičemž nepřítelem se stane každý, kdo si zachová alespoň trochu necenzurované svobody. Tento problém není nový, ale táhne se celými církevními dějinami. Jako protiklad totalitnímu myšlení založenému na liteře zákona apoštol Pavel stavěl svobodu z Božího Ducha, kterou nám vydobyl Kristus (Ga 5, 1.13-16), Augustin bránící obecné křesťanství vůči herezím zdůrazňoval svobodu lidského rozhodnutí (O milosti a svobodné vůli: X, 741) a o svobodu jednání z lásky (Janův list Parthským: VII,7), Tomáš Akvinský stavící se proti středověkému fundamentalismu hovořil o svobodě od hříchu a službě spravedlnosti (Teologická Suma 47, 2a 2a e. 183,4), Hus zápasící o pravou podobu autority trval na svobodě, která pramení ze svrchovanosti Boží pravdy (Výklad viery: 68), Newman a modernisté žijící v církvi, jež se chtěla nárokem na poslušnost .neomylné autority" opevnit proti novověku, hájili svobodu svědomí (Newman, Apologia pro vita sua:192. Sabatier, Modernism: 22). Každý z těchto obhájců necenzurované svobody zakusil sílu nedůvěry a pomluv ze strany svých současníků, a když ne dlouhodobé, tak alespoň dočasné zařazení do kategorie .nepřítel".  Jak se budovala a buduje podoba .nepřítele"? Předpokladem na straně toho, kdo .nepřítele" definuje, je pochopení církve jako místa, kde se zápasí o moc. Předpokladem pro to stát se .nepřítelem" je odlišnost. Zastánce moci, který chce mít všechno pod kontrolou, vidí v odlišnosti projev nepřátelství a promítá si do ní své vlastní strachy místo toho, aby se snažil odlišnosti porozumět. Typickým obžalováním .nepřítele" bývá, že chce ukořistit moc a zničit církev, respektive jedinou možnou podobu církve - .tak jak ji vidím já". Metody .nepříteli" připisované zčásti odrážejí praxi žalobce, zčásti jeho fantazie. Je třeba zdůraznit, že při vytváření podoby .nepřítele" pravda není důležitá. Žalobce se nechce přesvědčit o skutečnosti, jeho cílem je donutit ostatní ke stejnému pohledu na .nepřítele", jako má on, a zachránit tak jedinečnost své moci před rušivou odlišností. Důležitou roli v celém tomto procesu hraje pomluva.

"Na každém šprochu je pravdy trochu"?

Toto .zlaté" české pravidlo je v nás zakořeněno hlouběji, než si myslíme.  Tvoří základ, kterého pomlouvač snadno využívá. Když se např. o knězi doslechnete, že je nespolehlivý, ambiciózní, že se nestará o staré lidi a že slaví Večeři Páně s knedlíky, jen těžko se ubráníte nedívat se na takového člověka podezíravě. O těchto automatických reakcích je dobré vědět a bránit se jim.  Kdo na sobě zakusil absurditu pomluv, může být odolnější proti snadnému značkování ostatních. Má totiž prožitou modelovou situaci a může si říci:

Třeba to, že si můj kolega pořídil za církevní peníze finský nábytek, je stejně "pravdivé", jako že já jsem agent Vatikánu. Ale ne vždycky ten, kdo byl pomlouván, získá odpor k pomluvám. Je možné setkat se i s opačnou reakcí, dotyčný se naučí, jak pomluvy efektivně využívat k maření "nepřátelských" věcí.

Jak se bránit a nepoužívat stejné metody?

Pomluvy se v církvi šíří jako nakažlivá nemoc, zřídkakdy se léčí a málo prostoru se věnuje zvyšování imunity, přestože moc pomluv ničit dobré věci i dobré vztahy je zřejmá. Jak je možné se proti nim bránit? Augustin ve Vyznáních říká: .Od Tebe jsem se naučil, že nic nesmí se pokládati za pravdivé jen proto, že jest to výmluvně předneseno, ani za nepravdivé, poněvadž jest to předneseno těžkopádně: a naopak ani za pravdivé, protože to bylo předneseno neuměle ani za nepravdivé, protože to bylo předneseno řečí oslňující." (130) Starý zákon vztahuje věrohodnost informace k věrohodnosti svědka: .Nespřáhneš se se svévolníkem, aby ses stal zlovolným svědkem" (Ex 23,1b), a staví právě věrohodnost svědků, a to nejméně dvou, jako obranu proti křivému svědectví (Dt 19, 15-19). Tyto dva obranné principy jsou užitečnou prevencí šíření pomluv: nezastavit se u přesvědčivosti formy toho, co je řečeno, a položit si otázku, zda ten, kdo mi informaci přináší, je v pozici odpovídající pro pravdivé svědectví (t.j. je schopen popsat, jak přišel k informaci, kterou podává, a obvykle nelže).

Poslední věcí, kterou chci zmínit, je odvaha dementovat nepravdivou zprávu, kterou jsem pustil/a do světa. To je záležitost nepříjemná, ale očišťující.  Pomluv neubude, když si budeme stěžovat jen na ty ostatních a budeme ignorovat své vlastní. Tento druh odvahy, vzít zpět falešné tvrzení i za cenu, že bude viditelná má hloupost, je účinnou obranou vůči konstrukci umělých světů a církví. .Hlupák" totiž nezapadá do .chytrého" popisu záludného .nepřítele". Zde, zřeknutím se zla, začíná proces uzdravení a otevírá se prosba: .A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám." (Mt 6,12)