Biskup a autorita

Rodiče, kteří v šedesátých letech vychovávali mou generaci, to neměli lehké.  K epochálním změnám patřila i ztráta rodičovské autority - oni ještě plně respektovali v dětství své rodiče a samozřejmě předpokládali, že to tak budou automaticky dělat i jejich děti. Ale odvolávání na rodičovskou autoritu a povinnost poslouchat už jim nebylo nic platné. Další generace, vychovávající své děti v sedmdesátých letech, na autoritu a poslušnost předem rezignovala a maskovala to slovy o liberální, neautoritativní výchově apod.  Naše děti opět poslouchají, víme, že autorita je dobrá věc, ale že to není nic samozřejmého, že je to něco, co musím cílevědomě vytvářet a v okamžiku, kdy bych se začal na povinnou autoritu a poslušnost odvolávat, už jsem prohrál.

Příslušníci generace našich rodičů dnes dosedají na biskupské stolce, a zdá se, že i jako celibátníci udělají stejnou zkušenost: odvolávat se na autoritu už nepomáhá, leda snad u nezdravých jedinců. Přijde po nich generace biskupů, kteří rezignují na svou roli a budou tomu říkat neautoritativní, liberální řízení církve? Snad pak také budou vystřídáni příslušníky generace, která ví, že autorita není nic samozřejmého, ale že je to dobrá věc, kterou je nutno budovat. A že ten, kdo se na ni začne odvolávat, už ji ztratil.