Životnost organizace

Vedení je služba, prokazování služby ve společenství, skupině, organizaci.  A ještě víc: je to služba její životnosti. Nauka o organizacích zná kriteria, podle kterých je možné životnost organizace hodnotit. Přitom se předpokládá, že organizace jako živá jsoucna mají svůj životní běh: zrození, dětství, mládí, dospělost a další zrání a konečně stárnutí a umírání.  Pro určení vnitřního .věku" nějaké organizace platí čtyři kriteria: vize, společenství, program a administrace.

Organizace se .zrodí", když někdo má vizi, směřující k nějakému cíli. Na počátku je tedy .vynálezce", pionýr, charismatik. Ježíšovou vizí bylo vytvoření prostoru pro Boží království mezi námi lidmi. Kolem .pionýra" se shromažďují lidé, zapálení jeho vizí. Vzniká .společenství vize".  Jestliže pak organizace početně vzrůstá, potřebuje pro svou cestu k cíli pravidla.

Formuluje se program, aby byla možná cílená vzájemná kooperace.

Organizace je konečně zcela ustavena, má-li k dispozici dobře fungující vedení.  Pak dosáhla vrcholu své životní dráhy. Postupně se vytvořily důležité organizační prvky: vize, společenství, program, administrace.  Organizace .zestárne", ztratí-li to, co patří k její .mladosti": především vizi, potom společenství. Zeslábnou-li tyto dva prvky, začnou se většinou v organizacích slavit jubilea. .Na konci" zbývá mnohým organizacím už jen správa.

Takový heuristický model ukazuje, že životnost organizace závisí hlavně na tom, jak to vypadá s její vizí a se společenstvím. Znameními jejího života jsou cíl a soudržnost, .lokomoce" a .koheze". Spokojenost členů a jejich ochota spolupracovat a spolukráčet k cíli patří v živé organizaci k sobě.  Jde o cíle a o lidi, kteří jich společně mají a chtějí dosáhnout.  Tyto elementy životaschopné organizace odpovídají oběma dimenzím církevního života: spolu-bytí a bytí-pro-druhé, koinonia a diakonia.  Vývoj většiny organizací ovšem neprobíhá tak jednoduše, jak naznačuje načrtnutý model. V komplexních organizacích existují obvykle souběžně různé proudy. Zastaralé .umírá" za současného vzniku obnovných hnutí (.inovací").  V církevních obcích to je dobře patrné. Tradiční formy jejich života a konání zjevně ustupují, .zděděné" způsoby péče o duši a pastorační struktury se staly neúčinnými. Současně však vznikají nová hnutí. (V biblické alegorii by se dalo říci, že v takovém případě stará Sára - srv. Gn 18, 9-15;21, 1-8 - bude zas jednou plodnější.)

(Vnitřně) .staré" organizace je možno opět omladit. Křesťané dokonce počítají i se vzkříšením mrtvé organizace. Omlazení působí především import (nových nebo zapomenutých a neužívaných) vizí. Jím nastane obnova, inovace.  Vedení, které si je vědomo své zodpovědnosti za životnost organizace, bude podle stavu vývoje jinak formováno. Nebude dbát jen cíle a lidí, ale také situace. Vývojově mladé skupiny potřebují podporu při vytváření programu a budování výkonné správy. Zestárlé skupiny mají naopak zapotřebí dodání vizí; k věci ale může patřit i .asistence při umírání" (jako u mnoha starých církevních organizací nebo také řádů).

Představení a vedoucí

Vedení se i ve farním společenství uskutečňuje různými způsoby. Je třeba rozlišovat jeho úrovně: vedení celé obce, pro kterou je farář úředně ustanoven; vedení skupin, grémií a svazů zvolenými a dosazenými osobami. Každý vedoucí nemusí být úředně ustanoven. Vedoucí roli v podstatě zastává ten, kdo se cítí zodpovědný za životnost nebo vzrůst životnosti skupiny, společenství, a kdo se pro ni angažuje. Ustanovení nositelé úřadů zdaleka nejsou vždy těmi, kteří životnosti obce slouží nejlépe.

Faktické a úřední vedení se tedy nutně nemusí krýt. Podobně se nemusí krýt oprávnění a schopnost. Mnozí ustanovení vedoucí se k vedení nehodí, zatímco vhodní a schopní nejsou ustanovení.

Schopnost k vedení netkví jen v odpovídajícím vybavení osoby. Vést může jen ten, koho skupina také přijme. Nepřijatí vedoucí .stojí v čele", ale ve vůdčí činnosti je jim bráněno. Přijetí designovaného vedoucího je .volba", která se formálně nemusí uskutečnit. Pro ty, kdo (i v církvi) zastávají vedoucí místa, platí proto naléhavý pokyn nauky o organizacích: .Vedení nadřízeného sociálního systému nechť se snaží, aby oficiálně designovaní představení byli skupinou svých podřízených skutečně přijati jako vůdci."

Odpor proti vedení

V církvích (církevních obcích) jsou dnes pozice vedoucích oslabeny, což s sebou nese nebezpečí i těžké následky. Příčiny jsou pochopitelné: vliv vedení je zaměňován s násilím nebo manipulací. Je sice pravda, že vedení může být násilně a manipulativní. Ale existují i jiné, nenásilné a především transparentní vůdčí vlivy na dění v organizaci.

Slabost vedení prokazují také zastánci .bratrství", znovu připomenutého koncilem. Je obava z rozporu mezi fundamentální rovností všech v důstojnosti a povolání, mezi právem na participaci a vůdčí činností. Je sice opět pravda, že určitý styl vedení ohrožuje nebo narušuje .bratrskost". Chyba pak ale není ve vedení jako takovém, ale v jeho stylu. Budiž nyní načrtnut styl vedení pro církev, v níž jsou jen povolaní a nadaní, v níž je skutečná rovnost důstojnosti.

Vedení a vize

Organizace je živá, má-li svou účinnou vizi, přijatou co největším počtem členů. Tato vize má pro organizaci tři životně důležité funkce: ukazuje cíl, pro který organizace existuje (funkce orientující); upozorňuje, nakolik jde organizace k cíli správnou cestou nebo oklikou či je na scestí (funkce kritická); a konečně ty, které uchvátila, podněcuje k pokračování v cestě (funkce motivační).

K hlavním úkolům vedení patří ujasňování a šíření této vize v organizaci.

Ujasňování vize

Církev o sobě věří, že je založena samotným Bohem. Od něho proto pocházejí také základní perspektivy vize církve všech dob. Pro ujasnění této vize je třeba se ptát, co Bůh od nás - své dnešní církve - žádá; jak chce dnes s církví pokračovat.

Proto je třeba při hledání dnes platných vizí církve pohlédnout do jejích starých tradic, v nichž jsou zjevné Boží úmysly s námi. Při četbě církevních tradic opřených o bibli je ovšem třeba vzít v úvahu, že stále jde o dobové, tedy situační formulace. V každé době se křesťané musí ptát, co od nich Bůh právě v jejich čase očekává. Ve formulaci vize církve se v každé době musí odrazit aktuální situace. Nestačí prostě převzít tradiční vize církve do naší doby ani bez úvahy importovat do Evropy vize z jiných oblastí světa.  Musíme se ptát v naší vlastní evropské kultuře, v kontextu našich dějin a v našich nezaměnitelných společenských poměrech, co od nás dnes Bůh chce.

Výklad vize je tedy citlivý proces inkulturace evangelia. Při evangelizaci je nutno odolávat dvěma pokušením, která jsou si příbuzná svou jednostranností: opírat se při výkladu vize pouze o tradici nebo pouze o situaci. Kdo .tradicionalisticky" přihlíží pouze k tradici, je v nebezpečí, že dospěje k polovičaté vizi, cizí světu. Kdo se naopak .modernisticky" odvolává jenom na .moderní" - tedy na situaci - je také v nebezpečí torza: dojde k polovičaté vizi zesvětštěné. V analogii ke kristologickému dogmatu Chalcedonského koncilu (451) lze říci: Jen kdo církev chápe jako .nesmíšenou" se světem a zároveň od světa .neoddělenou", unikne rozpůlení oné vize, kterou církev dnes potřebuje. Způsobilost tradicionalistů stejně jako modernistů k vedení církve a jejích společenství je tedy pochybná. Komu je svěřena vedoucí role a kdo zodpovědně spolupracuje na výkladu vize pro praxi dnešní církve, musí umět kriticky .spoluodečítat" tradici i situaci a tak vytvářet vizi odpovídající jak tradičním směrnicím, tak dnešním podmínkám.