Sebevražda byla vždy považována za něco tragického. Je
všeobecně odsuzována autoritami světskými i církevními. Cítíme ji jako něco, co
je v rozporu s přirozeným řádem. V živých organismech je pud sebezáchovy
a v lidech navíc i jakási touha po nesmrtelnosti. Život je přece Božím
darem a je zcela přirozené, chráníme-li jej. Jen živý člověk se může rozmnožit
a naplnit zemi, podmanit si ji a rozvíjet stvořitelské dílo Boha v oblasti
biologické, psychologické i duchovní. To platí jak pro jedince, tak i pro celou
společnost. Není nadsázkou, řekneme-li,
že dnešní svět koná kolektivní sebevraždu. Začíná to již potratem, kdy nový
lidský život, který se má rozvinout, je nemilosrdně zničen. Pak přicházejí
všechny toxické látky, které ničí náš organismus. Od nikotinismu počínaje až po drogy, které
během několika let dokáží ubít mladý lidský život. Další velkou hrozbou je tzv.
eutanasie, tolerovaná v některých státech, jež na přání nemocného ukončí
jeho život. A nikdy v minulosti světa nezemřelo tolik lidí jako za
posledních světových válek a revolucí. To všechno jsou jevy, které vytvářejí
biologickou kulturu smrti a systematicky vyhlazují lidský život.
Mezi jevy, které patří do psychosociální kultury smrti,
patří nejen dnešní manželská rozvodovost, ale i stále větší zdůrazňování práva
na homosexuální styky, práva uzavřít manželství pro osoby stejného pohlaví a v takovém
svazku i vychovávat děti. Není výjimkou vidět veřejné manifestace gay a lesbických
žen, které se organizují, působí ve sdělovacích prostředcích a rozhazují letáky
dokonce i mezi dětmi ve školách. Dochází dokonce k násilným akcím a k vytváření
různých tlaků na zdravou a normální populaci, především v USA. A je přímo
tragické, že Evropský parlament na svém zasedání ve Štrasburku dne 8. 2. 1994
přijal rezoluci ve prospěch homosexuality.
(Poznámka: Je ovšem třeba přiznat, že tato otázka byla takticky
naservírována unaveným poslancům na konci zasedání, kdy již nemohlo dojít k potřebné
rozpravě). V prohlášení se obrací na státy Evropského společenství, aby
umožňovaly homosexuálním osobám řádný manželský sňatek, chránily všechna jejich
práva včetně adopce dětí. Vyskytly se i křesťanské organizace, jež se snažily
legitimizovat homosexuální akty. Svatý
Otec Jan Pavel II. na štrasburskou deklaraci ve prospěch homosexuality ihned
reagoval a dne 20. 2. 1994 prohlásil: .Právní dovolení homosexuálních styků
není mravně přípustné.
. . Prohlášení Evropského parlamentu žádá právní uznání neřesti za
morální. Parlament představil mylně jako institucionální hodnotu to, co je
úchylné chování, jež je v rozporu s plánem Božím. . . Bez
základního vědomí morálních norem lidský život a důstojnost člověka jsou
vystaveny úpadku a zničení." Jasné odsouzení homosexuality najdeme také ve
Starém zákoně (např. Lv 18, 22.29;
20,13; Iz 3,9; Gn 18,20; 19, 12.13.24-28) a v listech
svatých apoštolů Petra, Judy a Pavla (2 P 2, 6-9; Ju 7; Ř 1, 24-32; 1 Tm 1,
9.10; 1 K 6, 9.10). Ostrá kritika
též zaznívá z úst církevních Otců, jako např. sv. Augustina, sv. Řehoře
Velikého, sv. Jana Zlatoústého, sv. Tomáše Akvinského, sv. Bonaventury, sv. Bernarda aj.
Podívejme se však na homosexualitu očima psychologa a
sociologa. Především je nutno zdůraznit, že osoby, které se narodí geneticky
jako homosexuálové, jsou velkou výjimkou. Léčba v těchto případech není
mnoho účinná, protože se jedná o vrozenou tendenci. V ostatních případech
je homosexualita výsledkem nesprávného psychického a sociálního vývoje jedince,
který způsobil i jeho nevědomou duševní orientaci, vlivu špatného prostředí,
svodu či módy, pramenící i z nudy a prázdnoty dnešního mladého člověka, který
chce poznat něco nového. V takových případech je psychoterapie zcela nezbytná
a bývá účinná. Morální provinění je také závažnější, protože je zde cesta k vyléčení.
Utrpení homosexuálů je značné. Člověk byl stvořen jako muž
a žena, a tím má být zaručeno správné duševní a tělesné doplnění, kterého nelze
v homosexuálních svazcích dosáhnout. Dítě je plodem biologického spojení muže
a ženy. Totéž ale platí i v oblasti psychologické. Dítě, které by žilo s dvěma
matkami či se dvěma otci, by nenašlo správnou identifikaci s rolí svého
pohlaví či správný vztah k osobě druhého pohlaví a těžko by se sociálně
orientovalo. Bude-li společnost tolerovat homosexualitu, pak se rodinná pouta
ještě více oslabí a děti z těchto svazků by mohly mít závažné psychické
poruchy. (Poznámka: Jak křehká je heterosexuální orientace, naznačuje snadnost,
s jakou lze laboratorně vyvolat homosexuální chování např. u krys.)
Homosexualitu je nadále nutné považovat za nemoc, kterou
je třeba systematicky léčit jak pro individuální blaho pacienta, tak i ve
prospěch celé společnosti. Je úkolem vědců, učitelů i kněží, aby správně
informovali a vychovávali a dali zdravou sexuální orientaci celé populaci.
Ne všechno, co je moderní, lze považovat za správné.
Nechme se poučit moudrostí našich předků i chybami civilizací, které se
rozpadly. A budujme kulturu života a růstu, jež vychází z přirozeného řádu
přírody, která je dílem našeho Stvořitele.
Literatura:
1/ Lékařské repetitorium, kol. autorů, Praha 1981
2/ Chiesa e persone omosessuali, autori vari, Germignaga 1987
3/ Questioni di etica sessuale, Dichiarazione della Sacra
Congregazione per la Dottrina
della Fede, Torino 1992
4/ Chiesa e omosessualita - le ragioni di un immutabile
condana, a cura di Fabio Bernabei, Lepanto 1995
Poslední komentáře