Z kultury smrti do kultury života

Sebevražda byla vždy považována za něco tragického. Je všeobecně odsuzována autoritami světskými i církevními. Cítíme ji jako něco, co je v rozporu s přirozeným řádem. V živých organismech je pud sebezáchovy a v lidech navíc i jakási touha po nesmrtelnosti. Život je přece Božím darem a je zcela přirozené, chráníme-li jej. Jen živý člověk se může rozmnožit a naplnit zemi, podmanit si ji a rozvíjet stvořitelské dílo Boha v oblasti biologické, psychologické i duchovní. To platí jak pro jedince, tak i pro celou společnost.  Není nadsázkou, řekneme-li, že dnešní svět koná kolektivní sebevraždu. Začíná to již potratem, kdy nový lidský život, který se má rozvinout, je nemilosrdně zničen. Pak přicházejí všechny toxické látky, které ničí náš organismus.  Od nikotinismu počínaje až po drogy, které během několika let dokáží ubít mladý lidský život. Další velkou hrozbou je tzv. eutanasie, tolerovaná v některých státech, jež na přání nemocného ukončí jeho život. A nikdy v minulosti světa nezemřelo tolik lidí jako za posledních světových válek a revolucí. To všechno jsou jevy, které vytvářejí biologickou kulturu smrti a systematicky vyhlazují lidský život.

Mezi jevy, které patří do psychosociální kultury smrti, patří nejen dnešní manželská rozvodovost, ale i stále větší zdůrazňování práva na homosexuální styky, práva uzavřít manželství pro osoby stejného pohlaví a v takovém svazku i vychovávat děti. Není výjimkou vidět veřejné manifestace gay a lesbických žen, které se organizují, působí ve sdělovacích prostředcích a rozhazují letáky dokonce i mezi dětmi ve školách. Dochází dokonce k násilným akcím a k vytváření různých tlaků na zdravou a normální populaci, především v USA. A je přímo tragické, že Evropský parlament na svém zasedání ve Štrasburku dne 8. 2. 1994 přijal rezoluci ve prospěch homosexuality.  (Poznámka: Je ovšem třeba přiznat, že tato otázka byla takticky naservírována unaveným poslancům na konci zasedání, kdy již nemohlo dojít k potřebné rozpravě). V prohlášení se obrací na státy Evropského společenství, aby umožňovaly homosexuálním osobám řádný manželský sňatek, chránily všechna jejich práva včetně adopce dětí. Vyskytly se i křesťanské organizace, jež se snažily legitimizovat homosexuální akty.  Svatý Otec Jan Pavel II. na štrasburskou deklaraci ve prospěch homosexuality ihned reagoval a dne 20. 2. 1994 prohlásil: .Právní dovolení homosexuálních styků není mravně přípustné. . . Prohlášení Evropského parlamentu žádá právní uznání neřesti za morální. Parlament představil mylně jako institucionální hodnotu to, co je úchylné chování, jež je v rozporu s plánem Božím. . . Bez základního vědomí morálních norem lidský život a důstojnost člověka jsou vystaveny úpadku a zničení." Jasné odsouzení homosexuality najdeme také ve Starém zákoně (např. Lv 18, 22.29;

20,13; Iz 3,9; Gn 18,20; 19, 12.13.24-28) a v listech svatých apoštolů Petra, Judy a Pavla (2 P 2, 6-9; Ju 7; Ř 1, 24-32; 1 Tm 1, 9.10; 1 K 6, 9.10).  Ostrá kritika též zaznívá z úst církevních Otců, jako např. sv. Augustina, sv. Řehoře Velikého, sv. Jana Zlatoústého, sv. Tomáše Akvinského, sv.  Bonaventury, sv. Bernarda aj.

Podívejme se však na homosexualitu očima psychologa a sociologa. Především je nutno zdůraznit, že osoby, které se narodí geneticky jako homosexuálové, jsou velkou výjimkou. Léčba v těchto případech není mnoho účinná, protože se jedná o vrozenou tendenci. V ostatních případech je homosexualita výsledkem nesprávného psychického a sociálního vývoje jedince, který způsobil i jeho nevědomou duševní orientaci, vlivu špatného prostředí, svodu či módy, pramenící i z nudy a prázdnoty dnešního mladého člověka, který chce poznat něco nového. V takových případech je psychoterapie zcela nezbytná a bývá účinná. Morální provinění je také závažnější, protože je zde cesta k vyléčení.

Utrpení homosexuálů je značné. Člověk byl stvořen jako muž a žena, a tím má být zaručeno správné duševní a tělesné doplnění, kterého nelze v homosexuálních svazcích dosáhnout. Dítě je plodem biologického spojení muže a ženy. Totéž ale platí i v oblasti psychologické. Dítě, které by žilo s dvěma matkami či se dvěma otci, by nenašlo správnou identifikaci s rolí svého pohlaví či správný vztah k osobě druhého pohlaví a těžko by se sociálně orientovalo. Bude-li společnost tolerovat homosexualitu, pak se rodinná pouta ještě více oslabí a děti z těchto svazků by mohly mít závažné psychické poruchy. (Poznámka: Jak křehká je heterosexuální orientace, naznačuje snadnost, s jakou lze laboratorně vyvolat homosexuální chování např. u krys.)

Homosexualitu je nadále nutné považovat za nemoc, kterou je třeba systematicky léčit jak pro individuální blaho pacienta, tak i ve prospěch celé společnosti. Je úkolem vědců, učitelů i kněží, aby správně informovali a vychovávali a dali zdravou sexuální orientaci celé populaci.

Ne všechno, co je moderní, lze považovat za správné. Nechme se poučit moudrostí našich předků i chybami civilizací, které se rozpadly. A budujme kulturu života a růstu, jež vychází z přirozeného řádu přírody, která je dílem našeho Stvořitele.

Literatura:

1/ Lékařské repetitorium, kol. autorů, Praha 1981

2/ Chiesa e persone omosessuali, autori vari, Germignaga 1987

3/ Questioni di etica sessuale, Dichiarazione della Sacra Congregazione per la Dottrina della Fede, Torino 1992

4/ Chiesa e omosessualita - le ragioni di un immutabile condana, a cura di Fabio Bernabei, Lepanto 1995