Líc polského ekumenismu

Nepíši proto, že jsem Polák, ani proto, že jsem absolventem postgraduálního studia v Ekumenickém institutu Katolické univerzity v Lublinu, a že bych tedy pociťoval „povinnost" hájit za každou cenu to, co se stejně zcela obhájit nedá. Píši jako člověk, jenž nesouhlasí s tím, aby momentka nepříliš reprezentativní části jeho těla byla vydávána za portrét. Článek Pavla Hradilka z Getseman 11/95 ve mně totiž vzbudil dojem právě takovéto jednostrannosti.

Jeho autorovi tím neupírám právo na publikování svých osobních zkušeností s kongresy IEF v jednotlivých zemích, vždyť tato iniciativa si jistě zaslouží pochvalu. Jde mi spíše o to, že tyto subjektivní postřehy jsou publikovány pod všezahrnujícím názvem „Polský ekumenismus". (. . .) Co má konkrétně znamenat adjektivum „polský" - zvláštní odrůdu ekumenismu, či sjednocovací snahy provozované Poláky - a jestliže to druhé, pak kterými, na jakém území a v kterém období? Myslím si proto, že šťastnější by bylo psát o „ekumenismu v Polsku". Tam by se pak ale muselo uvést i několik zcela podstatných informací, jako je skutečnost existence více-méně zdárné spolupráce Polské ekumenické rady a katolickou církví (včetně vzájemného uznávání křtu, společného vydávání ekumenických publikací a pořádání vědeckých kongresů), dále alespoň zmínka o existenci Katedry ekumenické teologie na Akademii Teologii Katolickiej ve Varšavě a Ekumenického institutu Katolické Lubelské Univerzity, o široké ediční činnosti některých vydavatelství zaměřené na ekumenismus už ani nemluvě (doposud vyšlo kolem sta takových titulů); za zmínku by jistě stálo i to, že čtyři polští teologové byli nebo jsou členy mezinárodních teologických komisí pro dialog s protestantismem a pravoslavím. (. . .)

Nyní už však k reflexi samotných zkušeností. V protikladu k panu Hradilkovi jsem přesvědčen, že má smysl učit se ekumenismu i v „zemi, kde je jedna církev zcela dominantní". Tento stav je totiž specifikem řady zemí (kupř.  Řecko, Rusko), jejíž účast v doktrinálních teologických rozhovorech je více než významná (byť jejich teologové mohou někdy působit jako brzda těchto dialogů). A kromě toho opravdový ekumenismus vyžaduje důsledné přijetí vědomí „žákovství" vůči Bohu, jenž hlasem Ducha promlouvá také skrze zkušenost konkrétních církví, tedy i těch dominantních (srovnej dokument BEM z Limy).

Rovněž mně je dobře známá polská odrůda „papalatrie", avšak myslím si, že to ještě není důvod, proč stavět do protikladu „citace z bible i z II. vat.  sněmu" a „citace papeže". Vždyť ostatně - kdybychom se striktně chtěli přidržovat pouze těch prvních, jen stěží by se dalo hovořit o rozvoji ekumenické teologie po r. 1965. Na straně druhé nebude jistě bezvýznamné, že to byl právě nynější papež, kdo již několikrát posunul kupředu oficiální výklad určitých základních kategorií ekumenismu a že se to událo právě v Polsku (kupř. nepřímé schválení konvergenčních dokumentů - BEM a katolickopravoslavných Deklarací z Mnichova a Uusi Valamo zařazením citací jejich úryvků do projevů v Bialymstoku během čtvrté návštěvy Polska - normálně to nebývá zvykem -, jakož i tamtéž vztažení kategorie „sesterských církví" na všechny křesťanské církve, a ne pouze na pravoslavné). Problém tedy nespočívá natolik v tom, co je citováno (i když frekvence citací z Písma, koncilních dokumentů a jiných dokumentů magisteria by jistě měla být vyváženější), jako spíše v obsahu citovaných úryvků a ve způsobu jejich výběru. Předpokládám, že tyto řádky asi nevyvrátí Hradilkovo přesvědčení o papežově „kultu osobnosti", jehož ve své vlasti požívá, ale přece jen bych chtěl podotknout, že se jedná o problém daleko složitější, než na první pohled vypadá. Částečně by se dal přirovnat k situaci v dnešním Izraeli, kde se povědomí určitého vyvolení a s ním spojený pocit hrdosti přenášejí z roviny náboženské do roviny nacionální a politické. V Polsku se zase na předkoncilní pyramidální model církevní hierarchie přenáší pocit národní soudržnosti, takže důraz se pak neklade natolik na samotné postavení prvního služebníka církve, jako spíše na samotnou jeho osobu a skutečnost, že ta je polské národnosti. To, že v takovéto optice se pak ztratí obsah poslání touto osobou přinášeného na úkor kdejakých „drbů" z jejího života (srov.  kupř. známé časté neoficiální přidávání slok do náboženských písní, v nichž se věřící chlubí tím, že .mají papeže a ten lyžuje a je sportovec"), už snad nemusím dodávat.

A ještě několik slov k údajnému „zlomu", k němuž má v polské církvi docházet.

Ke změně profilu dochází určitě, jenže přinejmenším ze dvou stran „zespodu" i „shora". Druhý „zlom" je podmíněn spíše dobově a generačně (nahrazování starších biskupů mladšími a zavedením jistých pokoncilních změn ve formaci duchovenstva), kdežto první je výsledkem konfrontace (mnohdy) protestantského pozadí vzniku jednotlivých skupin a hnutí s přežívající ultratradiční formou lidové zbožnosti. Jenže tento „zlom" není až tak radikální, aby jej plně vystihl takový název, a není to otázka pouze posledních dvou let, jak se domnívá Hradilkův text.