Podle svých sil dodávat odvahu k životu

Pod dojmem sebevražedných tragédií se v Rakousku znovu rozdmýchaly diskuse o sebevraždě, což je tabuizované téma. Všem takovým tématům je společné, že jsou nesmírně poznamenána předsudky. Samo slovní vyjádření „dobrovolný odchod ze života" je ve většině případů chybné. Vezme-li se v úvahu, že asi dvě třetiny sebevrahů trpěly předtím klinickými depresemi, pak se nemůže jednat o svobodné rozhodnutí, nýbrž o eskalaci choroby.  Sebevražda je mezní situací lidského života - a ne ojedinělým případem, jak si mnozí chtějí namluvit. Ve Švýcarsku je počet sebevražd vyšší než počet smrtelných dopravních nehod. V celé Evropě ukončí tak svůj život každoročně asi 80 000 lidí. V mnoha zemích se značně zvýšila míra sebevražd především mezi mládeží. Nesmírně se nás dotýká, když si berou život děti.

Paušálně jsme vzali na vědomí, že fenomén sebevraždy se vyskytuje ve všech kulturách a ve všech vrstvách obyvatelstva. Když se ale tato nepochopitelná skutečnost dostane do našeho zorného pole jako individuální osud, když se dozvíme o tragédii ze sdělovacích prostředků nebo se dokonce staneme postiženými pozůstalými, trápíme se otázkou .proč" a mučíme se výčitkou, zda jsme tu hrůzu nemohli odvrátit.

Z toho plyne jako důsledek: jestliže se společnost snaží preventivními opatřeními zabránit smrtelným, nehodám na silnicích, proč to nečiní v případě sebevražd?

Překážkou prevence je v první řadě hradba, kterou přes všechno osvícenství společnost stále ještě staví kolem psychicky nemocného: selhání jater je společensky přijatelnější než masívní deprese. Rozhodnutí k návštěvě psychiatra je stále ještě nevýslovně těžké a přinejmenším se utajuje. Ze strachu před rozruchem se člověk uchyluje do sebeklamu. O problémech se nesmí dozvědět partner, tím méně soused nebo dokonce obec či kolegové v zaměstnání.  V zoufalé snaze neprozradit nikomu své krize potlačuje člověk nepotlačitelné.

Ve většině zemí na světě je postoj k sebevraždě určován náboženstvím, které ji jednoznačně zakazuje. To platí pro křesťanství a zvlášť výrazně též pro islám.

Pro katolickou církev je sebevražda smrtelným hříchem - což se zdá být nemilosrdné a nesoucitné. Poukazuje to však - při všem soucitu s tím, kdo odešel ze života - na příkaz, který člověk má naplnit: všemi silami chránit a podporovat život - vlastní i cizí.

Sebevražda jako mezní situace, které snad lze zabránit? Za optimistického předpokladu, že organismus je vybaven k překonání i těžkých krizí, měli bychom se v každém případě postavit proti proudu rezignace a pokusit se odvracet preventivními opatřeními všechno životu nepřátelské i v předpolí možné sebevraždy: uvolňovat tlak, který člověka tísní, dodávat mu odvahu a ze všech sil mu pomáhat dál žít.

.Salzburger Nachrichten" 29. 5. 1995