Pod dojmem sebevražedných tragédií se v Rakousku
znovu rozdmýchaly diskuse o sebevraždě, což je tabuizované téma. Všem takovým
tématům je společné, že jsou nesmírně poznamenána předsudky. Samo slovní
vyjádření „dobrovolný odchod ze života" je ve většině případů chybné. Vezme-li
se v úvahu, že asi dvě třetiny sebevrahů trpěly předtím klinickými
depresemi, pak se nemůže jednat o svobodné rozhodnutí, nýbrž o eskalaci
choroby. Sebevražda je mezní situací
lidského života - a ne ojedinělým případem, jak si mnozí chtějí namluvit. Ve
Švýcarsku je počet sebevražd vyšší než počet smrtelných dopravních nehod. V celé
Evropě ukončí tak svůj život každoročně asi 80 000 lidí. V mnoha zemích se
značně zvýšila míra sebevražd především mezi mládeží. Nesmírně se nás dotýká,
když si berou život děti.
Paušálně jsme vzali na vědomí, že fenomén sebevraždy se
vyskytuje ve všech kulturách a ve všech vrstvách obyvatelstva. Když se ale tato
nepochopitelná skutečnost dostane do našeho zorného pole jako individuální
osud, když se dozvíme o tragédii ze sdělovacích prostředků nebo se dokonce
staneme postiženými pozůstalými, trápíme se otázkou .proč" a mučíme se
výčitkou, zda jsme tu hrůzu nemohli odvrátit.
Z toho plyne jako důsledek: jestliže se společnost
snaží preventivními opatřeními zabránit smrtelným, nehodám na silnicích, proč
to nečiní v případě sebevražd?
Překážkou prevence je v první řadě hradba, kterou
přes všechno osvícenství společnost stále ještě staví kolem psychicky
nemocného: selhání jater je společensky přijatelnější než masívní deprese.
Rozhodnutí k návštěvě psychiatra je stále ještě nevýslovně těžké a
přinejmenším se utajuje. Ze strachu před rozruchem se člověk uchyluje do
sebeklamu. O problémech se nesmí dozvědět partner, tím méně soused nebo dokonce
obec či kolegové v zaměstnání. V zoufalé
snaze neprozradit nikomu své krize potlačuje člověk nepotlačitelné.
Ve většině zemí na světě je postoj k sebevraždě
určován náboženstvím, které ji jednoznačně zakazuje. To platí pro křesťanství a
zvlášť výrazně též pro islám.
Pro katolickou církev je sebevražda smrtelným hříchem -
což se zdá být nemilosrdné a nesoucitné. Poukazuje to však - při všem soucitu s tím,
kdo odešel ze života - na příkaz, který člověk má naplnit: všemi silami chránit
a podporovat život - vlastní i cizí.
Sebevražda jako mezní situace, které snad lze zabránit? Za
optimistického předpokladu, že organismus je vybaven k překonání i těžkých
krizí, měli bychom se v každém případě postavit proti proudu rezignace a
pokusit se odvracet preventivními opatřeními všechno životu nepřátelské i v předpolí
možné sebevraždy: uvolňovat tlak, který člověka tísní, dodávat mu odvahu a ze
všech sil mu pomáhat dál žít.
.Salzburger Nachrichten" 29. 5. 1995
Poslední komentáře