Kdo nemá církev za matku, nemůže mít Boha za Otce

Tento Cypriánův výrok je citátem ze spisu De ecclesiae unitate, který mluví velmi jasně o jednotě církve. Církví Cyprián jednoznačně myslel jedinou a „čistou nevěstu Kristovu, která . . . je počátkem Božího království" [1].  Církev se definuje jako shromáždění bratří a sester, kteří byli Pánem povoláni.  Tento Pán je stále uprostřed nich. Biskup je sice reprezentantem společenství, ale na životě obce se účastní aktivně všichni.  Cypriánův výrok je v dnešní době citován poměrně často tam, kde se uvažuje o pojmu, charakteristikách a způsobu věrohodné existence církve v dnešním světě. Na základě toho je nutno se zamyslet, jakým způsobem chápe Cypriánův výrok člověk dneška.

Smysl původního výroku se může posunout podle vnitřního pochopení termínu „církev" tím, kdo výrok použil. Je možno uvést několik parafrází, které by mohly být ilustrací nejčastějších posunů chápání termínu „církev":

a)      Kdo nemá instituci za matku, nemůže mít Boha za Otce...

Církev v tomto smyslu je hierarchicky strukturovaným viditelnou organizací, která prostředkuje svým příslušníkům spásu pomocí kázání Božího slova a řádného vysluhování svátostí. Silnou stránkou tohoto pojetí je smysl pro společenskou identitu, pevně definované místo a role jednotlivce a silný důraz na kontinuitu v dějinách. Naopak slabými místy je přílišné lpění na úřadu jako takovém (až k byrokratičnosti), dále silné zdůrazňování důležitosti ordinovaných příslušníků vůči laikům (až ke snaze o všeobecnou klerikalizaci). U laiků je tím systematicky odbouráváno vědomí odpovědnosti za společenství. Zastánci tohoto modelu mají často sklon prohlásit jej za jediný správný a možný a ty, kteří nejsou přímo integrováni, chápou jako ty, kteří jsou vně církve.

b)      Kdo nemá společenství za matku, nemůže mít Boha za Otce. . .

V tomto pojetí je pak církev společenstvím, jehož hlavním cílem je růst skrze budování interpersonálních vztahů. Dnes je typický pro společenství svázaná především s charismatickým hnutím. Předností tohoto pojetí je důraz kladený na osobní odpovědnost každého jednotlivce a pohled na církev jako na znamení Ježíšovy přítomnosti ve světě (v tomto smyslu církev svátostí). Negativní stránkou je nedostatečné vymezení společenství jako takového, neexistuje hranice pro to, aby bylo možno říci, co ještě je a co již není společenstvím. Stejně tak neexistuje klasifikace typických rysů společenství.  Také pochopení autority je poměrně volné. Je poučné sledovat např. definici toho, kdo může v tom kterém denominačním prostoru předsedat bohoslužbě spojené s eucharistií či večeří Páně. Jako poslední negativní rys tohoto modelu je nutno zmínit i přehnaný důraz na individuální rozměr jednotlivce.

c)      Kdo nemá sociální instituci za matku, nemůže mít Boha za Otce...

V tomto smyslu se církví rozumí sociální práce ve světě - diakonie. Silnou stránkou takového pojetí je rozvoj sociální a politické odpovědnosti za svět, do něhož jsou křesťané postaveni, zdůraznění jejich angažovanosti. Slabou stránkou je pokušení setrvat právě jen u sociální práce, kterou konec konců zvládají specializované organizace daleko efektivněji, a ztratit ze zřetele další rozměry církve jako takové. Zbožnost tohoto pojetí se pak kvantifikuje počtem navštívených lidí či odpracovaných brigádnických hodin. Stejně tak poněkud naivní zastánci tohoto modelu vidí církev a šíření Božího království za každým sociálním projektem. V prostoru naší země se pak takoví naivní lidé snadno dají zneužít k tomu, aby proměnili své sbory v politické arény.  Pro současného člověka by měly být tyto ilustrace výzvou k zamyšlení, jak rozumí pojmu církev on, co představuje druhým, mluví-li o církvi. Přináší v podtextu svých prohlášení zaujetí pro instituce a řády, razítka, povolení a uniformy? Propaguje církev, která se cítí být církví jen tehdy, když je mluvčí tzv. „v pohodě"? Agituje pro nejnovější sociálně politické hnutí?  Všechno jmenované nebo něco zcela jiného? Nebo už termín církev raději vůbec nepoužívá a spokojuje se s neutrálním „to my", .u nás" bez bližší specifikace? Cyprián nazval církev matkou. Platí to ještě i dnes pro nás?

1.  Beatrice, P.F.: Introduction to the Fathers of the Church, Vicenza 1987,

158

Autorka pracuje jako asistentka na Vysoké škole chemicko-technologické, obor kybernetika, je členkou Církve bratrské.