Viktor Frankl - hlas pro život

Do kontextu kampaně za legalizaci sebevraždy s lékařskou pomocí (eutanazie) významně zasahuje život a poselství židovského psychiatra Viktora Frankla, který přežil holocaust. Jako hlas z Osvětimi proniká do naší doby, odsuzuje sebevraždu jakožto akt, jenž nikdy nemůže být ospravedlněn a eutanazii označuje za dehumanizaci celého lékařství. Jako jeden z nejvíce uznávaných žijících psychiatrů patří mezi významné spojence v současném boji za zachování tradičních hodnot lidského života v lékařství.  Viktor Frankl se narodil roku 1905 ve Vídni. Jeho otec se chtěl stát lékařem, ale byl příliš chudý na to, aby dosáhl svého cíle. Místo toho se stal státním zaměstnancem v rakousko-uherském mocnářství a posléze dosáhl vysokého postu na ministerstvu školství. Viktorova matka pocházela z uherské intelektuální rodiny s literárním zaměřením. Viktor se stal nadaným studentem jedné vídeňské střední školy, kde o půl století dříve studoval i Sigmund Freud, a začal tíhnout k filozofii. Už jako dítě přemýšlel o smyslu života tváří tvář nevyhnutelnosti smrti. Později, když jeden z učitelů gymnázia pyšně prohlásil, že „lidské bytí není nic víc než směs chemických sloučenin a pochodů," vzdorně oponoval: .Pokud je to pravda, tak jaký smysl život má?" V patnácti letech objevil psychologii a začal neúnavně docházet na veřejné přednášky na „Volksheimu", založeném socialisticky orientovanými učiteli. Ovlivněn Sigmundem Freudem a jeho přívrženci se Frankl vrhl do studia psychoanalýzy. V devatenácti letech publikoval svou první odbornou psychologickou přednášku.

Jako student lékařství na vídeňské univerzitě však brzy začal opouštět freudovský dogmatismus, pokus redukovat veškeré lidské chování na působení skrytých sexuálních impulsů. Zaujala jej psychologická škola Alfreda Adlera, Freudova oponenta, který přikládal v lidské motivaci velký význam touze po společenském uplatnění a uznání.

Frankl, ačkoliv student medicíny, byl velmi orientován na filozofii. V dospělosti se obracel k judaismu jako k intelektuální síle, jak v jeho tradiční podobě, tak k vlivu soudobých židovských myslitelů, jako Martina Bubera a Hermanna Cohena. Po dokončení studií lékařství v roce 1930 strávil několik let přípravou na specializaci v oboru psychiatrie a neurologie. Pomáhal budovat síť poraden, a když se Rakousko dostalo do globální deprese, povšiml si prudkého nárůstu lidí potřebujících terapeutickou péči poté, co byli propuštěni z práce. Frankl zjistil, že lidé trpící vážnými depresemi postrádali vědomí smyslu života. Pokud uposlechli jeho radu a dali se na práci dobrovolníků a nezaobírali se pouze svými problémy, jejich duševní stav se brzy zlepšil. Frankl tím dospěl k názoru, že silným a nezaslouženě podceňovaným psychologickým faktorem je touha po smyslu každodenního života.  Později dostal Frankl do své péče ženy, jež se pokusily o sebevraždu. Terapie s těmito těžce deprivovanými jedinci ho nutila klást takové otázky, jako: .Co by vás odradilo od spáchání sebevraždy právě teď?" nebo „Za co vám stojí za to žít?" Ani Freud ani Adler nevedli svou terapii z takových duchovních dimenzí. Tuto terapii založenou na objevování smyslu života Frankl ve svých mnoha článcích označoval za logoterapii.

Roku 1938 vtrhla do Rakouska Hitlerova vojska

Frankl ve svém díle „Lidské hledání smyslu" vypráví, jak se mu podařilo přežít téměř tři roky v Osvětimi a jiných táborech smrti. Ale ještě dlouho před jeho zatčením a deportací během likvidace celé vídeňské židovské populace v polovině roku 1942 Frankl bojoval proti hrůzám nacismu v podobě programu eutanazie zaměřené na osoby s poškozením mozku a na chronické psychotiky. Jako mnoho jiných vzdělaných rakouských Židů zuřivě hledal způsob, jak uniknout z nacistického područí. „Absolutně jsem nemohl sehnat víza. Potom jsem dostal nabídku na vedení neurologického oddělení v Rothschildově nemocnici. Přijal jsem místo, které zajišťovalo mně a mé rodině určitý stupeň ochrany proti deportaci do koncentračního tábora." Nakonec vláda Spojených států Franklovi vízum vydala, ale pouze pro něj.  Ačkoliv se mu v Americe nabízela svoboda a nový život, po několika dnech intenzívního duševního boje se rozhodl zůstat ve Vídni se svou rodinou.  Rothschildova nemocnice byla jediným rakouským zařízením dosud zaměstnávajícím židovský personál a vlastně všichni pacienti byli Židé. Tady začal Frankl ve spolupráci s nežidovským neurologem Ottou Poetzlem nabourávat nacistický program eutanazie. Ačkoliv riskoval jistou smrt, kdyby se gestapo dozvědělo o jeho aktivitách, systematicky falšoval lékařské záznamy o mozkových poruchách či schizofrenických pacientech, aby je zachránil před Hitlerovým příkazem zneškodnit všechny „nehodné života". Pozměnil např. diagnózu postižených senilní demencí nebo nevyléčitelnou mrtvicí na dočasné dysfunkce nebo horečnaté delirium. Jinak by jeho pacienti byli gestapem určeni k „péči" ve formě eutanazie. Tento způsob likvidace postižených byl součástí tzv. „konečného řešení židovské otázky", které však postihovalo i nežidovské bezmocné pacienty. Jak Frankl později vyznal, ani vysoce postavení nacističtí úředníci nemohli uchránit své příbuzné, pokud splňovali předpoklady pro tento „lékařský zásah".

Není zřejmě náhodné, že muž jako Frankl, který vzdoroval gestapu, aby zachránil senilní a chronicky psychotické osoby před eutanazií, bude nyní zásadně proti praxi sebevraždy za lékařského dozoru na demokratickém Západě. V díle Lékař a duše" říká, že .úkol svěřený lékaři společností je pomáhat, kdekoliv může, tišit bolest, kdekoliv je to třeba; léčit v rozsahu svých možností a ošetřovat nevyléčitelně nemocné. Pokud by pacienti a jejich blízcí a drazí byli přesvědčeni, že lékař toto poslání nevykonává řádně a zodpovědně, už by mu nedůvěřovali. Pacient by nikdy nevěděl, zda k němu lékař přichází, aby mu pomohl, nebo aby jej usmrtil." Jakožto psychoterapeut, pečující o deprivované pacienty, byl přesvědčen, že sebevražda nikdy není přijatelným řešením lidského utrpení, dokonce ani krutosti a zlovůle nastolených nacismem. V již zmíněném díle „Lékař a duše" píše: .Sebevraždu nikdy nelze eticky ospravedlnit. (. . .) Je naší povinností přesvědčit potenciální sebevrahy, že vzít si život je hloupost, že život má smysl pro každou lidskou bytost a za všech okolností. (. . .) Nikdo nemůže vědět, co mu život ještě chystá nebo jaké úžasné chvíle na něj ještě čekají." Dokonce i v Osvětimi se snažil vštípit naději a optimismus lidem kolem sebe. V průběhu dalších let Frankl potvrzoval na zážitcích z koncentračních táborů konečnou platnost logoterapie. Zkušeností měl opravdu mnoho - vždyť zakusil krutost Terezína, Osvětimi, Dachau i Buchenwaldu.  Jak sám uvedl, vůli k životu čerpal z náboženské víry, ze snahy zmírnit utrpení druhých a z užívání speciálních psychologických technik - jako třeba tvůrčí konverzace s milovanými členy rodiny ve své fantazii (takto hovořil hlavně se svou manželkou) nebo představování si sebe sama, jak hovoří k budoucím posluchačům o hrůzách, jichž byl svědkem. Takovéto metody představují základ logoterapie.

Frankl nikdy nebyl nijak zvlášť dbalým židem. Ale krátce po osvobození z tábora smrti sám sebe přistihl, jak prochází kvetoucí loukou, padá na kolena, modlí se slovy žalmu a pak vyznává: „V této chvíli začal můj nový život. Postupně jsem se propracovával k tomuto okamžiku, kdy se znovu stávám lidskou bytostí."

Hodnota lidského života

Ve svých dílech v průběhu posledního půlstoletí Frankl zdůrazňoval, že „každá lidská osoba představuje něco unikátního, každá situace v životě přijde jen jednou. (. . .) „Lidský život si udržuje smysl až do konce - až do posledního dechu." Takový pohled je shodný s tradiční vírou židů i křesťanů a obsahuje v sobě poznání, že každý jednotlivec v sobě nosí nedotknutelnou svatost, které nemůže být zbaven žádným lidským zákonem.  V kontextu sebevraždy - ať již „vlastnoruční" nebo s lékařskou pomocí - Frankl podobně argumentuje tím, že nikdy nejsme schopni posoudit svůj život s dostatečnou objektivitou, abychom mohli dospět k závěru, že sebevražda je vhodným řešením. Protože nikdy nedokážeme správně předpovědět budoucnost, je nemožné „vědět předem, zda posuzujeme situaci objektivně a správně nebo zda by události dalších nejbližších hodin neukázaly, že jsme se mýlili, o čemž bychom se však už nedozvěděli." V poslední době Frankl stále častěji vystupuje proti praxi eutanazie jako vážné hrozbě humánního lékařství. Nepochybně se vzpomínkou na vídeňské Židy pokoušející se o sebevraždu v období nacismu Frankl tvrdí, že „lékař musí jednat jako zástupce oslabené lidské vůle k životu a podporovat právo člověka na život. Tato povinnost zůstává závazná i v situaci, kdy je konfrontován s pacientem vážně uvažujícím o sebevraždě, jehož život nyní visí na vlásku." Ale jak je to s těmi, kdo by obvinili lékaře, že si hrají na Boha a upírají jim právo naložit se svým životem podle své svobodné vůle, právo zabít sebe sama? To Frankl komentuje: „Pokud by Prozřetelnost zamýšlela seslat na osobu zdeptanou životem smrt, nalezla by způsob, aby lékařská pomoc přišla pozdě. Pokud ale osud předal potenciálního sebevraha do rukou lékaře, dokud ještě není pozdě, tento lékař se musí zachovat jako lékař, a nestavět se nikdy do role soudce." Je vhodné podotknout, že Frankl nebyl nikdy ochoten přijmout tradiční židovské nebo křesťanské principy za základ logoterapie. Není mu příjemné hovořit o svých vlastních náboženských názorech, spíše místo toho zdůrazňuje, že jeho systém musí být použitelný pro věřící i pro ateisty. Touto snahou vykořenit logoterapii ze západních náboženských tradic Frankl zřejmě usiluje o dosažení větší vědecké vážnosti. Ale poněvadž současná oblast lékařské technologie je stále více ohrožena prospěchářskými hodnotami ve vztahu k základním životním otázkám, zdá se být diskutabilní, jak dlouho může logoterapie zůstat neutrální s ohledem na tradiční náboženskou etiku.  Frankl se snaží vyvrátit názor, že sebevražda může být rozumovou reakcí na tělesnou nebo citovou bolest (jak tvrdí Hemlock Society se svými zastánci).  Frankl shledává tuto perspektivu naprosto pomýlenou. Jeho pohled na sebevraždu je nadmíru působivý, zvláště pro ty, které příliš neoslovují filozofické či morální argumenty. A v zavržení eutanazie jako naprosto nepřijatelné je Franklův postoj právě tak nekompromisní a důrazný.